Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 6 a7

6.

 

Vstupuji zpátky do obrazu. Expresivní barvy mě navlékly do rychlých tahů. Kbelík ztěžkl, voda se při chůzi přelévá, naráží do okraje, vyskakuje, letí vzduchem, tříští se o podlahu. Každý krok - jedna velká kapka - dělám cápoty. Hanka mou cestu sleduje s děsem v očích, stojí v čele stolu, z vysoké láhve rozlévá slivovici, tekutina se křišťálově rozpíná do všech stran, ode dna ke stěnám a zpátky po hladinu, muži mají ožehlé tváře, lesklé pohledy, pomalu upřou pozornost k mokré dráze, mým cákancům, udivují se jak nalévám vodu do hrnce a pokládám jej na plotnu, diví se mým holínkám, ucouranému okraji noční košilky i tomu jak sundávám kabát a naučím ho vznášet se pouze za pomoci poutka a dřevěného věšáčku na zdi (co má tvar hubeného šachového pinčle); věnují se mi dlouho, než ohlédnou se zpátky, vtažení do výstřihu, mléčnost Hančiných ňader se vysouvá zpoza látky, mísí se s vůní nahořklých trnkových pecek, štamprle za štamprlí se plní nápojem sladkého zapomnění, vážení páni v košili a kravatě výskají jak malé děti, hostitelka nakloní se, prodejně, hambatě a až sladce nechutně - s krásně smutnými vrásky u očí - jakási tichá bolest se vpíjí do všech přítomných postav, rozmáčí je jak papírové panáčky, chtěla bych jejich žal uchopit a přetvořit, vymodelovat z něj koutek kde se mohou těšit a s nadhledem se smát venkovnímu presu, nekončícím účtům, nenaplňující práci, sobeckému šéfovi, a blízkým, co nechápu, že figura naproti není pouze odraz v zrcadle, ale osamocená bytost plná citů; - neviditelné spojení pulzuje světnicí, přiklekám a přikládám na oheň, raší mi slzy, - protože jim rozumím, Hance i mužům, pijí, aby o samotě zapomněli.

Vyrušila jsem je, když jsem se znenáhla objevila, okradla je o chvilku radostného zapomnění, a stala se připomínkou prostoru za zdí.

Teď, když jsem svou nevědomostí způsobila zármutek, musíme vše napravit, nějak je potěšit: Hance pomůžu s vařením a úklidem, mužům můžu složit a přednést báseň a snad i prozradit, že jsem objevila možnost jak být šťastná; „Je už voda trochu teplá?“ mluví květovaná sukně a zrakem kontroluje teplotu v hrnci. Obdivuji ji. „Hanko, Haničko,“ postavím se. „Jak ti mohu pomoci?“ – Chvíli se dívá beze slov, má v očích vlhký povlak, vidím výčitky, odlesk mé vlastní tváře, chci vykřiknout, nahlas se omluvit, - nesmíš být nešťastná! v myšlenkách ji ovíjím pažemi  - netruchli, jsem tady pro tebe, vše co tě bolí, ochotně převezmu na sebe – miluji tě, jsi moje jediná kamarádka. Nahlas jsem neřekla ani slovo, ale Hanka mě pochopila, zněhla, hřbetem ruky mi pohladila líc. Nedokáže se dlouho zlobit, asi právě pro to občas překročím hranice, které bych neměla. – Překvapuji se, že se ke svým chybám stavím jinak než doposud, nekárám a neobviňuji se, a naopak se ani nedá říct, že se k nim stavím rozumně s poučením do budoucna; chyby, které na sobě vyslídím, laskám jak čerstvě narozené štěně, jsou jenom myšlenkami, které si budou dál pulzovat svou vlastní energií. Hanka zamyšleně zvedne ruku a dlouhými tenkými prsty promne šev na rukávu mé noční košile. „Namasíruj panu Poradci nohy. Ale prosím tě, ani se na něj nepodívej! Rušíš, a oni tvou přítomnost těžce nesou, chápeš!“ – Přikývnu. Jejich plaché duše mi v tu chvíli přijdou jak baňky na vánočním stromečku, stačí neopatrný závan a křehkost se roztříští do tisíce lesklých střípků.  Chůze ke stolu je baletem artistky, sundám si holínky, podlaha příjemně chladí, opatrně našlapuji, prkna pod chodidly vržou, ostré zvuky do sebe houbovitě natahuji a nepouštím dál, étericky plynu prostorem, nikdo si mě nevšímá, nejsem nic, závan je víc, přesto svět i čas jen pro mě se zpomalil, muži mezi sebou vtipkují, berou kostky slaniny, sypou na ně krystalky soli, bílý pepř a papriku; v prázdných skleničkách se vznáší odér alkoholu, Hanka jej pospíchá utopit, nahne láhev a zručně, se smíchem, rozlévá, rychlý přípitek, bílá kostka tučného špeku na jazyku, a nový přípitek, snad na spokojenost, kterou zažívám - nevím, jestli někdo byl kdy tak šťastný jako já.

 

jsi štěstí pápeří

andílek u dveří

jsi štěstí pápeří

stačí natáhnout dlaň

 

prosím ... 

 

svírej mé srdce

z ruky vytrhni střep

                 dávno Bůh s Ďáblem

                mé duše se zřekl

 

a není kam jít…

 

tanec na visuté lávce houpe rozbitým světem,

ostré hrany jeho pozůstatků nařezávají provazy,

 

...neslyším  hudbu…,

nauč mě naslouchat, při tanci vznášet se,

nauč mě milovat a lásky nebát se

 

Ti dva pankáči se mi smějí,

-          Bůh s Ďáblem     -

klečí vedle sebe,

na prkně mostu,

leští nápis,

Věřit pouze v jednoho budeš,

a sází se, zdali se odvážíš ...

 

...pomoz mi věřit,

do hlíny zasadit rozbitý svět,

prosím, dál pulzuj mým srdcem

a z žíly na ruce vytáhni střep,

                                                               ...poslední střep,

 

...stačí jen natáhnou dlaň,

 

… jsem štěstí pápeří,

jsem zvíře u dveří lidství….

 

u stolu přikleknu a po čtyřech vlezu do jeho stínu, uvědomím si, že jsem se nezeptala, který pár nohou mám masírovat. Kdo je exekutor a kdo finanční poradce tady dole nejde rozeznat. Nechci rušit nemístnou otázkou a beru do dlaní bledou nohu s vystouplou kostí nad palcem. Je nejblíže, je seschle úzká a mrtvolně ledová. „Od podlahy je zima,“ chci nahlas říci, ale skoro se praštím přes pusu, zní to, jako bych si sama stěžovala, že sedím na zemi; nadzvednu opatrně patu a začnu tlačit do zrohovatělé kůže na ploskách, necítím v mase nohy žádnou odezvu, přitlačím víc, růže pod nehty mi tlakem zbělají, ale pod napnutou kůží končetiny vnímám pouze šlachy a kosti, žádný život. Dlaněmi zavinu kamenný podstavec, chci mu ze svých rukou přemostit teplo, mé prsty jsou horké příčky radiátoru, tlumeně se tomu zasměji, hlasy nahoře na chvíli pohasnou, vykulím oči a přemáhám vyprsknutí, hovor mužů nad stolovou deskou se po chvíli opět rozběhne: „Až budou sjízdné cesty, tak k nim nahoru zajedeme a co má cenu odvezeme! Co jinak můžeme dělat? I tak je to k ničemu. Sami víte, že v domě nic nemají. Zemědělské haraburdí, nějaký nábytek. Jediný solidní kus je skříň v předsíni. Včera jsem se ji pokoušel odtáhnout, ale je strašně těžká.“

                „Můžu jim poskytnout další půjčku, ale nejdřív potřebujeme ručení domem.“

„Holka ještě není plnoletá a matka dům napsala na ni.“

„Nejde rozhodnutí zpětně anulovat? Majetek by připadl otci a ty bys ihned uvalil exekuci!“

„Může trvat roky než soudy rozhodnou! To už bude lepší počkat, až holka dosáhne plnoletosti.“

„Do té doby budou oba pracovat a společně splácet alespoň něco.“

„Je docela hezká! Mám známého, který by ji vzal do svého speciálního privátu, ale všichni by museli být hezky zticha.“

„Dokud je doba hájení, budeme se držet v zákonných vodách. I bez fische si lze dobře nalovit!“

„To jsi řekl hezky!“

„Tak šup tam s ní!“

„Na zdraví!“ cinknutí sklenic spadne ke mně na podlahu. Připomíná mi mosazný kolotoč, který maminka o Vánocích složila. Takový stojan se třemi tlustými chlapečky. Pod stojanem maminka zapálila svíčky a chlapečci se začali otáčet a cinkat kladívky do zvonečků. … jak je to všechno dávno. Opustím kostnaté nohy a pomalu se pod stolem stočím k druhému páru noh. Z blízky si prohlížím krátké prsty. Netušila jsem, že někdo může mít palec o malosti koruny. Mezi nehty a klouby raší v trsech jemné chloupky, na pohled dětské, až mám vábení dát noze pusu, jak se to dělá malému dítěti. Na dotek mě ale vítá chlad. Končetiny sice reagují, ale roboticky, cize. Maličké prsty se pod mou masáží kroutí jak při svrbění, poskakují, jakoby hrály na klavír. Možná se chtějí od nohy odtrhnout, napadá mě. Zkouším prstům pomoci. Tahám za prostředníček, ale prst se pouze přilepeně natahuje. Najednou je dvakrát tak delší, než byl. Polekaně se zastavím a přemýšlím jak nesouměrnost opravit. Chytím ukazováček a natáhnu ho, postupně natahuji i zbytek prstů; noha vypadá zcela jinak, je delší a užší. Chci udělat to samé i s druhou, ale objeví se stín květované Hančiny sukně. Donesla lavor s horkou vodou. Přiklekne a překvapeně se na mě dívá: „Ty jsi ještě tady!? Takovou dobu!“

„Masíruju nohy, jak jsi mi řekla, ale jednu jsem pokazila. Podívej!“ těším se, jak se nad tím pohledem Hanka usměje.

„Celou dobu jsi schovaná pod stolem a posloucháš cizí hovor! Co se s tebou děje!? Nehledáš si práci, kašleš na tátu a teď ještě tohle! Jsi bezcitná, jenom se díváš a nad vším se bavíš! Lidi mají duši, citlivou duši, chápeš! Prosím tě běž mi z očí! Běž domů! Po obědě má přijít tvůj otec! Ať si problémy s tebou řeší on! “

„Hanko promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“

„Prosímtějdi!“ zasouvá lavor s vodou pod stůl, oba muži přizvednou nohy a se slastným povzdechnutím je vnoří do lázně.

Pozpátku vycouvám zpod stolu ven. Stočím se a po čtyřech lezu ke dveřím. Otec má přijít už po obědě. Čas se krátí. Opravdu jsem měla za to, že nohy masíruji jenom okamžik. Jak si vážit krásných chvil, kdybys hrůzy neprožil, zvrací klasik. Utírám podlahu bělostí košilky. Nejsem světice a ani nechci být. Hanka mi jednou řekla, že netouží mít děti, protože by nesnesla pomyšlení, jak budou v životě trpět. Otec nezávazně pár dní nato při večeři prozradil, že se ji nikdy nepodařilo plod donosit, že má slabé ženství, proto ji muž opustil. Celou noc jsem pořádně nespala. Za padlými víčky číhal sen. Dětská tělíčka vypadající jak jahody plavaly v zavařenině, poulily oči, měly drobounké průsvitné ruce, hledaly ve skle sklenice skulinku a chtěly pryč. Snažím se jim ve snu vysvětlit, ať zůstanou uvnitř, že ještě nemůžou ven, ale nechtějí mě pochopit, plují k víčku a buší do něj. - To jsem už ale otevřela oči, zrychleně popadala dech (ve snu jsem snad ani nedýchala), …a vůbec, vůbec ani trochu jsem nebyla zvědavá, jak sen dopadne. Potom do tmy nad postelí kreslím poklidná slova: „Svět je jahod sklenice, nelze zabloudit, stačí ochutnat za ruku tě vzít. Jenom v jedné jahodě žije duše má, když ji ochutnáš, budu navždy tvá! - Stačí otevřít! - Tak to udělej, pusť dovnitř čerstvý vzduch, vždyť svět za sklem je - velká - jahod lásky sklenice,“ – jsou to slova dětské a naivní, mě ale nevadí, visí nad postelí jak nebesa, dá se o nich hezky přemýšlet, a hlavně, odvádí pozornost od ošklivých myšek v hlavě.

 

Okénko vzpomínky problesklo a zmizelo. Kresba dřeva na podlaze mě vede od stolu ke dveřím. Snažím se postavit na nohy, ať nevypadá hloupě, že lezu po čtyřech; přišlápnu si ale košili, zabořím kolena zpátky do pevniny, bolí to, ale víc mě mrzí, že se mi nepodařilo tiše a nepozorovaně vstát; nevím, co si o mě muži myslí, můžou se urazit při pohledu jak se plazím pryč, …že to ale musí být pohled pro bohy, usměji se, skloním hlavu, bradu zapíchnu do hrudi a dívám se sama sobě do výstřihu, mezi prsy v dáli prověšený pupík třepe se vnitřním smíchem, uvědomím si, že asi ani nevstanu abych z věšáku sundala kabát a oblékla se, což mě pobaví ještě víc, prskám; špička nosu vyronila třpytku, v kapičce je měkce duhový stín rozzářený sluncem; slunce se vtisklo skrz rám oken dovnitř, ohřívá se u kamen a po místnosti prohání prach; posouvám ruce, hladím zem, v cákancích vody rozmazávám kusy hlíny nanesené z venku, ty němě připomínají, že nemám obuté holínky a chystám se jít ven. Schválně! Rozumíš! Víš  jak bude skvělé jít naboso přes pastviny. Kdyby tak se mnou mohl být Matěj. Napíšu mu. Musím domů pro mobil. „Pouhých několik světlých oka;-)mžiků přetrvá věčnost,“ pisnu do esemesky. Nebo mu raděj zavolám, řeknu, že bych se s ním ráda procházela jak včera večer. Hanka má za to, že myslím sama na sebe, že jsem sobec, že mě city druhých nic neříkají; a vlastně má pravdu. Útrpu přežiji ve skrytu ulitě, namísto, abych trpěla, když trpí i ostatní. Děj kolem sleduji skrz bezpečí přepážky. Pozoruji druhé i sebe, … a možná, jen ve chvílích vzácných okamžiků, kterým věřím, vstupuji do Marie a to pak nejsem sobecká bezcita. V tu chvíli bych si mohla říct, že se do ulity už nevrátím, ale pravda je, že bych si vzácnou chvíli vyřčením něčeho takového zkazila, což nechci, či spíš jsem nechtěla. Teď je vše jiné. Zahnaná až do nejvzdálenějšího kouta mi došlo, že umím pouze dvě rozhodnutí. Zalézt do díry. To je to první. A pak je druhé, těžší: …občas vystrčit hlavu. Tomu je konec, našla jsem hranici kde mlha se s klecí, jak jedna bytost setkává.

Prsty nahmatám v desce podlahy ostrý zub po vytržené třísce. Mám pro tebe báseň, tiše se raduji směrem k zemi, …za to jak tady hezky podlahovatíš:

 

Podlahu z podlahy

vytrhly cizí kroky,

nevidí, neslyší,

cítí jen cizí kroky -

jestli jsou obuté,

v pantoflích, bosky,

umyté, smrduté,

šoupou se plosky.

Bez nosu, bez pusy,

cítí noh city.

Šlápoty dělají,

dobráci, lítí.

 

Podlahu z podlahy

vytrhly cizí kroky,

drhnou a stírají,

zase jen kroky.

 

*             *             *

 

Matěj říkal, že nám řeč a slova potlačily intuici - přírodní pudové dorozumívání. Povídal mi to do telefonu minulou středu, když jsem měla v práci přestávku na svačinu: „Zrovna jsem na tebe myslela a ty zavoláš! To je přece intuice!“

„Spíš telepatie. Intuice je, když uděláš něco bez přemýšlení, protože víš, že to správné. Když byla v Thajsku tsunami, zvířata utíkala pryč už dlouho před tím, než vlna přišla, na rozdíl od lidí. My potřebujeme mobily a poplašný systém a hlavně řeč, kterou komunikujeme a odmítáme vnímat, co povídá příroda kolem nás.“

„Řeč přírody! To zní krásně, poddajně, jako by ses odevzdával do rukou nějaké bezpečné vyšší moci.“

„No vždyť jo! V přírodě spolu vše komunikuje, všechno propojeno je energií a tu energii si bytosti navzájem předávají.“

„A pak přijde lev a sežere mě.“

„Přesně tak! Dalas mu energii, žije dál a ty v něm vlastně taky.“ - Vtipkovala jsem, že ve lvím žaludku je těsno, protože se na mě tiskne antilopa od snídaně. - „Ale alespoň jsi Habitus, kterého nevedou dogmata,“ povídá a já se směji, a souhlasím, že slova a řeč jsou opravdu dost složité.

„Za slova jsme schovali své city, věříme raději vyřčenému než tomu co cítíme,“ poslouchám ho a říkám si, co asi na druhé straně telefonu dělá, potom už ale svačina končí a já se s Matějem musela rozloučit. Jídlo jsem nestačila ani rozbalit. Při práci mi pak Matěj běhal ve fantazii jako naturalista po savaně. Všude byly spousty zvířat. Nemluvil. Kolem sebe měl energetickou auru a se všemi si báječně rozuměl.

 

*             *             *

 

košilkou (vzadu na zádech) jsem se o něco zachytla, nemůžu se pohnout dál, ke dveřím mi zbývá necelá koňská délka, trhnu dopředu, záchyt mnou trhne zpátky, o co jsem se zachytla?, jsou to zmatky, musím se otočit, ohlédnout co se děje, ať si do košilky neudělám trhlinu; naštěstí mě vysvobodí hlas Hanky: „Nehloupni, vstaň! Pan finanční poradce chce slyšet nějakou tvou báseň; hezkou, ano! Máš šanci vylepšit si profil,“ poslední slovíčka ztišuje do šepotu, pustí mi košili, vezme mě pod paži a pomáhá na nohy.

Proud světelných částic slunce mne prosvicuje zdáním, že vrhám pouze nepatrný stín.

Cítím teplo. Muži za stolem žvýkají chladnou sekanou. Hanka dělává sekanou hodně mastnou. Ráda si ji posadím na tlustý chleba s kvašeným okurkem nahoře. Vypadá jak dort k narozeninám. Jen zapíchnout svíčky, fouknout a přát si nejpreciznější přání jaká jsou možná. To udělám. Určitě! Potřebuji už jenom svíčky a hlavně chleba. Na stole ho ale nevidím a připadne mi, že stolovníci sami sebe zbytečně šidí. Neodvážím se ale Hance ani mužům nic říct. Třeba jim pečivo nechutná jako mě. Ještě je pravděpodobné, že pecen zapomněla koupit; a pravda je, že přes týden se tady chleba moc nesní. Jenom já, když tady občas spím, si ukraji krajíc na svačinu. Hanka pečivo nejí vůbec a pro tátu se nakupuje až v pátek.

Dnes přijde předčasně a chleba pro něj nebude.

Musím zaběhnout do pekárny, říkám si; a najednou mi stůl plný jídla připadne jak svatební tabule, já jsem nevěsta, bílá košilka se pomalu roztáčí, místnost, zdi, kamna, židle, obraz letní krajiny, hodiny, kredenc, pohledy mužů, úsměv Hanky, vše se začíná točit opačným směrem než lem mé košile. Stojím na špičkách, lýtka se natáhly jak guma na letadýlku a víří mým tělem. Měla jsem tančit už dávno, tančit a přednést smutným mužům báseň. Napsala jsem ji skoro přesně před rokem, jen čtrnáct dnů chybí; při tanci se zavřenýma očima veršuji, a slova plavou nekonečností prchavých zážitků:

 

Roku minulého, šestnáctého dubna,

vprostřed sadu,

oblékla nevěsta sněhobílý šat,

… ženichovi na návnadu.

 

V řadách nehybní svatebčané,

oněměle vdechují čistou krásu,

-          a taky šedý dým z mého ohniště -

… pod zahradou totiž pálím staré větve

(po novu teď biomasu),

 

Dým prostupuje skrze svatebčany,

… je to dlouhá bílá vlečka,

závoj překrývající nevěstu

dělá z krásy - krásu přízračnou.

 

Svatební hosté posvátně berou závoj

do svých desetitisíců prstů,

černých a pokroucených, na každém kloubu pupen (občas rašící list),

ovšem jsou nešikovní a jemný šat chytit nemohou.

 

Přikládám do plamenů

další ruce stromů,

myslím v duchu na nevěstu,

a do žáru ohně veršuji:   nekveť předčasně,

                                         mrazy ještě mohou přijít

                                             a tvou lásku zahubit

 

Však nevěsta neposlouchá,

bělobou rozjasňuje sad,

zkušeností posbírala dosti,

v třešňovém srdci kruhů na šedesát.

 

Pálím větve a dým té kremace

vdechují svatebčané – sestry, bratři

a mnohým údy - ty seschlé větve,

vlastně patří.

 

Dým z ohně stává se

kanibalskou svatební hostinou.

 

Je šestnáctý duben a na zahradě v celé kráse,

jako první ze všech stromů,

rozkvetla třešeň – bělice.

 

„Panu exekutorovi připadne tvoje báseň dost těžká.! A já za sebe musím říct, že nerozumím, proč někdo dělá svatbu na zahradě v dubnu, kdy je ještě zima. A kdo jsou svatebčané? Někdo je snad pálil? …ty?“

 – Přestanu se točit, místnost ještě chvíli probíhá skrze prostory.

„Hanko, přece jsem ti báseň už jednou přednášela! Třešeň na zahradě, když rozkvete, vypadá jak nevěsta. Pálila jsem na ohni uschlé uřezané větve, když mě napadlo, že dým je svatební vlečka. Přitiskl se ke stromům, omotal třešeň. Stromy vdechovaly dým přes rašící listy. Jedly jak na svatební hostině.“

„Ale ženich v básni chyběl!“ přerušuje mě Hanka.

„Připouštím, že ženich chybí, asi stojí v jiné zahradě.“

„Když už píšeš, měla bys psát víc srozumitelně. Ať je to pro všechny! Pan exekutor má takové mínění a měla bys jej poslechnout. Divím se, že tě vůbec podporuje. Já osobně vidím v psaní nerozumných básniček jenom ztrátu času.“

Když mluví, mluví ostře, - vím, že to tak připadne, ale Hanka je zlatá duše zatížená starostmi ostatních. - Dobrota se vděku nedovolá, - říká pokaždé, když někomu pomůže a laskavost se proti ní obrátí. - Všichni mě využívají jak kartáček na zuby! Usmívají se jen, když mě potřebují! Jinak jsem celý den zastrčená v kelímku, a čekám na jediné, až budu ztrhaná a skončím v odpadcích. …víš co mi řekl Honza!? Prý jestli se ožení, že už za mnou nebude chodit! A to bylo slibů! Ne, nejsem blbá! Vím dobře, že mě tahal za frňák! Takovou partii v podobě sestřenky majitele firmy, nebo co to je, to by si nenechal utéct! Já jsem pro něho chabá náplast. Ale proč najednou po svatbě chce za mnou přestat chodit! Jako proč!? Stane se po svatbě svatý, nebo si najde mladší milenku? Kde by beze mě byl! Mrzáček bez sebevědomí! Ale říkám ti, on se vrátí a potom teprve bude platit! – a pak mi pro jistotu vysvětlovala, jako už stokrát předtím, snad myslela, že jsem zapomenula nebo, že její politiku dostatečně nechápu: -  Hele ty víš jak to je. Tvého tátu mám ráda. Jasně, že musí přispívat na domácnost! Přijde, odpočine si, tak musí platit! Chlapi se musí pořádně přiškrtit, ale s citem, je dobré v nich zanechat pocit svobody, mají pak výčitky a jsou hodnější! On se i Honza vrátí! Říkám ti, měsíc po svatbě tady bude klečet na kolenou a bude platit i s úrokem. On potřebuje drsnou ženskou, která dokáže zároveň dělat milenku, přítelkyni i mámu. Osobu, která si vyslechne jeho malicherné trápení a nakonec něžně pohladí po duši. Nenápadně rozumíš! Nesmíš na sobě dát znát, že něco tak nechlapského na nich vidíš. Chlapi jsou průhlední a k smíchu. Malí kluci, kteří si neustále hrají, a při tom chtějí, aby byli považováni za velké mužské. - Hančino přemítání mě nevím proč, odhodilo na kopec slov nedokončené básně. Psala jsem ji původně pro Sadako Sasaki, japonskou holčičku, která zemřela na následky Hirošimské katastrofy (atomová bomba svržená za druhé světové války). Vytahuji řádky postupně z paměti:

 

Pravidla hry stojící na vodě,

broušená kameny hřbitovních náhrobků,

dvojí dech vdechnutý náhodě,

hrou dle štěstí a zažitých poznatků.

 

Rádi si hrají děti i dospělí,

temnota pohřbena do věčného světla,

skládá si Sadako jeřáby v posteli,

modlící, ať nedojde pekla.

 

rádi si vážně hrajeme:

 

Obchodník prodává za každou cenu,

policajt podvádí, vězeň má dilema,

volič odpovědnost opět vložil na směnu,

krev „nevinných“ hráčů je papírem bělená…

 

narůžovo…

…pro básníky, čtenáře a hromady dalších sráčů,

v pravidlech

na konci hry,

co koncem zas začíná.

 

„Mařo! No tak! Marie! Spíš ve stoje s otevřenýma očima! Pojď blíž ke stolu a vysvětli pánům, jak to bylo s tvým narozením. Kdy ses přesně narodila. A vůbec povyprávěj o dětství! “ zachytne mou paži, stiskem až na morek, její tenké prsty se mi zapíchávají do kosti (zrozená bolest sebou táhne jedinou otázku - věčnou, velkou, nezodpovězenou), zamžikám očima.

 

Někdo si z minulosti staví mosty do časů co teprve budou - přítomnost překlene – znám to dobře. I proto jdu na popud Hanky blíž k smutným mužům.

 

Dřevo podlahy se mi lepí na nohy a nechce pustit - myslí to dobře. V uších mi vibruje zvuk vyštipujících se prken, třísky létají kolem. Muži stále pojídají sekanou, baví se polohlasem, mým směrem okem nepohnou. „No tak mluv!“ popostrčí mě Hanka a běží lít slivovici. Pohybuje se jak Maková panenka z Večerníčku, při chůzi vesele rozhazuje hrudí, pasem nehne, na rozdíl od boků opisujících ležatou osmičku a rozevlávající květovanou sukni (…v akvaristice pod kostelem jsem si prohlížela rybičku, Bojovnici pestrou, při plavání povívala dlouhými vlečkovými ploutvemi stejně jak Hanka sukní, pán v tvídovém kabátě zrovna kupoval samečka a prozradil mi, že některé druhy se chovají pro zápasy. - Je to zápas na život a na smrt,- řekl).

 

„Narodila jsem se doma. Do nemocnice se mnou naši vůbec nešli, ani mě nikde nepřihlásili. Přesný datum narození netuším. Věděla ho maminka. Když odešla, táta to šel ohlásit na úřad a tam se velice divili, že má nějakou dceru, jako mě, protože o mém narození neměli vůbec žádný záznam. Tak se tam s nimi pohádal, že nebude slézat do města kvůli každému narození děcka, a oni na to, že tak daleko v horách nežijeme a že nám domů pošlou sociálku. Nikdy nikdo nepřišel. Pak mě chtěli zapsat do matriky a ptali se táty na datum porodu. Táta nevěděl nic, den, měsíc ani rok, jen to, že bylo jaro a sníh se dlouho držel.“

„Je to nemluvný horal. Však jej dobře znáte!“ Hanka mi pokynula, že stačí; vzala nůž a přímo mezi talíři krájela slaninu na kostky. „Ona holka, když jsem ji poznala, měla mít osm let, ale už tehdy mi připadala starší a strašně brzy vyspěla, i ty ženské věci ji přišly neúměrně brzo. No a teď! Jen se na ni podívejte, copak vypadá, že by měla šestnáct? Vypadá na dvacet! Když se zajde na úřad, aby změnili, opravili datum narození, bude rázem plnoletá, dům zdědí a máme po starostech!“ oba smutní muži si celou dobu něco polohlasně povídali, zdálo se, že Hanku ani neposlouchají. Starší si utíral ruku od omastku do boku stehna. Měl nohu v těch místech bystře lesklou s vyžehleně nataženými chloupky. Dalo se v nich číst.

 

Hanka ke mně doběhla, měla povznesený výraz, vysvětlovala mi, jak teď všechno bude lepší, prodá se dům a splatí všechny dluhy a jako plnoletá budu moct chodit do normální práce. „Na barák nemysli, vím, že ho máš ráda, vyrůstala jsi v něm, ale je to pro vás jenom břímě, ber to tak….“

 

Domu mi bylo líto, ale jaksi zvláštně. Lítost stála mlžně vedle mě a tápala slepě a vzdáleně, - zastíněna roztančenými radáčky v Hančiných očích, a ty krouží kolem obrub očních panenek, je to jako když se se seshora dívám do studny, naspod se leskne hladina s plovoucím ostrovem, ostrov má obrysy mé nahnuté postavy, radáčky běhají kolem a vesele štěkají, jsou jich stovky, tahají mě za košilku, malí usměvaví francouzští buldočci se slinou na pysku, jsou bílí, hnědí, černí, flekatí a do jednoho ohromně škaredí, až máš nucení vzít je do náruče, nebo si sednout mezi ně na bobek a hrát si s nimi.

 

„Chvíli bys mohla bydlet u mě, ale časem bude lepší, když si něco najdeš ve městě.“

 

naráz ji přeruším.

 

„Hanko, prosím tě, …dole ve sklepě máš loňské brambory. Jsou seschlé s dlouhými klíčky. Můžu je vzít a zasadit u pole do poslední brázdy? Víš, třeba z nich ještě něco vyroste.“

 

Sleduje mě nechápavě, pak se ji radáčky opět rozsvítí a ona jen tak mlčky přikývne.

 

Vyjdu z kuchyně, projdu přes přípravnu na chodbu a seběhnu do sklepa. Musela jsem několikrát otočit vypínačem na zdi, než se žárovka nastartovala. Možná se světlu nechtělo do sklepní syroviny, vlhka a smradu.

Brambory ležely v poslední bedýnce, něco jich bylo plesnivých – „No kde jsi tak dlouho?“ - řekly toto nebo něco podobného a scvrkle se usmívaly.

 

Za sadem u pole, jsem odhrnula zem a brambory kryla hliněnou peřinou. Některé vyrostou a některé shnijí.

 

Zpod hlíny se ještě naposledy ozve: „Víš, jak jsi říkala, že svoboda je možnost dělat cokoliv a při tom neškodit nikomu jinému! …Ale co když je svoboda dělat i chyby?“

 

 

 

7.

 

Snažit se pochopit

a odpustit

desetitisíce let,

 

učit se v pochopení

a odpuštění žít,

a vědět,

že za další stovky let

jen mál se změní,

 

je úděl člověčí.

 

A prý jen sledovat

a nezasahovat

ani Bůh nesvede,

 

řekla mi to brambora,

po nedělním obědě.

 

… ten nedělní oběd je čistá fabulace, prostě se mi do verše hodil víc než „při sázení na zahradě“ – koneckonců fabule a snění nikomu nepatří a nikdo za ně nemůže nést zodpovědnost, tak proč si s něčím podobným lámat hlavu. A proč nenese odpovědnost?  Z prostého důvodu, asi tak za dvě hodiny přijdu do kostela Na Nebevzetí Panny Marie, abych si odškrtla jednu položku v seznamu, >Co všechno chci stihnout a co jsem ještě nestihla, anebo na co jsem nikdy neměla odvahu a pouze o tom snila<. Faráře uvnitř nezastihnu. Všude je prázdno. Pod obrázky svatých hoří svíce. Přijdu k panence Marii a zapálím ji přinesenou čajovou svíčku. Zapoměla jsem si vzít sirky, tak na ovoskovaný knot musí přeskočit plamínek z dohořívající svíce vedle levé nohy madony.

 

Rychle se pomodlím svou – smyšlenou – motlitbu. Je smyšlená, ale slova mají přesný význam bez možnosti pokroucení (přání jsou totiž nezbedná a neustále hledají skulinky, aby odběhly do volných prostor), motlitba musí znít tak, aby se přání vyplnilo: „Tohle je moje opravdové přání…,“ tiše zašeptám do plamínku svíčky, pak si vzpomenu a kleknu si, protože si myslím, že to tak má být, a chvíli čekám, než začnu:  „V kostele jsem dnes prvně, co si pamatuji, a nejspíš nejsem ani pokřtěná. To by mi řekla maminka, ale zrovna tohle mě nezajímá…, jako spíš…,  jestli je pravda co si myslím?“ poťouchle se zasměji slovní hříčce, která se objevila dřív než byla vlastní otázka položena a mohla být tedy i pochopena, ale protože by měl Bůh obsah slovní říčky chápat i bez pochopení, můj smích by mu vadit neměl, říkám si, ale pro jistotu, že by se slovními hříčkami neměl zkušenosti, vysvětluji, proč ten smích: „Směji se, protože jsem mluvila o pravdě v mysli, a to navazuje na téma o kterém se chci poradit. Napadlo mě totiž, … je tomu už dávno, …že myšlenky jsou živé bytosti. Poletují si volně vesmírem bez ohledu na čas, a ve chvíli zrození nějaké bytosti, jak včelky ze všech stran, vletí do hlavy, usídlí se v mozku a vytvoří roj. Každá ta myšlenka je samostatná, možná kusá, pouhý útržek informace, to přesně netuším, ale vím, že je sama a smutná, a až teprve spolu s ostatními tvoří náhledy a názory a nové myšlenky a smysl bytí a energii a lásku, a chce se jí žít a spolu s ostatními i žije. …Uběhne nějaký čas a přijde tělesná smrt. Bytost, úl, nositel a tvořitel nových myšlenek v jednom sejde věkem. Úl zpráchniví, roj se rozletí do všech stran, vesmír je nekončící louka plná planet a rodících se bytostí a tam se myšlenky - útržky minulých životů, zabydlí v nových úlech s novými spolubydlícími - s myšlenkami jiných prožitých životů. Tak si Bože myslím, že funguje život lidské duše, a taky vím, …z hloubi svého srdce jsem přesvědčena, že občas my, pozůstalí, držíme duši milovaného u sebe a nedovolíme ji, tedy těm myšlenkám a vzpomínkám, volně odejít; a proto jsem tady, to teď chci napravit. Zapálila jsem svíčku za maminku. Netuším kde přesně je, ale vím, že někde blízko. Hlídá nás a my ji nechceme pustit. Zapálila jsem svíčku, ať duše najde cestičku, kouř ať ji doprovodí, v miliony bytostí se opět zrodí, a kdoví, …třeba s jednou z nich se někdy potkám, poznám a chvíli spolu budeme zase šťastně žít. …Až dohoří plamínek, odletí maminka všech maminek,“ chvíli mě láká fouknout do svíčky, ale je to pouze čajovka a dohoří si svým vlastním osudem, říkám si, a vtom se až kousnu do rtu a uvědomím si důležitou věc, na kterou jsem zapomněla; slova bez formule sázím k nohám sochy Marie: „A taky žádám odpuštění, …u sebe, sama sobě odpouštím si, odpouštím svým předkům do všech kolen. Všem bytostem ve vesmíru odpouštím. Všem a vše, protože bez odpuštění se jen těžko znovu začíná.“ Cítím jak se usmívám, malý Ježíšek z náruče Marie na mě vystrkuje nahý zadek a mám dojem, že i trochu vyplázl jazyk. Panenka Marie se potutelně kření. Možná je to všechno fabulace, přelud, lež, - oltář, sochy, kostel, země, vesmír, můj život, ale v tom všem se dobře cítím. Vstanu a v půlkruzích tančím směrem k východu, v uších mi zní harmonika francouzského šansónu doprovázená flétnou a cimbálem, možná klavírem, to bych kecala; prosmýknu se kolem malé předkloněné babičky, rozvážně váží krátké vratké kroky, v ruce má dlouhou žlutou voskovku, myslí je připoutaná k Panence Marii, to jediné jí drží v pohybu, jít a zapálit svíčku, všimnu si jejích očí, matných a bez lesku, chtěla bych se schovat za oltář a pozorovat jak se ji rozzáří zorničky, až bude zapalovat knot o mou svíčku, až bude posílat po plamínku do nebe své modlitby – své myšlenky, právě zrozené a neposedné jak děti co nenesou zodpovědnost. Chtěla bych. Ale tohle všechno se stane až za dvě hodiny.

 

Ze zahrady za Hančiným domem se protáhu kolem zdi. Z dřezu tady do trávy vyvěrá odpad. Nahlédnu oknem opatrně do kuchyně. Je prázdná. Asi budou všichni v ložnici, protože bíle lakované dveře do ní jsou otevřené. Pak na lavici hned pod oknem zahlédnu pár bosých nohou, jedna je větší a oproti druhé vytahanější, poznám svoji práci, nedospěle se zachichotám, opatrně couvnu a rozběhnu se domů.

 

 

 

 

 

---