Jsi jiný

             Vyprávěl jsem Chaně celý ten příběh o svém otci a o tom, jak jsem se setkal s osudovou láskou a jaké to bylo prazvláštní setkání a za jak strašlivých okolností pak o ni přišel a tak dále. Prostě celý ten příběh, od mého smutného dětství až do této děsivé chvíle, kdy jsme tu seděli, jen já a ona, a čekali na konec, nebo snad nový začátek?

  Všude to tu páchlo zatuchlinou, byla tma a jediné, co nám teď mohlo aspoň trochu ulehčit, byly příběhy. To pro mě bylo zčásti osvobození, neboť od toho osudového prosince před čtyřmi lety, jsem přísahal, že se to nikdo nedozví, jenže teď bylo vše jinak. Už jsem neměl co ztratit, ani jsem se nebál smrti. Čekal jsem na ni, chtěl jsem, aby mě vzala z tohoto světa. Byl jsem připravený odejít a tak jsem se dal do vypravování.

***

Mé dětství nebylo nijak skvělé. Žil jsem pouze s matkou v jedné z berlínských čtvrtí, Lichtenbergu. Má matka byla doktorka v nemocnici sv. Karla, proto jsem ji doma moc nevídal a hlídala mne má babička. Obě dvě byly zapřísáhlé vlastenky a urputně mne vedly, abych je následoval. Otec od nás odešel před mým narozením, roku 1915, za výzkumnými účely, jak tomu říkala matka. Babička mi často vyprávěla, jak miloval vědu a v duchu mu určitě vyčítala, že ji vyměnil za rodinu. Nedával o sobě vědět, jakoby zmizel s povrchu zemského.

 Později, když jsem začal chodit do školy, jsem si našel prvního a posledního opravdového přítele, Josifa. Zpočátku se to dalo zvládnout, jenže později, když projevy nejuznávanějšího politika Adolfa Hitlera, začaly vzbuzovat čím dál větší ohlas, bylo to horší a horší. Ideologie projevů se začala realizovat. Jenže já to tak necítil. Všichni kolem mě byli zfanatizováni, jen já stále odolával. Bylo to podivuhodné, vzhledem k tomu, že jsem v dětství byl matkou tak motivován k vlastenectví. Během studia střední školy mi jedinou oporou byl právě Josif. Říkal mi: „Ata haja lihiot acheil acherel, kamaráde“. Nikdy mi však neřekl, co to znamená. Jednou ovšem Josif nepřišel do školy a já měl divné tušení, že se stalo něco hrozného. Po škole jsem rychle běžel k jeho domu. Okna byla rozbitá, dveře vyražené, na zdech byla namalovaná a přeškrtnutá Davidova hvězda a vedle ní Svastika. Dům byl zničen a na dvoře byly stopy po boji. Zamrazilo mne, když jsem vedle pošlapaných květin rozpoznal kapky krve. Byl jsem vyděšený, proto jsem se otočil a rychle utíkal domů. Josifa jsem už nikdy nespatřil.

Doma jsem se nemohl nikomu svěřit. Babička už byla natolik nemocná, že nevstávala z postele a matka se ukázala doma jednou týdně. Přišla a pokaždé nadávala na Židy a ostatní, kteří jsou „špínou“ čistého německého národa. Nemohl jsem ji poslouchat. Vždy jsem raději odešel z domu, nebo se zamkl v pokoji. Tak jsem se uzavřel do sebe.

            Po smrti babičky se matka začala ukazovat doma ještě méně. To pro mne bylo značnou výhodou. Když jsem dostudoval školu, otevřel jsem si vlastní knihkupectví. Žil jsem z nevelkého výdělku a snažil jsem se na sebe moc neupozorňovat. Věděl jsem, že kdybych nahlas řekl svůj názor na celou tu hloupou věc, tak by to nemuselo dopadnout dobře.

Během těch dvou let, kdy jsem pokojně vedl své malé knihkupectví, jsem mohl pozorovat, jak se situace vyvíjela. Díval jsem se na ty lidi venku a připadali mi úplně cizí, přestože to byl můj vlastní národ. Musel jsem sledovat zásahy Ochranného oddílu, kterému velel nepříčetný a přísný Heinrich Himmler a nemohl jsem nic udělat. Ve mně se odehrával boj. Vidět, jak se vskutku bezdůvodně ničí lidská existence a nemoci nic udělat, bylo pro mne zdrcující. Nechápal jsem, jakým právem došlo k takovému omylu. „Vždyť jsme všichni stejní,“ říkal jsem si, ale situace poukazovala na opak.

            Jednou, když jsem navečer zavíral knihkupectví, jsem uslyšel za zády rychlé kroky. Blížily se ke mně a mne zamrazilo jako tenkrát, když zmizel Josif. Otočil jsem se a spatřil ženskou postavu, která se neustále ohlížela. Za chvíli dokonce byly slyšet hlasy německých SS-manů. V té chvíli se ve mně něco zlomilo. Žena už byla docela blízko, když si mne všimla a zpomalila. Zřejmě se chtěla otočit a prchat dál a také by to udělala, kdybych neotevřel obchod a gestem ruky jí nepokynul, aby vešla dovnitř. Chvíli váhala, ale když znovu uslyšela: „Wo ist? Hier! Nach ihr!,“ rychle vběhla dovnitř. Vešel jsem hned za ní a šeptem jsem jí nařídil, aby si vlezla pod stůl. Nevěřícně si mne prohlídla, ale poslechla. Za chvíli do knihkupectví vtrhli dva muži v uniformách SS-manů a za nimi přišel dokonce sám Obersturmführer. „Guten Abend,“ řekl jsem s mírnou úklonou, „wünschen sie?“ „Hledáme Židovku, kudy běžela?“ zeptal se velitel. „Ano, viděl jsem ji tu běžet směrem k ulici Lindenstrasse,“ zalhal jsem. I když to bylo poprvé v životě, nebyl jsem nervózní ani vyděšený. Jen jsem v klidu odpověděl. Nemohli mít žádné podezření. Přikývli a se svým „danke“ se v mžiku znovu ztratili ve tmě. Počkal jsem ještě pár minut a pak zašel za pult a sklonil se k ženě, abych jí pomohl na nohy.

Poprvé jsem se jí podíval do tváře. Byla to mladá dívka, určitě ne starší než já. Nebyla jen krásná, ale přímo nádherná. Černé vlasy měla spletené v copu, který se rozpletl, když utíkala před vojíny. Její pleť byla tak jasná, že přímo zářila v šeru, které se rozprostřelo po obchodě. Ale to od čeho jsem se nemohl odtrhnout, byly její oči. Její krásné uhrančivé oči, které měly barvu chrpy, mě naplnily něčím dosud nepoznaným. A tak, když jsem se propadal do těch modrých studánek, jsem si uvědomil, že jsem se právě bláznivě zamiloval. „Děkuji,“ šeptla a já se vrátil zpátky na zem. Uvědomil jsem si, že je velice statečná. V tváři neměla ani náznak strachu. „Jmenuji se Richard,“ představil jsem se jí a netrpělivě čekal na její jméno. Pronesla ho šeptem, bylo sotva slyšet, ale já bych ho slyšel i v davu. Rachel. Tehdy se zrodilo nové přátelství a já doufal, že časem přeroste v lásku. Často jsme trávili celý den spolu v mém knihkupectví, povídali jsme si, nebo si četli naši společnou oblíbenou knihu Shakespearovy Sonety. Čím bližší jsme si byli, tím víc jsem ji miloval.

            Měsíce ubíhaly a mně se dařilo ji chránit a schovávat. Až do srpna roku 1940. Ten den byla příšerná bouře. Nebe bylo zatažené, foukal silný vítr a každou chvíli udeřil blesk. Čekal jsem na Rachel v knihkupectví, nesmírně jsem se na ni těšil. Odhodlal jsem se totiž a byl připraven ji vyznat lásku. Nemělo smysl dál čekat. Chtěl jsem, aby to věděla, a hlavně jsem doufal, že moje city bude opětovat. Jenže Rachel nepřišla. Začal jsem mít strach. Takové zpoždění nebylo obvyklé. Sedl jsem si za pult a přemýšlel, co se mohlo stát. Nemohla by…Ne, nechtěl jsem ani pomyslet na to, co se jí mohlo stát.

Otevřely se dveře a já uslyšel, jak venku skučí vítr a kapky deště nelítostně bičují kamennou dlažbu. Zrychlený dech a drkotání zubů mě donutilo se otočit k postavě. Byla to Rachel. Byla celá promočená, třásla se, ale to co jí teklo po tvářích, nebyl déšť. Byly to slzy. Nikdy jsem ji neviděl plakat a už nikdy jsem to vidět nechtěl. Rychle jsem k ní přiběhl a dal jí svoje sako. Poté jsem ji objal a cítil jsem zoufalství. „Rachel, měl jsem o tebe strach. Prosím pověz mi, co se stalo.“ Ale Rachel mlčela a po tvářích ji tekly slzy. Chtěl jsem jí pomoct, tak moc jsem chtěl, ale nevěděl jsem jak. Až nakonec promluvila: „Já…šla jsem k našemu domu a slyšela jsem hluk. Nevěděla jsem, co se děje…Pak jsem slyšela výstřely a z našeho domu vyšli SS-mani. Začali malovat na náš dům Svastiku a pak rozbili všechno, co se dalo, a odjeli. Počkala jsem, a když jsem si byla jistá, že mě nikdo nevidí, šla jsem se podívat do domů…Všechny je postříleli, všechny! I starého Avrahama…,“ zajíkala se a stále plakala.

Vzpomněl jsem si opět na Josifa. Přesně tohle se mu muselo stát, jenže i sám Josif byl obětí. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem ji jen pevně objal a začal ji utěšovat. Musel jsem ji schovat. Teď byla ve velkém nebezpečí, neměla se kam vrátit a já ji nechtěl ztratit. „Rachel, teď se musíš mít na pozoru. Budeš teď tady, domů tě vzít nemůžu, kdyby tě viděla matka, zavolala by Ochranný oddíl. Schovám tě tady. Já…nechci tě ztratit,“ vychrlil jsem ze sebe. Tak moc jsem se o ní bál a jen při pomyšlení, že by se jí mělo něco takového stát, jsem se rozklepal. Cítil jsem, že když jí to neřeknu dnes, nemusí se to dozvědět nikdy. „Vím, že není zrovna vhodná příležitost, Rachel, ale musím ti říct, že tě miluji od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil.“ „Richarde, já…také tě miluji. Ty jsi skvělý člověk. Nemyslela jsem, že tu někoho takového někdy potkám, ale pak, když jsi mě tehdy večer zachránil…Miluji tě,“ zopakovala a pro mne tato slova znamenala moc. Kvůli nim bych udělal cokoliv. Řekl jsem si, že Rachel zachráním a pokud to bude nutné, položím za ni svůj život.

Od té doby jsem z knihkupectví vycházel jen minimálně. Vždy, když jsem potřeboval nakoupit nebo něco vyřídit. Obchod šel špatně. Německo bylo ve válce, a kdo by si chtěl v takové době kupovat knihy? Přesto jsem se snažil o nás postarat, jak nejlépe jsem mohl.

V prosinci 1942 jsem šel, jako každý den, pro oběd k panu Braunu. Když jsem se vrátil, zjevil se mi docela známý pohled. Rozbitá výloha, Davidova hvězda, Svastika. Upustil jsem tašku s obědem na zem a vběhl do obchodu. Všude se povalovaly vytrhané stránky z knih, poličky byly na zemi, regály spadlé a lampy ležely rozbité na zemi. Jen jedna kniha ležela nedotknutá na pultu, Sonety. „Rachel,“ zakřičel jsem. Nic. „Nein, nein, nein!“ Po mé tváři stekla první slza a za ní tucet dalších. Nešlo to zastavit. Sedl jsem si uprostřed mého knihkupectví. Jakoby to bylo už hodně dávno, kdy jsme tu s Rachel seděli v útulném koutě a četli si, smáli se…Nyní tu po útulném místečku nezbylo ani památky. Byl jsem v koncích, nevěděl jsem jak dál. Čím víc jsem na ni myslel, tím víc mě to bolelo. Vzal jsem z pultu Sonety a všiml jsem si, že jedna strana je ohnutá. Rychle jsem otevřel knihu a dal jsem se do čtení. Byl to sonet 30:

Když přijde smutná chvíle účtování
a o samotě ohlížím se zas
za prohrami a zmařenými plány
a starým nářkem nově marním čas,
v mých očích pláči odvyklých jsou slzy
pro přátele, jež jsem už oplakal,
a dávná mrzutost mě znovu mrzí
a žaluji na oželený žal,
prošlými stesky posté probírám se
a přičítám je k účtu věčných ztrát,
které svým pláčem splácím zas a zase,
neschopen všechen smutek spočítat,
stačí, když vzpomenu si, že tě mám,
bída je pryč a smutek zažehnán.

„Vždy tě budu milovat, Rachel.“Chtěl jsem odejít za ní, ale Bůh mi to nedopřál. Cítil jsem se pod psa. Vzal jsem tu knihu (to jediné, co mi po Rachel zbylo, kromě vzpomínek) a vyšel jsem ven. Nevěděl jsem kam jít, tak jsem se jen toulal. „Třeba mě nějaký SS-man zastřelí a s Rachel se znovu setkám,“ říkal jsem si. Toulal jsem se sem a tam, celým Berlínem a pak jsem pocítil nutkání zajít domů. Musel jsem si vzít nějaké čisté šaty a také jsem měl pořádný hlad, vždyť jsem normální jídlo neměl nejspíš měsíc. Vydal jsem se tedy domů.

            Za dveřmi jsem se ještě rozmýšlel, jestli dělám dobře. Moc se mi nechtělo se opět setkat s matkou. Nakonec jsem stiskl zvonek. Otevřel mi nějaký muž. Neznal jsem ho, ale byl jsem si jistý, že jsem ho už někde viděl. „Ach ano, vypadá jako já. Má moje oči. To asi blouzním,“ řekl jsem si. Ale ten muž mne oslovil: „Richarde?!“ „Vy mne znáte?“ vyděsil jsem se. Prohlédl jsem si ho. Měl na sobě vojenskou uniformu, na klopě pár odznaků, ale já stejně nevěděl, co znamenají. Byl jsem unavený. „Richarde?“ zopakoval muž otázku. „Ano jsem Richard,“ odpověděl jsem vyčerpaně, „kde je Marie Huntová, má matka, a kdo jste vy?“ „Já jsem Otakar Hunt, tvůj otec, Richarde. Vrátil jsem se z Polska, abych…pochoval tvou matku. Zemřela před dvěma dny, na infarkt.“

                To oznámení se mnou mělo něco udělat, měl jsem se ptát, křičet. Vrátil se mi otec a má matka zemřela. Byl jsem však natolik vyčerpaný, že jsem jen přikývl a vešel dovnitř. Sedl jsem si v kuchyni ke stolu a první, co jsem musel udělat, bylo nasytit svůj žaludek. Otec, zřejmě překvapený mou reakcí, se ke mně připojil. To ticho bylo nesnesitelné. Bolest, která mne sžírala zevnitř, se už nedala vydržet. Kousek po kousku mne ničila a já už nemohl dál.

Od Josifovy smrti jsem v sobě dusil tolik věcí a nyní jsem toho měl dost. Bylo na čase upustit páru. Jediný člověk, který mi byl nablízku a zároveň byl ode mne tak strašně vzdálený, tu seděl přede mnou a já věděl, že čeká, až promluvím. Proto jsem mu začal povídat, jaké jsem měl dětsví, vzpomínal jsem na babičku a na matku. Vyprávěl jsem mu, jak jsem šel do školy a potkal tam Josifa. Dostal jsem se k tomu, jak jsem si uvědomil, že sem nepatřím, že asi nejsem „správný“ Němec. Pověděl jsem mu i o svém knihkupectví a samozřejmě jsem nemohl vynechat Rachel. Popsal jsem ji do detailů. Jak jsem o tom mluvil, postupně jsem se cítil lépe. To bylo to, co jsem potřeboval, někomu se svěřit. Mít někoho, kdo by se mnou ten žal mohl sdílet. Mluvil jsem o Rachel, o mojí lásce k ní, o tom jak jsem ji schovával. Při tom jsem se rozplakal, ale vůbec jsem se za to nestyděl. Byly to slzy vysvobození.

Pohlédl jsem otci do tváře a spatřil i v jeho očích slzy. Utichl jsem. „Ach, Richarde,“ vzdychl otec. Upřeně jsem na něj hleděl. „Musím ti říct pravdu, neboť i já patřím mezi ty, které odsuzuješ,“ pokračoval. Zřejmě i on se potřeboval svěřit se a ulehčit si, jenže když jsem ho poslouchal, začal jsem ho nenávidět, zhnusil se mi. Netušil jsem, že je možné, někoho poznat, spřátelit se a vzápětí se vám ten člověk znechutí. Poslouchal jsem, jak cestoval po Evropě a jak dělal různé pokusy s chemickými látkami, jak k němu přišli SS-mani s dopisem od Adolfa Hitlera s rozkazem, aby se ihned dostavil k němu a jak mu poté nabídl, že bude moci dělat vědu v odborném ústavu v Treblinkách. Vymlouval se, že nevěděl, do čeho jde. I když bylo vidět, že toho lituje, moje nenávist s každým jeho slovem rostla. Poslouchal jsem, jak hrozně se cítil, když přijel na to děsivé místo. Říkal tomu, Tábor mrtvých duší.

I když jsem nechtěl poslouchat, do hlavy mi stále proudila jeho děsivá slova. Jak dostal od velitele rozkaz přesvědčit Židy, aby se vysvlékli a odložili svoje věci, protože se šli ,,umýt“, ale ve skutečnosti je pak zabili v plynových komorách. Můj otec je vrah! A pak se mezi slzami zmínil o modrých očích a já zpozorněl. „V posledním vagónu, který jsem musel vést do komory, mě zaujala jedna dívka. Ty její oči…ach ta modř. A když mě zřela, dívala se na mě ne s odporem jako ostatní, ale v těch očích byla láska. Zřejmě už byla připravená na konec, protože nebyla vystrašená. Upřela na mě svůj pohled a řekla: „Richarde“. Vzpomněl jsem si na tebe, synu. A nyní vím, že myslela opravdu tebe. A já…já se teď sám sobě hnusím. Vždyť jsem napáchal tolik škody…Ona mi otevřela oči, byla pro mě cestou osvícení. Já…uvědomil jsem si své špatné činy, ale pozdě. To ona mě osvobodila. A ten verš, co řekla, kdy jsem ji viděl naposled. Jak jen to bylo? Vzpomenu si na to, že tě mám, bída je pryč a smutek zažehnán. Ach, synu, jestlipak mi odpustíš? Já neměl na výběr…ani jsem nevěděl…já…odpusť.“  Slzy mu tekly po tvářích a já věděl, že mluví pravdu a že toho lituje. Že ho to bolí a ničí. Avšak věděl jsem taky, že on má svůj podíl na tom, že jsem Rachel ztratil, jediný světlý bod v mém životě. On zabil nejen ji, ale i stovky dalších nevinných lidí. A já jsem synem tohoto vraha?

Myslel jsem, že se mi srdce žalem rozskočí, ale byla by to pro mne příliš snadná smrt. Budu trpět, protože jsem synem vraha. Od toho okamžiku si na vše vzpomínám jen matně. Pamatuji si, že jsem vyšel ven na ulici, kde byly slyšet výstřely. A pak, že jsem šel směrem k mému knihkupectví. Vešel jsem to toho rozbitého obchodu a zašel do skladu. Opravdu jsem se chtěl zašít, schovat před světem a umřít ve stínu a sám.

             Pak jsem uslyšel něčí hlas: „Kdo to je?“ Ženský hlas. Ve skladu jsem zřejmě nebyl sám. „Já jsem zoufalec, který jde smrti vstříc,“ zasmál jsem se. Nic, žádná odpověď. „Ach, už jsem se zbláznil a mluvím sám se sebou,“ řekl jsem si. A pak se hlas ozval znovu…

              ***

                „Richarde, to je strašné,“ polkla Chana. „Netušila jsem, co sis prožil…“.

„Chano, tak moc bych teď chtěl odejít, prostě umřít. Cítím…nesu vinu spolu se svým národem.“

„Ne, ata haja lihiot acheil acherel, Richarde.“  Richard se na ti tázavě podíval, neměl ponětí, o čem to ta dívka mluví. „Ty jsi jiný,“ odpověděla mu, i když otázku nevyslovil nahlas.