Svatební

Tuhle mi někdo vykous díru do krku. Vůbec nevim,
kdo to byl, procházela jsem se po městě, byla krásná noc, mrzlo, až
praštělo, měla jsem rozepnutej
kabát, vypnutej mobil a jedla jsem špenátový krekry za 18,30. A pak jsem
z ničeho nic zjistila, že mám tu díru v krku.
Byla to normální, kulatá díra, žádný upíří dvě
dirky, prostě díra, jako když si ukousnete chleba. Doma před zrcadlem
jsem zkoumala, jak z tý díry teče
krev, bylo to zajímavý, anatomicky, jako že z toho spodního konce tepny
to teklo daleko líp, než z toho horního konce tepny. Můj chlap ke mně
přišel a
řekl: „To se musí ucpat“ a narval mi do těch tepen ostnatej drát.



A nastala další anatomická zajímavost – ačkoli to bylo ucpaný, teklo to
mnohem víc. Protože mě anatomie vždycky zajímala, věděla jsem, že tělo
má jenom omezený množství krve a když krev není, tak nemůže dál žít. A
tak jsem si lehla na postel a jala jsem se očekávat smrt.



Už jsem jednou, kdysi, smrt očekávala, tenkrát jsem ale prostě usnula,
potom jsem se vzbudila a byla jsem pořád živá. Měla jsem krev. Teď by to
ale
mělo klapnout. A tak jsem zavřela oči a snažila se odpoutat od bolesti.
Krapet to, totiž, bolelo. Bolest pomalu ustávala a tak jsem byla
spokojená.




A potom ke mně přišli nějaký chlapi, nechci říct bytosti, protože to by
bylo klišé a já už jsem použila ostnatej drát a to je taky klišé. Tak
řikám
chlapi, vypadalo to, jako chlapi, i když hodně divný chlapi to byli. A
jeden z nich řekl: „Musíš jít s náma, my ti ukážeme peklo.“
Zaradovala jsem se, vždycky jsem chtěla vědět, jak vypadá peklo. Ladovo
český peklíčko mě nedojímalo, špinavý čertíčci v kožíškách mi fakt
nepřipadali
strašidelní a popisky pekla ze zahraničí ke mně nikdy nedorazily
důkladně průkazný. A tak jsem šla.



Bylo teplo, ne vedro, ale teplo, foukal vítr, ale jenom takovej, kterej
nadzvedával vlasy úplně maličko, na nebi nebyly vůbec žádný mraky, jenom
slunce, šli jsme po zelený louce vyšlapanou pěšinkou a já jsem se
divila. Jestli takhle vypadá peklo, proč se ho křesťani bojí? A děsně
jsem si
užívala tu procházku.



Po chvíli jsem uviděla dole v údolí nějaký hemžení. Jak jsme se
přibližovali, začalo to vypadat, jako tržiště. A bylo to tržiště. Divný
tržiště. Byla
tam spousta lidí v hadrech a hlavně měli všichni zahalený tváře. Ale
nebylo to arabský tržiště.



A když jsme přišli úplně blízko, byla jsem už patřičně vyděšená.
Prodávalo se tam, totiž, lidský maso. Byly tam dřevěný stolky a na těch
dřevěných
stolcích byly takový veliký a divný dřevěný konstrukce, ve kterých byly
vpletený lidi. Živý lidi. „Tak tohle je peklo“ řekl jeden z mých
průvodců. „Jsou tři stupně pekelnýho utrpení. První stupeň je zákazník.
Zákazníci musí nakupovat. Musí přijít a říct: Chci tenhle kus tohohle
člověka. Uřízněte mi to odtud sem. Když nenakoupí, stanou se prodavačem.
Prodavač je druhej stupeň. Prodavač musí to maso uříznout a prodat.
Když
neuřízne a neprodá, stává se zbožím. Zboží je třetí stupeň. Jen visí a
čeká, kde ho zase kus uříznou. Když ho úplně ořežou, hodí ho do jámy k
ostatním
ořezaným, kde, při plným vědomí, čeká, až zbytky masa odhnijou a nažerou
se červi.“



Tak jsem se radši zase probrala k životu, protože jsem došla k názoru,
že je peklo nespravedlivý. Přece je daleko horší muset jít a koupit si
kus
člověka, než viset, čekat a už nikomu neubližovat. Vzbudila jsem se a
rána na krku byla zacelená. Ale bolelo to, jako čert, protože tam ten
drát
zustal. Otočila jsem se ten bok, ve kterým jsem ten drát neměla
vetknutej a usnula jsem spravedlivým spánkem člověka, kterej má jasno.



Ráno jsem se sice probudila, ale cejtila jsem se mizerně, drát furt
bolel. Tak jsem si vzala nějakej brufen, paralen a valetol a šla jsem se
vykoupat,
když už jsem byla živá. Když jsem vyšla z koupelny, byla jsem čistá,
oholená a vdaná. Místo prstenu jsem měla ostnatej drát a věděla jsem,
co je
peklo.