Deník od maturity k přijímačkám

Po tom, co jsem tátovi upil z jeho ruské vodky chladící se původně v mrazáku, jsem docela klidný nastoupil na svůj první předmět - ruštinu. Teatr a televidenije. Sedlo mi to. Bavili jsme se o Vysockém a Okudžavovi, zazpíval jsem Mne v majom metro ... Párkrát mi sice opravovali nějakou tu koncovku, ale jinak jsem byl spokojen.

Druhým předmětem byla biologie. Tu jsem si doslova vychutnal. Vytáhl jsem si ekologii, povyprávěl jsem o své sočce. Úředník z ministerstva mě vychvaloval, že se hned pozná, když má student skutečný zájem o předmět. Ředitelka, která mě vždy oslovovala jen příjmením, mě najednou poplácávala po zádech a tvrdila, že půjdu v jejích šlépějích. Působilo to trochu pokrytecky, když ještě nedávno se rozmýšlela nedoporučit mě ke studiu na vysoké škole.

Následovala čeština. Otázka na prd - lidová slovesnost. Lepší než Ruchovci, ale co jsem jí měl říct kromě vtipů. Nakonec mě natlačili k četbě. Zaujal ji Tomeček, a tak jsem jí vyprávěl o karpatských jelenech, vysvětlil jí, co je to nepravidelný desaterák. Zkrátka lidově, o tuhle známku bych se nepřel.

Na poslední předmět jsem čekal dvě hodiny. Pak konečně před školou zastavil traktor a z něj vystoupil s. Šustek. Vytáhl jsem si zelinářství. Mluvil jsem o něm dvacet minut. Na zbylých deset minut mě Šustek zahrnul plevelem, který natrhal po cestě, a chtěl, abych ho určil. Botanika není teda moje silná stránka. Všechno vypadalo jak příbuzní pampelišky.

Ty vole!!! Mám to!!! Známky mě sice otrávily, ale ten pocit. Nejde to popsat. Sorry, deníku. Jindy.

První má cesta vedla do Královic. Babička nachystala svíčkovou. Navíc přidala tři stovky. Stal jsem se profesionálním maturantem.

Ty tři stovky jsme ještě ten večer rozfofrovali v tenisovém klubu. Navíc jsme šli do kina na film: „Jak básníkům chutná život". Chutná, ty vole, chutná.

Dnes maturovala Alena. I já jsem však vstal. Trochu jsem uklidil, pak jsem se snažil udělat lívance, ale asi po hodině a půl marné snahy jsem to vzdal a ohřál si dršťkovou od včera.

Jel jsem do školy povzbudit Alenu. Právě končila. Dnes na Den dětí jsme se poprvé líbali jako dospěláci s lejstrem. „Viděla jsem tvou písemku z ruštiny. Máš tam jenom pět chyb. Z toho dvě v rozdělování slov, to je ještě na jedničku." „Fakt se v tom už nechci patlat. Je mi to jedno. Chci být rychle pryč." Vlastně se mi potvrdilo, co všichni říkali. Mohl jsem se snažit, jak chtěl, ale patřil jsem do nějaké kolonky a v ní jsem zůstal i při maturitě. Můžu si za to sám, neměl jsem se do té kolonky dostat.

Šli jsme do klubu a pak jsme se zašili u nás v prádelně.

Stal se ze mě zase kolchozník. Nevím, proč chci učit. Teda vím, ale tohle rýpání se v zemi mě baví taky. Jeli jsme s Álou do Slivínka. Svěřili mi traktor, abych přioral brambory. Po obědě jsme dávali seno do kupek. Nakonec jsme jeli do kravína odebírat vzorky mléka, odvádět telata do teletníku. Také jsme zjistili, jak se ve škodovce dělá lůžková poloha.

Sešli jsme se s Alenou už ráno u nás a pak jsme dorazili pozdě k ukončení maturit. Přišli jsme o několik projevů a jen tak tak, že jsme se stihli zařadit, když ty maturitní vysvědčení vydávali. Já bych snad musel ještě jednou. Některým se mi nechtělo podat ruku, ale asi jsem moc měkkej.

Vrcholem týdne byl večerní koncert. Do Houštky dorazila kapela Stromboli. Michal Pavlíček, kytarista roku, Klaudius Kryšpín, bubeník roku, Vilda Čok, nejlepší basista roku (před koncertem u vchodu prodával kazety s nahrávkami Pražského výběru, který už je zase zakázaný). A hlavně - Bára Basiková. Když začala hučet, běhal mi mráz po zádech. Je to bohyně. Žádná hudba mě tak asi nikdy nedostala. Odměna za ty týdny utrpení. Chudák ani nevěděla, že mi zpívá za odměnu.

Po koncertu jsme s Alenou a Horákem makali do Toušeně, kde už byl v plném proudu náš maturitní večírek. Nějak jsme nepřišli vhod. Třídní zase pobrekávala, když zjistila, že jsme dali přednost nějakému pochybnému rocku před maturitním večírkem. Jsme prý kolekliv na prd. Ti, co přišli dřív, už ke všemu měli špičku. Pobíhal jsem mezi pivnicí a vinárnou, ale nějak jsem nemohl ostatní dohnat. Nakonec jsme s Alenou zdrhli k rybníku, shodili ze sebe věci a koupali se. Pěkně nezodpovědné, ještě jsem vlasti nesplatil své vzdělání a už jsem se mohl utopit.

Jo, deníku, ty vole jeden. Jestli sis myslel, že teď již nastanou problémy s plánováním čundrů a velkých prázdninových cest, tak to ses šeredně zmýlil. Začíná příprava na přijímačky. Vstal jsem asi v deset a vrhnul jsem se na chemii.

Odpoledne jsem jel na kole do Slivínka, kde jsem Aleně pomohl ostříhat živý plot. A zase jsme jeli zpátky.

Musel jsem ještě na gympl, abych vrátil učebnice. Při té příležitosti jsem odnesl nechat ofotit tablo. Pak jsem zkoumal chemii, zatímco Alenu si pozvali na Národní výbor coby veleúspěšnou studentku. Ráda se však vrátila ke mně, méně úspěšnému - šli jsme totiž slavit půlročí našeho vztahu.

Nějak jsem zapomínal psát. Oslava za oslavou. Slavili jsme každého, kdo i v následujícím týdnu odmaturoval. Přes den jsme chodili hrát nohejbal, softtenis. Každou volnou chvilku jsem využíval k tomu, abych do sebe dostával další a další informace z chemie. Ten rok, co jsme chemii neměli, je znát. Musím se ale donutit udělat ten poslední krok. Sakra, je to tak blízko, blizoučko.

Asi budu teď mít více času na psaní. Probudil jsem se opět s bolestí v krku. Donutil jsem se aspoň si dojet ke Klembíkovi pro otázky z politického přehledu. Studium otázek jsem kombinoval se sledováním utkání Anglie:Irsko (0:1). Na chvíli se stavila Alena. Po jejím odchodu jsem zalezl do postele, neboť můj zdravotní stav se opět zhoršil.

Teplotu jsem srazil, ale zdráv každopádně nejsem. Zůstávám v posteli - ha, přítomný čas - po dvou měsících jsem si našel na deník poctivě čas. Žádné simulování, že píšu každý den. Pořád jsem jen dopisoval, ale teď je teď. Měl jsem ještě aspoň dva dny počkat, neboť zítra dělám přijímačky na vysokou školu. Mé naděje jsou minimální, ale přesto se neodevzdávám osudu. Doufám, že to nebude komedie, že nebudou kostky vrženy dříve, než tam dojedu metrem. No jo, dělám ze sebe věčně ubližovaného. Je to jiná bitva, ty lidi mě tam neznaj, dají mi šanci. A nejde o život, takže jde o hovno.

Do Prahy jsem přijel v šest hodin. Metrem jsem se dopravil na Karlovo náměstí. Začal jsem hledat školu. Naštěstí jsem potkal Simonu z áčka, která mě tam zavedla. Prý tam už s mámou několikrát byla, máma tam má nějaké známé. Jestli jsem něco nepodcenil!? Já to tady hledám, někdo tam má známé. Už chybělo jen aby dodala, že koupili děkanovi novou škodovku.

Akce začala něco po osmé. Takticky jsem si přisedl k holce, která se mi líbila již venku. Hned jsem se seznámil a poněkud ztratil trému. V pohodě jsem napsal test z biologie. Během přestávky mezi testy jsem se seznamoval dál se svými budoucími spolužačkami. Chemie - to byl hřbitov. Nejen pro mě. Vypadalo to, že v koncích jsou i ostatní. Dost se spolupracovalo - seděli jsme tak nahňácaní, že se dalo opsat cokoliv. Pojal jsem podezření, že nás nekontrolují právě proto, že už se stejně ví, kdo bude přijat. Měl jsem pocit, že zkoušky jsem neudělal.

V Boleslavi jsem zjišťoval, jak dopadli ostatní. Horák přijat na strojárnu, Katka, téměř rodilá Němka, neudělala němčinu. Vsadili jsme se o flašku Bechera, že se k ní přidám. Ona říkala, že jsem udělal, já říkal, že neudělal. Sázka na prohru, nemůžu nevyhrát.

Smířen s osudem jsem si cestou do Prahy koupil noviny. Posadil se s nimi před fakultu, která zřejmě nikdy nebude mou mateřskou. V deset jsem vstoupil do budovy a nalezl se na seznamu. Na řadu jsem přišel asi po půl hodině. Nejprve si mě ústně proklepli z chemie a biologie a já zjistil, že jsem zkoušky udělal. Prý nás nebylo mnoho. Následovalo losování otázky z politiky - Boj dělnické třídy proti fašismu. Udělal, ani nevím, co jsem tam plkal.

Ještě jsem si vyměnil adresy s pár holkama a už jsem mazal k Bílé labuti, kde jsem měl sraz s mámou. Koupila mi kalhoty a zatáhla oběd ve Slováči.

Doma jsem opět zalehl, protože mám zase teplotu. Stavila se Alena - neudělala politiku. Je z toho celá na větvi. „Já ti vždycky říkala, že jseš chytřejší. Já jsem jen taková šprtka." Snažil jsem se ji utěšit, ale opět se mi moc nedařilo. Asi to moc neumím.

Ačkoli stále zvýšená teplota, ačkoli jsem prohlásil, že na pozemek gymnázia už nikdy nevkročím, usedl jsem ráno na kolo a jel jsem se pochlubit Kůlové, že jsem přijímačky udělal. Měla radost, hned ze mě tahala, jaké tam byly otázky.

Doma jsem zase padl do postele a pojídal prášky.

Když mi bylo nejhůř, přihasil si to domů táta: „Tak v pondělí nastupuješ." „Kam?" „No k popelářům. Hezky si zkusíš nějakou pořádnou práci, než se z tebe stane pracující inteligent."

Stavila se Alena a léčila mě, co to šlo.

Měl jsem dnes svátek. Dostal jsem několik hodnotných darů - třeba bačkory. Alena přivezla fenku jezevčíka, na které se dohodli s našima. Zase nám bude běhat pes kolem baráku.

Slavilo se i u Markéty, ačkoli Markéta neměla co, protože také zkoušky neudělala. Její táta nám věnoval skopce, kterého jsme si dnes opekli. Chvíli to trvalo, a tak jsme trochu blbli. Třeba jsme schovali Aleně babetu do vypuštěného bazénu.

Již ve tři jsem byl na nohou. Naše bezejmenná fenka nějak nemohla spát a začala srdceryvně výt.

Ve 3,15 (slovy - ve čtvrt na čtyři) mě táta vzbudil a já se kolmo dopravil do garáží popelářů.

Práce je to velmi zajímavá, ještě o ní pojednám. Aspoň stručně, než umřu. Chce to nejen mužskou sílu (dnes jsem dvě popelnice neodlepil od země), ale také dobrý žaludek. Ta setkání s potkany a s tučnými bílými červy nejsou nijak náhodná. Doma jsem ucpal odpad u vany. Alena pro změnu pracuje v toušeňských lázních jako holka pro všechno. Dost nám to teď bude ladit - já špinavej jako prase, ona nažehlená servírka. Stavil jsem se v lázních za ní, ale nějak jsme si neměli co říct. Odjel jsem domů s pocitem, že bychom si od sebe zase měli odpočinout.

Jsem dělňas a dělníci si deník nepíši. Jsou totiž tak mrtví, že na takové hovadiny nemají náladu. Správnej dělňas si po šichtě dá dva, tři kousky, přečte si na gauči noviny a jde brzo spát, páč ráno brzo vstává.

Jsem poslední dobou nějakej divnej. S Alenou jsme na bodáky. Jsem úplně bez cíle. Nevím, co mě čeká, nic mě nebaví - vlastně ani ten deník ne. Z fakulty samozřejmě nic nepřišlo. Snažím se číst, ale Frýdova „Krabice živých" fakt nebyla tím pravým ořechovým. A přitom to byla povinná četba a já se na to ani nepodíval (v čtenářském deníku ji mám, koho jsem hlavně podváděl). Jsem lajdák na n - tou. Skončím u popelářů, je to jasné.

Pomáhal jsem Pepikovi s trháním rybízu. Pak jsem jel za Alenou - v lázních se jí vtírá nějaký seladon, dokonce už za ní byl až doma. A dnes přišel zase. Trvalo hodinu, než jsme se ho zbavili. Byli jsme celých deset minut sami. To je snad tento týden rekord.

Opět jsem nastoupil do práce. Dostal jsem se do party s takovým úchylem, který vychodil jen šest tříd základní školy a líbí se mu desetiletý holky. Každý rozhovor začíná otázkou : „Pr - pr - pr - cal jsi už někdy?" Kývu, že jo. Ke všemu se nenechá odstavit od páčky k hydraulice, takže se vůbec nestřídáme a popelnice přisunuju jen já.

Odpoledne jsem šel pomoci Klembíkovi skládat brikety.

Teď jsem na dně psychicky i fyzicky. Z fakulty opět nic nepřišlo. Chci to už vědět. Jsou ničemní, když nás tak dlouho nechávají čekat. Ne, nenechám se zlomit. Budu bojovat dál.

Chtěl si být spisovatelem, učitelem, velkým biologem, tak všechny posaď na prdel a dokaž jim, že tvá maturitní písemka z češtiny nebyl žádný odklon od tématu, že i ta ruština byl jeden velkej podraz od rádoby učitelky Bláhový. Vzchop se, postav se zpět na nohy. Vždyť na základce jsi byl skoro nejlepší. Co skoro, vždyť jsi byl třikrát na národních kolech různých soutěží - to přeci není náhoda. Proč jsi, sakra, zaspal? Vždyť kluk, kterého jsi porazil, nyní reprezentuje republiku v mezinárodním kole. Proč si nechal své IQ 130 zahálet? Jiní mají své kvocienty i deset jednotek nižší a pravidelně získávají vyznamenání. Tak to vidíš, zase z toho děláš drámu. Třeba je to nakonec deníkova vina, uzavřel ses do sebe a kašlal si na okolí. Držel si paže u těla a měl jsi přitom vystrkovat lokty a drát se kupředu. Je fakt, že mezi popeláři je ti nyní lépe než mezi spolužáky. Nikam se neženou, stačí jim, co mají - prachy, tvrdej chleba, prázdnou hlavu, svačinky, pivečko, volné odpoledne. Jenže já bych tak chtěl studovat s těma holkama, který byly při přijímačkách. Chtěl bych toho ještě tolik dokázat.

Tak vystrč ty svý lokty! (A na cestu se dej!)

Popel, červi, tvrdej chleba. Druhá parta vyklepala z kukavozu novorozeně. Policajti prohrabávali půlku skládky. Taky jsem dnes odvážel popel od gymplu. V oranžových montérkách jsem mával na ředitelku, která učila prváky - chudáky. Zírala. Jestlipak i pro ni bylo ponižující mě vidět v této roli.

V Toušeni byl u Aleny zase ten idiot. Po chvíli jsem vyplul, nemám potřebu účastnit se nějakých kohoutích zápasů - teda jako kohout.

Večer jsme šli s partou do kina na „Poldu". Alena nebyla.

Zatímco řidiči byli na přezkoušení z pravidel silničního provozu, my jsme měli údržbu. Ta vypadala takto: dvě hodiny házení lopatou, hodina u piva, tři hodiny u Marty.

Dnes jsem byl pozván k Aleně na opékání masa. Bylo to úděsné - Alenin táta pozval i nějakého učitele z fakulty, kam se Alena hlásila. Nejhorší bylo, že on fakt přišel. Bylo to trapné i Aleně, ale prý taková je doba. I rodiče musí mít lokty. Můj táta asi musel mít lokty, když mi sehnal místo u popelářů. Myslím to vážně, vydělávám více než on po tolika letech ve fabrice.

V práci mi to už docela jde - nepřevrhl jsem dnes jedinou popelnici. Jsem samá modřina, ale už dokážu udržet tempo. Nejlépe se točí popelnicemi hned po ránu, když jsou ještě orosené. To stačí dát jednu ruku v rukavici na střed víka a popelnici roztočit. V Říčanech nám jedna holka přinesla dva pomeranče - prý jsou stejně oranžové jako my. Už mám její adresu. Nakecal jsem jí, že jsem disident, kterému znemožnili studovat. Ona chce být zase letuškou. No, postavu na to měla, ale připadla mi poněkud naivní.

Potkal pana Hradeckého - má pro mě místo v Okresním domě pionýrů a mládeže. Prý si potřebuji vylepšit profil. Budu soudruh.

Doma jsem se umyl a jel za Alenou. Stavil jsem se za ní v lázních. Neměla na mě moc času, ačkoli moc lidí neobsluhovala. Příště se stavím v montérkách, schválně co bude dělat, až ti snobáci mě budou chtít vyhodit.

Večer jsem zjistil, že mi přišel dopis. Vyjádření od děkana přírodovědecké fakulty: NEPŘIJÍMÁME.