Poslední strážce brány (2): Návrat prince

Jméno jí vybrala matka. Líbilo se jí. Tam, kde žila, nebylo až tak vzácné. Aranka ještě měla otce, staršího bratra a celou řadu strýců a tetiček. Byla to velká komunita lidí, jejíž domov se nacházel každý týden na jiném místě. Kočovníci, cikáni. Jezdí od města k městu, od vesnice k vesnici, nevyznávají žádné bohy, a nikdy neslouží a nepracují pro cizí. Ve městech obživu vyžebrají nebo ukradnou. Ale lidí je málo a města jsou prázdná, proto jsou cikáni často odkázáni i na obyčejný lov. Sem tam někoho oloupí, když se jim připlete do cesty. Tak tedy skoro každý týden mění místo svého nocování, tam kde je dost jídla, tam mohou setrvat i měsíc. Veškerý svůj majetek vezou na dřevěných vozech zakryté plachtami, které zároveň slouží jako příbytky a kde se mohou chránit před nepřízni počasí.

Svět se nepropadl do úplné anarchie, každé území má svého vládce, krále, či jiného mocnáře. Tak jako tady na severu tohle území patřilo princi Natalovi. Jeho otec, král Vasil, mu toto území daroval, aby princ prokázal své vladařské schopnosti. Není jisté, jestli se mu dařilo. Princ věnoval veškerou sílu na boj proti kočovníkům. Nenáviděl je, podle jeho slov byli zdrojem zla a násilí, kde se objevili, tam škodili. Lovil je, zavíral, popravoval nebo se je snažil napravovat a to ve jménu nastolení pořádku. Často se za nimi musel vypravit až do divočiny a tam zpravidla jeho pronásledování skončilo. Prohledávat divočinu bylo náročné jak na čas, tak na peníze. V divočině se mu ztráceli vojáci a ostatní měli strach se takových výprav účastnit. To si vyžádalo velké investice do lovců, kteří měli odvahu vydávat se i na tak nehostinná a nebezpečná místa. Tolik peněz princ neměl a hledal tedy způsob, jak jich získat víc, aby mohl naplnit své poslání. Mohl zvyšovat daně, ale příliš velké daně nepřinášely kýžené zisky, lidé se bouřili, což v otcových očích na jeho pověsti nepřidalo. A on nechtěl selhat. Štěstí mu hrálo do karet, když jednoho dne zajal alchymistu Sabase, který mu výměnou za svobodu prozradil velké tajemství zahrnující plán snadného zbohatnutí.

Vozy byly zrovna na cestě, když je obklíčili Natalovi vojáci. Chlapi se chopili zbraní, nehodlali se vzdát svého majetku nebo života bez boje. Proběhla krátká bitka, která skončila útěkem vojáků zpět do lesa. Vítězství bylo snadné. Možná až příliš snadné, a tyto obavy se záhy potvrdily. To přepadení jen odvedlo pozornost od druhého konce cikánského konvoje. Z té strany se totiž připlížilo několik dalších vojáků, kteří přepadli vozy, ve kterých se ukrývaly ženy a děti. Cikánští muži zareagovali pomalu a než stihli přepadení překazit, vojáci už odnášeli v provazech svázané jedno dospívající děvče, které již nikdy nemělo spatřit své rodiče, svého bratra, své tety i strýce.

„Jestli tomu dobře rozumím, Natalovi vojáci zorganizovali riskantní přepadovou akci jen proto, aby unesly jednu malou cikánku,“ shrnul jsem celé vyprávění.

„Přesně tak,“ potvrdila černovláska. Seděli jsme na kamenech na okraji jeskyně u čerstvě rozdělaného ohně, a kromě nás tam byla Vanesa, Drago a ta třetí; plnoštíhlá žena se představila jako Monika. Moc toho zatím nenamluvila a podobně výřečný byl i bojovník Drago.

„Tak to je hodně divný. Znám tyhle Natalovi akce, ale nenapadlo by mě, že by se snížil k prachobyčejnému unášení dětí. Co měl asi za lubem?

„Brzy jsem se to měla dozvědět a bylo to velmi nepříjemné,“ dodala Aranka a bez náznaku jediné emoce sledovala tančící plamínky hřejivého ohně.

„Dívej se na to z té lepší stránky,“ usmála se Vanesa, „nebýt toho únosu, a nebýt toho alchymistova šíleného stroje, nikdy bys nepoznala tak úžasnou kamarádku, jako jsem já.“

„Opravdu úžasnou, Vaneso.“

„Jakého stroje?“ zeptal jsem se.

Byl to velký stroj, sestavený z mnoha nesourodých částí, pravděpodobně získaných ze zbytků jiných strojů, jaké bylo možné sehnat v různých městech jako pozůstatky dávné civilizace. Tyto části byly všelijak pospojovány za pomocí dřevěných držáků, polic a vzpěr. Celé zařízení mělo přimontovaná kola a oj, takže se dalo snadno odtáhnout za pomocí dvou koní. Od stroje vedly desítky, možná stovka prapodivných „šlahounů". Skutečně svou barvou a materiálem připomínaly šlahouny nějaké dravé květiny; byly přichycených k ocelovým tyčím zavrtaných na různých místech do kamenné podlahy v nevelkých rozestupech po celém sále kolem brány. Skoro se nedalo projít. Sám stroj stál před tabulí s runami a s otvorem pro klíč. Ale nebyl s ní nijak propojen, mezi tabulí a strojem byl prostor tak pro koně.

Konečně Aranka mohla otevřít oči po tom, co ji únosci rozvázali šátek a upustili jí na zem, před nohy prapodivného tvora. Vlastně to byl člověk, pouze kůži měl hrubou a na některých místech šupinatou. Měl místo levé ruky protézu a místo dlaně nástavec, na který mohl připevňovat různé nástroje a nářadí. V tuto chvíli si připevňoval hořák, aby opravil jeden z utržených šlahounů. Tvář alchymisty budila hrůzu, z poloviny byla lidská a z druhé poloviny jakoby spálená a zjizvená. Jedno oko měl černé a druhé, to na té spálené půlce, mělo rohovku bílé barvy a navíc bylo chráněno zvětšovacím sklem se zlatou obručí trvale přišroubovanou k očnímu důlku. Hlavu mu zdobila naprosto dokonalá pleš.

„Konečně jste tady,“ řekl přísně. Obrátil se na dívku a začal si jí očima prohlížet.

„Vypadá to dobře, to je kvalitní zboží,“ dodal po chvilce, „ale trvalo vám to moc dlouho, nemám moc času na přípravu a princ Natal mě již brzo bude očekávat“. Vojáci sklopili zrak a alchymista je mávnutím ruky propustil.

Aranka zůstala s tvorem osamotě. Byla stále svázaná, nemohla se hýbat. Alchymista ještě chvíli nerušeně pokračovat ve své práci.

„Co vlastně chcete?“ odhodlala se Aranka po chvíli. „Já nic nemám, a ani moji rodiče nic nemají, nemůžete je vydírat“

„Já vím, vy cikáni nikdy nic nemáte,“ odpověděl alchymista s náznakem ironie, aniž by se nechal vyrušovat z práce. „Ale já nikoho vydírat nechci.“ Na jeho protéze se rozhořel hořák s patřičným hučením.

„A co tedy chcete?!“ zakřičela Aranka hlasitě, aby její hlas překonal hluk hořáku. Avšak alchymista na to nereagoval, dál svařoval a nenechal se nijak vyrušovat. Až po chvíli plamen pohasl a rozhostilo se ticho. Tedy aspoň na krátkou chvíli. Alchymista se narovnal a rozhlédl se po síni.

„Rozhlédni se, není to krása?“

Aranka si také prohlížela stroj a vyvolávalo to v ní silný pocit strachu a respektu.

„Pokloň se cikánko mistrovskému dílu. Pokloň se poslednímu strážci brány“.

Přišli nějací vojáci a odvedli Aranku do jedné z komůrek ve skále. Byla tam železná klec, do které ji zavřeli. Dali jí chleba a vodu, ale nikdo jí nechtěl říct, proč byla unesena a zavřena. Uslyšela jen, jak alchymista kladl strážným na srdce, že je potřeba, aby dívka byla na zítra co nejlépe připravená, jinak princ Natal nebude spokojen.

Aranka celou noc nespala. Střídavě plakala, střídavě přemýšlela o tom, co zažila a co zaslechla. Proč ten stroj alchymista označil za strážce brány? Znala pověsti o strážcích bran, kteří měli moc brány otevřít. Že by alchymista dokázal vyrobit stroj, který by strážce nahradil? A k čemu tedy potřebuje ji? Chce ji snad prodat princi Natalovi? Nebo bude poslána na druhou stranu brány? Napadalo ji spoustu šílených myšlenek, které měli jedno společné. Žádná z nich nepřinášela sebemenší úlevu a její budoucnost vypadala velice pochmurně, ne-li přímo zle.

Je na místě dodat, že Aranka nebyla žádná princezna ze zámku. Dosavadní život kočovným způsobem, kdy často jde o přežití, ji naučil o sebe sama se postarat i v té nejhlubší divočině. Nikdy neztrácela naději a v každém okamžiku hledala příležitost, jak uniknout ze zajetí. Doufala, že taková příležitost brzo nastane.

Do síně s bránou ji přivedli až po poledni následujícího dne. Dosud ještě netušila, co se bude dít. Měla svázané ruce za zády a drželi ji dva hromotlukové v drátěných košilích. Po obvodu síně ve zcela nahodilých rozestupech postávali další Natalovi věrní vojáci. Alchymista Sabas neustále znovu a znovu prohlížel jednotlivé díly stroje. Musel je už snad zkontrolovat stokrát; vypadlo to spíš, že se na někoho čeká. Nikdo další se skoro nehýbal, čekání se zdálo nekonečné. Arance došlo, že se zřejmě čeká na prince.

A pak se začalo něco dít. Zablýsklo se. Mezi monolitickými sloupy brány se objevila pavučina výbojů a blesků. Výboje se objevovaly jenom těsně nad zemí a to za současného jiskření a hřmění. Pak uprostřed, tam kde byla pavučina nejhustší, se objevila nejprve svislá klikatá světelná čára, od které vedly bílé provázky blesků k okrajům brány. Ze této čáry se záhy stala škvíra a tou škvírou kdosi na druhé straně brány prostrčil ruku.

„Procházeč,“ oznámil alchymista rozrušeně, „konečně jsou tu“.

Sotva se procházeč protáhl skrze škvíru, celé efektní divadlo světel, blesků, jiskření a hromů náhle ustalo.

„Vítej Eriku,“ přivítal ho alchymista,“ tedy můžeme začít. Nebo má princ Natal nějaké speciální přání?“

„Udrž prosím bránu co nejdéle otevřenou,“ usmál se procházeč, „je toho opravdu hodně.“

„Výborná zpráva, bohatství na dosah,“ pak se alchymista otočil na Aranku a promluvil k jejím věznitelům. „Durio, Morone, víte, co máte dělat“. Dva hromotlukové popadli Aranku, každý za jedno rameno. Aranka pochopila, že se blíží finále představení a možná se již odpočítávají její poslední minuty života na tomto světě. Když ji nesli přes síň, snažila se jim vykroutit, ale marně. Beztak by neměla šanci utéci, všude okolo bylo plno vojáků. Záhy zjistila, že ji vedou k tomu strašidelnému stroji. To jí vzalo veškerou sílu. Naproti runami popsané desky s otvorem pro klíč byl na stroji namontován jakýsi dřevěný kříž. Aranka rychle pochopila, že ten kříž záhy bude její místo posledního uvěznění. Ukřižují ji tam, jako nějakého zločince. Hromotlukové ji vysadili na kříž a přivázali ji ruce i nohy. Na ně pak připevnili železné svorky, ke kterým vedly opravdu silné šlahouny a kolem pasu upevnili železnou obruč; i ta byla připojena ke stroji šlahounem.

„A teď,“ zvolal alchymista, „ta nejdůležitější součástka stroje“.

Z útrob stroje vyzvedl malou truhličku a tu otevřel. Ze dna truhlice vyzvedl vzácný předmět. Byla to dýka. Čepel měla z bílého kamene, který byl částečně průsvitný a jílec byl tmavě stříbrný a měl mramorovanou kresbu; byl zřejmě vytvořen ze stejného materiálu, jako vlastní brána.

Rituální nůž, napadlo Aranku. Bude rituálně obětována! Strach přešel ve hrůzu a pak v čiré zoufalství. Začala vřískat na celou síň.

„Zavřete jí hubu!“ zakřičet alchymista. Aranka se zmítala, ale přesto se neubránila Moronovi, který jí převázal pusu kusem hadru a pevně utáhl, takže hlasité ječení přešlo v tlumené kňučení.

„Tolik křiku, když o nic nejde,“ usmál se alchymista, „neboj maličká, tuhle nádhernou a velice mocnou věc přece nebudu špinit krví. Navíc, to bys nám pak nebyla nic platná“. Přitom položil dýku čepelí na Arančinu tvář a přejel po ní ostřím zhora dolu. Dýka však na tváři nezanechala žádnou stopu. Zdálo se, že to Aranku trochu uklidnilo, rozhodně přestala kňučet. Stále tu byla kapka zoufalé naděje, že překoná útrapy a potom co se brána otevře, alchymista Sabas nebo sám princ Natal ji propustí. Nebo se objeví příležitost k útěku.

„Tu dýku ti prostě půjčím. To co musíš vykonat, nemůže udělat nikdo z nás. Jenom ty. Pohleď.“

A ukázal na otvor pro klíč. Aranka otvor zachytila očima, ale nemohla se dostatečně soustředit. S hrůzou očekávala, co bude následovat.

„Vidíš, ta dýka tam patří a já potřebuju, abys ji tam dala, ale teprve potom, co se tenhle stroj naplno roztančí. Na okamžik se staneš strážkyní brány a pomůžeš mému příteli vrátit se do našeho světa. Takže…, můžeme začít?“

Jakoby na Arančině rozhodnutí záleželo. Přesto sotva znatelně kývla hlavou. Pak alchymista přivázal klíč k její levé ruce, aby jej svírala dlaní (nebylo možné použít ruku pravou, protože by část kříže, na kterém Aranka visela, musela zasahovat do prostoru brány). Měla ruku přivázanou pevně, vůbec s ní nemohla hýbat a skoro v ní ztrácela cit. Dýka mířila čepelí vpřed.

„Nechť představení začne!“, zvolal alchymista a pokynul hromotlukům, aby se chopili obrovské kliky, která vyčnívala na opačné straně stroje. A jak s ní točili, kříž s Arankou se dal do pohybu. Nejprve vystoupal tak vysoko, aby dýka byla ve stejné výšce jako otvor. Potom se kříž přibližoval k otvoru a zastavil se těsně před deskou, velice blízko otvoru, ale zároveň dostatečně daleko od něj, aby klíč nebyl ještě ani z části zasunut.

„A teď, maličká, užij si na chvíli pocitů skutečné strážkyně brány. Užívej opravdu pečlivě, protože tohle se už nikdy nedá opakovat.“

Aranka strnula a zorničky se jí úděsem rozšířily, když pochopila smysl té věty. Alchymista si všiml jejího škubnutí na kříži

„Tušíš správně strážkyně, z té cesty se ještě nikdo živý nevrátil.“

Aniž čekal na dívčinu reakci, alchymista se rychle sehnul a ze stroje prudce vytáhl dlouhý kožený pás. Byl zřejmě namotán na startovací kotouč, protože současně s tím se stroj probudil k životu. Třásl se, vrčel, duněl a bylo slyšet pravidelné pulzující bušení. Aranku definitivně opouštěla naděje. Stroj rachotil tak hlasitě a chaoticky, jako kdyby se měl každou chvíli rozpadnout nebo dokonce vybouchnout. Aranku náhle osvítil odraz od záblesku, který vznikl kdesi za ní, uprostřed sálu. Pak se zablesklo znova a znova. Aranka otočila hlavu a snažila se pohledem přes rameno zjistit, co se děje za ní. To co viděla jí rozhodně na klidu nepřidalo. Viděla zhruba toto: Kolem ocelových tyčí se začalo jiskřit. Byly to namodralé záblesky, které obklopovaly ocelové tyče. Záblesky se dál šířily po šlahounech, až ke stroji, kam Aranka neviděla. Ale po chvilce si všimla, že stejné záblesky obklopují i silné šlahouny vedoucí k jejím pažím. A teprve až tyto výboje dosáhly napojené části těla, Aranka ucitila silnou a řezavou bolest.

Vykřikla, navzdory tomu, že hadr přes ústa tlumil její křik. Její tělo se zmítalo v křečích, celá se třásla a v uších jí pískalo. Přestávala vnímat vnější svět, cítila, jak v ní roste neurčité napětí, pociťovala to jako zlost a vztek ... a hlavně strach. Napětí nepřestávalo růst, měla pocit, že musí každou chvíli vybuchnout. Bylo to jak adrenalin, ale ještě mnohem silnější. Nebýt pevně přivázaná na kříži, celá by se třásla a zmítala, jak se její svaly pod napětím škubavě napínaly a povolovaly. Ztrácela vědomí. Nechtěla tomu podlehnout, nechtěla ztratit kontrolu nad sebou. Bránila se zavřít oči, snažila se opět sluchem zachytit aspoň dunění a vrčení stroje. Nic z toho nepomáhalo. A napětí rostlo a rostlo, bylo to, jako by jí něco plnilo obrovskou energií.

Aranka upadla do svého vnitřního světa. Před zraky se jí promítaly vzpomínky na její dosavadní život. Viděla sama sebe jako holčičku, viděla rodiče, bratra, tetičky a strýčky. Vzpomínala na různá místa, která se svou rodinou navštívila. Vzpomínala na dřevěné hračky, které cikáni kradli ve vesnicích tamním dětem, aby si jejich děti měli s čím hrát. Vize ale byly čím dál bledší a bledší a zdály se vzdálenější. Vše okolo se propadalo do temnoty, až na úplném konci zbylo jen malé světélko v temnotě.

V ten okamžik, což Aranka nemohla vědět, alchymista zatáhl za páku, která byla doposud ukrytá kdesi v záhybech vnějšího pláště stroje. To způsobilo, že kříž se celý posunul o ten chybějící kousek, který zbýval k úplnému zasunutí klíče do otvoru. Veškerá energie, která se teď projevovala jako elektrické výboje obklopující všechny šlahouny, ale teď i kříž a tělo cikánky, byla nasměrována skrz klíč do desky s runami. Runy se rozzářily zlatým světlem a mezi monolitickými sloupy začaly přeskakovat výboje. Vytvářely zářivé provázky blesků, které cestovaly po obou sloupech nahoru a dolu a elektrizovaly je. Od okrajů až po střed se vlnil vzduch, až přešel to naprosto viditelné poloprůhledné plochy, která nejvíce připomínala vodní hladinu - jenže byla natažena svisle. Po chvilce výboje a blesky ustaly, plocha brány se přestala vlnit a dovolila nahlédnout na opačný konec brány, kde bylo možné rozeznat koně s jezdcem a několik dalších rozmazaných postav okolo. Brána se naplno otevřela.

Celá síň začala jásat a radostné výkřiky pokračovaly i po tom, co se v bráně objevila hlava koně, pak následovalo tělo jezdce v šupinové zbroji a nakonec se vyloupl zadek koně a jeho ocas. Jezdec měl sundanou helmu, takže bylo zřetelně vidět, že má velmi světlé vlasy, které jsou husté a rovně zastřižené až ve výši ramen. Jeho tvář byla mladistvého vzhledu a oči, ty měly až nepřirozeně světlou barvu. To byl sám princ Natal. Za jeho koněm z brány postupně vyšly další koně vedené vojáky, plně naložené truhlicemi, vaky a látkami, pravděpodobně všechno nalezené bohatství z druhého světa. Bylo tam mnoho koní a mezi nimi i pár oslů. Za posledním koněm šel zbytek Natalovi armády, ale i tak to bylo přes čtyři stovky lidí. Princ Natal mezitím vyvedl své lidi ven na planinu, kde bylo více místa než v jeskyni

Nikdo se nezdržoval. Nebylo jasné, jak dlouho se udrží brána otevřená. Stroj stále čerpal energii z vnitra hory, ale té postupně ubývalo. Jednotlivé šlahouny postupně přestávaly jiskřit. Proto alchymista všechny procházející popoháněl, aby nikdo nezůstal na opačné straně brány, jakmile se brána začne zavírat. To může být smrtelné pro toho, koho zastihne uzavření brány při průchodu, protože pak by každý konec jeho těla octnul na jiné straně brány. A to je bez pochyby smrtelné. Nakonec to stihli všichni a tak Sabas stroj zastavil, zasunutím páky vytáhl klíč, čímž bránu uzavřel a odešel za ostatními na planinu, kde už plál oheň a stavěl se tábor. U vchodu do síně zůstali akorát dva strážný, kteří museli sledovat hemžení v táboře z dálky. O osud strážkyně Aranky se nikdo nezajímal. Byla totiž zcela jistě mrtvá. A mrtvoly nikam nespěchají.

V síni nastalo ticho. Chvíli jsem sbíral odvahu opět promluvit.

„To bylo děsivé,“ řekl jsem nakonec, „oni tedy objevili způsob, jak otevřít bránu.“

„Přesně tak,“ potvrdila Aranka.

„I za cenu tak velké oběti. Tohle přece bylo základem tajemství někdejších strážců. Od narození vyrůstali zde u brány a zvykli si na tu sílu, kterou brána kolem sebe šíří. A nebo část této odolnosti byla přenese od jejich rodičů a prarodičů …“

„Strážci jsou mnohem silnější než stroj,“ dodala Aranka, „mohou čerpat nesrovnatelně více síly, než dokázal stroj za celou dobu, co byl v činnosti. Proto mohla být brána otevřena jen na krátký okamžik. Sám stroj ale nestačil, brány jsou stavěné tak, že energie dodaná klíči musí pocházet od strážce, od živé bytosti, brána nepřijme energii od stroje. A k tomu byla nutná lidská oběť.“

„Myslíš si, že si tě vyhlédli nebo jsi byla náhodná volba“.

„Potřebovali někoho mladého, ideálně ženu, která vydrží dlouho trpět a díky tomu se podaří udržet bránu co nejdéle otevřenou ...“

„... a vybrat cikánku byla celkem logická volba, v případě prince Natala.“

Aranka kývla hlavou. Má zvědavost však byla větší.

„Ty myslíš, že strážci vládli mnohem větší silou, než stroj?“

„Nemyslím.“ Arance se zablýsklo v očích. „Já to vím“. Pak se postavila, předpažila a ruce otočila dlaněmi k zemi. Nato mne ozářil záblesk, který vyšlehl ze země a udeřil do jejích dlaní. Aranka chvíli udržovala zářivý výboj mezi ní a podlahou. Vypadalo to jak tenký provázek, který vlál v imaginárním větru, kroutil se a vytvářel podivné obrazce. Pak Aranka spojila dlaně a vykřikla.

„Chceš vidět bránu procházeči?“. Nečekala na odpověď a otočila dlaně směrem k monolitickým sloupům. Stejný zářivý provaz jí vyšlehl z dlaní a druhým koncem udeřil do něčeho, co se nacházelo neviditelné mezi monolitickými sloupy.

Samozřejmě, byla to sama podstata brány, která byla po celou dobu skryta a uzavřená. Na místech, kde se jí dotkl blesk, vystupovala ze svého úkrytu, sice stále temná, ale nádherně viditelná. Opravdu vypadala jak vodní hladina, v místě dopadu se tvořily soustředné kruhy, které se rozšiřovaly do stran.

Aranka povolila ruce, výboj byl přerušen a brána zmizela. Zůstal jsem sedět přikován k podlaze a nezmohl jsem se na jediné slovo. Poprvé po mnoho staletí se na zemi objevila skutečná strážkyně brány a mně bylo hned jasné, že to co jsem teď měl možnost vidět, byl jen zlomek síly, kterou tato dívka může vládnout. Ale příběh musí pokračovat dál. Aranka měla zemřít na stroji, Jak je potom možné, že teď tady stojí a všechno mi to vypráví?

Příště:  Moc klíče k moci klíč