Duše

„Velectěný Pane soudce, znovu Vám opakuji, že tento proces je zcela zbytečný, neboť na rozdíl od Josefa K., já o své vině ani v nejhlubších zákoutích své duše nepochybuji. Opakuji to stále znovu, že se přiznávám ke všem obviněním, která na mě byla uvalena. Ano, sprostě jsem dne 23. září revolverem zastřelil svého blízkého přítele Martyse. Ano, nepokoušel jsem se jeho tělo ukrýt a ihned po činu jsem se, po provedení nezbytných opatření, jel bez váhání přiznat na nejbližší policejní stanici. Jaká byla ta nezbytná opatření, to mi strach a povinnost vůči lidstvu nedovolí prozradit. Ano, svého činu lituji, nicméně kdyby ta chvíle nastala znovu, musím s lítostí přiznat, že bych jednal stejně. Ne, děkuji, nemám žízeň.

         Vypovědět to znovu? To samozřejmě mohu, mrtvému to však život nevrátí a Vy se nedozvíte víc, než jsem doposud řekl policii při všech výsleších.

         S mým nejlepším přítelem, Martysem Lasvikem, jsem se seznámil asi před osmi lety. Navštěvoval stejnou univerzitu jako já, avšak zcela rozdílný obor. Zatímco mě už od raného mládí lákala literatura, poesie a umění, on byl velký nadšenec do moderní techniky. Proto mé kroky vedly na katedru klasické literatury a umění, a Martysovy na katedru fyziky, kde byl také Ústav pro aplikovanou elektrotechniku, který navštěvoval. Možná se Vám zdá podivné, že mohlo vzniknout tak silné přátelství, jakým to naše bezpochyby bylo, když se naše obory studia snad ani více lišit nemohly. Je to věru zvláštní, ale už když jsem Martyse poprvé spatřil (ťukal tehdy nesměle na dveře našeho pokoje na koleji), věděl jsem, že z toho vznikne přátelství na celý život.

         Nakonec tomu tak skutečně bylo. Trávili jsme dlouhé noci rozpravami o všech možných tématech, která nás v tu chvíli napadla, a právě tehdy jsem si všiml, že všeobecný rozhled mého přítele je až obdivuhodně široký. Navzdory svému technickému zaměření mi byl vždy důstojným soupeřem při polemikách o umělecké tvorbě, ať už se jednalo o antiku či kubismus. Také jeho znalosti z biologie dle mého názoru vysoce přesahovaly osnovy gymnázií. Jednou, když mi nadšeně vyprávěl o své teorii, že na některých místech planety je (dle jeho názoru díky určitým bazaltickým horninám v podloží) přirozeně zesilováno magnetické pole Země a vzniklá anomálie prý může působit na psychiku člověka, jsem to již nevydržel a zeptal se ho přímo na jeho obrovské znalosti.

          Tehdy mi řekl, že on nevěří v tradiční dělení veškerého vědění na vědy humanitní a přírodní a v rámci těchto celků pak na další menší a menší drobečky. Pro něj vše souviselo se vším, nesnažil se hledat a vytvářet nepřirozené a umělé hranice v něčem, co podle něj bylo jedním celkem.

         Ale to bych zbytečně odbočoval. Jednoduše řečeno, v tomto duchu probíhalo naše soužití ve společném pokoji na univerzitní koleji. Jak jsme postupem času získávali každý ve svém oboru hlubší znalosti, tak i naše rozpravy stávaly více odbornými a troufám si říci, že někdy i téměř metafyzickými. Ne vždy se naše názory shodovaly, například jsem jakožto umělec nikdy nesdílel přítelův názor na duši. Pro mě jakožto pro umělce-humanistu byla duše esoterický, slovy neuchopitelný pojem, dalece přesahující Jungovo směšné a materialisticky zhmotňující Já. Pro Martyse byla duše hmotný, čistě fyzikální prvek, neviditelná pro naší šíři viditelného světelného spektra. Představoval si ji jako zvláštní druh plazmy, jako proud částic vytvářející určité druhy elektromagnetické pole, jako nový, dosud neobjevený prvek. V tomto bodě jsem naše úvahy často mírně znechuceně odvracel jinými směry, neboť  pro mne byly přes můj ateismus téměř rouhačské a kacířské.

         Čas plynul, ona jsme úspěšně obhájili své diplomové práce a začali se věnovat doktorskému studiu. Tehdy jsme se příliš nevídali, protože Martys se přestěhoval do malého kumbálu ve sklepení jeho ústavu, aby byl blíže přístrojům a laboratořím. Tehdy nám nastala doba odloučení. Nevídali jsme se řadu měsíců a ke mně jen občas zalétly útržky hovorů nebo krátké poznámky, ze kterých jsem usoudil, že mému příteli se vede v jeho výzkumech vcelku dobře. Občas mě sice vyděsili zprávy o tom, jak tráví celé dny zamčený ve sklepních laboratořích, kde se snaží zhotovit jakési podivné přístroje. Nikdo ho v těchto chvílích nevidí docházet si pro žádné potraviny, a když se konečně otevřou zamčené dveře, vysouká se z nich Martys bledý únavou a téměř polomrtvý. Po těchto tvůrčích dnech pak prospí několik dní a jeho stav se podle některých v té době podezřele podobá katalepsii. Těmhle povídačkám, byť mě zneklidňovali, jsem však nepřikládal velkou pozornost, vědom si toho, jak někdy dokáže lidská fantazie až překvapivě přikrášlit skutečnost.

Jednou večer se na dveře mého podkrovního bytu, kam jsem se před nedávnem přestěhoval, ozvalo tiché zaklepání. Strnul jsem, ale ihned jsem se vzpamatoval a radostně běžel otevřít dveře. Tohle nesmělé zaklepání jsem znal až příliš dobře, slýchával jsem ho tolikrát. Možná až příliš prudce jsem otevřel dveře a vyděsil tak postavu za nimi stojící.

Změnil se. I když to nebylo na první pohled zřejmé, něco v jeho výrazu a držení těla bylo jiné, nicméně jsem to nedokázal nijak blíže určit. Do očí bijící bylo, jak zhubl a podivně „zpustl“. Avšak ta změna sahala dál a hlavně hlouběji.

Pozval jsem Martyse dál. Promiňte mi tu rozsáhlost vyprávění, Pane soudce, ale přál bych si, abyste pochopili můj vztah k zavražděnému. Necítil jsem k němu žádnou nenávist, ba naopak. To, co jsem provedl, bylo nezbytně nutné, bylo to neskonale menší zlo oproti tomu, co by následovalo, kdybych se zachoval jinak.

Navážu tam, kde jsem skončil. Martys za mnou přišel do mého bytu. Neviděli jsme se dlouho, proto jsem ho zahrnul otázkami, on však pouze netrpělivě mával rukama. Ztichl jsem tedy a čekal. Po chvíli ticha začal pomalu mluvit, postupně zrychloval a nakonec se zvedl a za nadšené gestikulace a rychlého drmolení přecházel sem a tam po místnosti.

Oznámil mi, že překonal předěl, který mu doposud bránil v prohloubení jeho výzkumu. Podařilo se mu sestrojit jakýsi přístroj, od kterého si sliboval, že zcela změní náš dosavadní pohled lidstva na svět. S blížící se pointou zrychloval svou řeč a krok a nakonec jsem ho musel požádat, aby si sedl a všechno mi vypověděl v klidu od začátku. Kupodivu poslechl.

„Jistě si pamatuješ na naše noční úvahy o podstatě duše,“ prohlásil tehdy, a mně do krku stoupl starý známý pocit nechuti k tomuto tématu. Musel si toho všimnout, přesto pokračoval.

„Dobře si pamatuji tvou nelibost a nesouhlas s mým názorem. Mám nyní možnost dokázat, že jsem měl pravdu a odhalit tak nejenom podstatu toho, čemu říkáme duše, ale i trvale změnit svět dnešní do klece chycené vědy k nepoznání! Nedokážu to ale sám, potřebuji tvou pomoc.“ Poté se rozhovořil o svém vynálezu.

Jeho vyprávění bylo čistě vědecké, bez jakýchkoliv přikrášlení. Podobalo se empirickému popisu nějakého pokusu. A tehdy jsem poprvé pocítil strach z jeho ducha. Jak tam seděl a popisoval své úžasné pokroky na poli elektřiny a magnetismu, zmocňovala se mě podivná úzkost. Nerozuměl jsem mnoha věcem, ale tolik mi došlo, že kdyby zveřejnil polovinu svých dosažených výsledků, jména jako Tesla by ze dne na den upadla v zapomnění. Díky svým znalostem dokázal propojit fyziku s takovými obory, jako jsou neurologie či psychologie. Některé jeho mírnější pokusy spočívaly v ovlivňování mozků zvířat pomocí přístroje generujícího mně nepochopitelné elektromagnetického vlnění, o většině dalších ale hovořit nehodlám, mám totiž strach, aby se nějaký další génius nerozhodl pokračovat v jeho šlépějích.

Konečně se přímo vyslovil ohledně toho, v čem by měla spočívat má pomoc. Zdráhám se o něm hovořit, protože mám skutečně strach, aby se nenašli další bláhoví jedinci jako Martys. Můžu pouze předestřít varování- Martyse jsem musel díky jeho výsledkům zastřelit, to jsem přiznal. Věřte ale, že pokud bych to neudělal, čekal by ho konec mnohem horší, než jaký si kdokoliv z Vás dokáže jen představit.

Omlouvám se, nebudu již zdržovat. Zdráhavě jsem tehdy přislíbil svou pomoc, navzdory svému zdravému rozumu. Myslím, že jsem ve skrytu duše… ehm, mohu použít raději výrazu ve své hlavě? Děkuji. Myslím tedy, že jsem ve své hlavě potajmu toužil spatřit to, co mi Martys sliboval. Jedné noci jsem tedy s vypůjčeným vozem zacouval na zadní dvůr budovy katedry fyziky. Můj netrpělivý geniální přítel tam již čekal, kolem sebe naskládané množství dřevěných beden. Asi za dvacet minut jsme naskládali bedny do automobilu tak, že jsme se tam také pohodlně vešli. Nastartoval jsem a Martys mi diktoval směr.

Už tehdy, když mi došlo, kam jedeme, jsem měl zastavit a odříci svou pomoc. Do konce svých dnů budu litovat své linkavosti, která napomohla tomu, že mě můj přítel pomocí logických argumentů přesvědčil pokračovat v cestě.

Cílem naší anabáze byl starý opuštěný židovský hřbitov, nacházející se na kopci pár kilometrů za městem. Už svým umístěním evokoval tíseň a lehce brnkal na strunu strachu, ukrytou v každém rozumné lidské bytosti. Jak jsem již řekl, byl umístěn na kopci, je ale nutné dodat, že v širším okolí včetně samotného města se žádné výraznější vrcholky nenacházely a tento vrch byl jediným vyvýšeným místem v jinak poměrně ploché krajině. Pověrčiví lidé dole ve městě o kopci prohlašovali, že přitahuje blesky a bouřky.

A právě proto si ho také vybral Martys za nejvhodnější místo k uskutečnění svého experimentu. Celou cestu mi (kromě chvil, kdy mi říkal, kterým směrem mám jet) vysvětloval, co nás po příjezdu na místo bude čekat. Vysvětloval mi své úvahy za poslední léta a proč vůbec jedeme na určené místo.

„Lidská mysl je v podstatě přístroj. Velkou rychlostí se v ní přenášejí elektrické impulzy a zatím neznámými procesy se tam tvoří naše myšlení. Poznáváme svět kolem sebe pěti smysly, ale některá zvířata mají schopnosti, které ty naše předčí! Většina živočichů má mnohokrát lepší čich, zrak či sluch než my. Také dokáží vycítit zemětřesení, nadcházející krutou zimu, hadi přijímají pachy jazykem! Bohužel nedokážu zajistit lidem nové smyslové orgány (i když jiskra, která se mu v tu chvíli objevila v oku, mě nějak nezřetelně upozornila na možný směr budoucích výzkumů). Co mohu, je zvýšit citlivost vnímání stávajících smyslových orgánů. Pamatuješ na mou tezi, že duše je ve spektru viditelné světla nespatřitelná? To byla moje základní premisa. První půl rok pokusů jsem strávil tím, že jsem se pokoušel upravit oči různých živočichů tak, aby mohly přijímat širší spektrum. Po těch šesti měsících jsem ale pochopil zbytečnost tohoto počínání. Nedokázal jsem urychlit evoluci a proto jsem se rozhodl jít na věc z jiné strany. Přístroj, který je v bednách za námi, a tyto speciální brýle“-ukazoval mi podivnou hranatou krabičku s výřezy tvarovanými tak, aby pasovaly na lidský obličej-„nám umožní vidět věci… Věci! Po tomhle úspěchu nebude problém sehnat sponzory, sestavíme kvalitnější stroje a s trochou štěstí do dvou tří let budeme moci vlastním okem vidět atom! K naší smůle jsem zatím nijak nepostoupil s energetickým zdrojem k mému zařízení, a je pravda, že jeho spotřeba je zatím nepředstavitelně velká, obrovská. Proto jsme dnes tady.“

Tehdy mi to v plné míře došlo. Ten šílenec, ten geniální šílenec se rozhodl využít k napájení své ďábelské mašiny čistou formu přírodní energie- blesk. Zřejmě měl vše do detailu naplánované a informace mi sděloval postupně, zřejmě ze strachu, abych ve strachu necouvl. Soudě z jeho úšklebku mi došlo, že se téměř baví mou nervozitou a očividností myšlenkových pochodů.

Na odřeknutí pomoci bylo už pozdě. Kličkovali jsme s krabicemi mezi hroby s hebrejskými nápisy a mrazilo mě při představě, v kolika patrech pod námi jsou asi pohřbeni židovští rabíni a mudrci. Po přenesení poslední bedny mě poslal Martys se vyspat do auta- chtěl, abych si odpočinul před představením, nebo se bál, abych mu neukradl postup ke složení přístroje? S touto směsí úvah jsem usnul.

Probudil mě Martys. Zatřásl mnou a se slovy-„už to začíná“ mi zbrkle vrazil do rukou ty podivné brýle. Nasadil jsem si je- byly těžké a sklo v nich bylo tmavě fialové. Nebe rozčísl blesk a hrom následoval asi po čtyřech vteřinách.

Nyní mě ctihodný soud omluví, ale v následujících chvílích bud sice říkat úplnou pravdu, avšak některé části vyprávění si nechám pro sebe. Nebe se rozjasnilo blesky a Martys se začal zlověstně smát. Rouhal se tím nejhorším způsobem, vykřikoval zlostné věty typu –„uvidím víc, než Váš směšný Bůh,“ nebo „které vlnovou délku uvidím?  Ultrafialové záření? Nebo snad infračervené?“ a jeho smích nabýval na intenzitě. Pak se to stalo. Jeden z blesků udeřil přímo do asi metr dlouhé podivně tvarované antény, umístěné na svrchní části zařízení. Samotný přístroj nemohu a nechci nijak blíže popisovat, důvody jsem již sdělil. Po úderu blesku se podivně rozsvítil a začal… nenapadá mě výstižnější slovo než emanovat, i když to samo o sobě dostatečně věc nevystihuje. Na okamžik jsem měl pocit, jako by se moje brýle lehce zamlžily, a pak jsem viděl.

Viděl jsem mnoho, zcela jistě víc, než na kolik byla má hlava připravena. Slyšel jsem Martysovo zalapání po dechu a poté vítězoslavný výkřik radostného triumfu. Splnil se mu jeho zřejmě jeho skrytý sen, srazit na kolena přírodu spolu s lidskou omezeností, nebo v tom alespoň začít. Naneštěstí jsem mu jeho záměry v blouznivém opojení smyslů překazil.

Nedokázal jsem to déle snášet. V počínající bouři se mě zmocnil strach, že do stroje udeří další blesk a já spatřím víc. Pomateně jsem se rozběhl a celým tělem vrazil do toho shluku elektronických výmyslů zakončených anténou-hromosvodem-přívodem energie. Kovové těleso se se všemi svými kruhovými a kulovitými součástkami převrhlo a se zvukem dutého dopadu rozpadlo na několik kusů.

Oba jsme vykřikli a strhli si brýle, na moment oslepeni zábleskem, který následoval po zničení stroje. První se zvedl Martys. Zmateně se rozhlížel, hledaje příčinu přerušení naší seance. Když spatřil mě ležet vedle převržené hromady vodivých součástek, zmocnila se jeho tváře grimasa bezmezného vzteku. Nepříčetně řval, obviňoval mě, pak divoce sténal a zase křičel. Klekl si vedle té věci, která nám přivodila ty nedávné neskutečné vjemy, a zoufale se ji snažil opravit. Já se pomalu zvedl a odešel k automobilu. Nevěnoval mi jediný pohled. Ze své brašny jsem vytáhl revolver (jaká předtucha mě donutila ho tam vložit), vrátil se ke svému příteli a zezadu mu vpálil tři kulky do zad. Byl na místě mrtev.

Sadistická vražda, říkáte? Jeví se to tak, a já Vám nic vyvracet nebudu, jen Vás zoufale prosím-klidně mě pověste, ale spalte tenhle spis a zapomeňte na vše, co jsem Vám tu vykládal! Dobrá, dobrá, dokončím výpověď. Tělo jsem nechal ležet na místě, ale kovové součástky jsem naložil do auta a rozvezl po několika skládkách v okolí. Posléze jsem se ihned jel jakožto vrah udat na policejní stanici.

Myslíte? Ano, když jsem odvážel ty kusy šrotu, pečlivě jsem je prohlédl, stejně jako ty brýle, co jsme měli oba na očích. Tam jsem teprve spatřil příčinu toho všeho. Kdybych nejednal v pomatení smyslů tak unáhleně, kdybych předtím sdělil Martysovi to, co jsem viděl já a co on, kdybychom to porovnali. Dokázal bych ho přesvědčit, aby zanechal dalších výzkumů. Ale ta hrůza… ta hrůza byla příliš veliká.

Abyste rozuměli- brýle, které měl on, byly konstrukčně poněkud odlišné od těch, které jsem měl na obličeji já. Tvarem byly stejné, lišily se ale barvou a tloušťkou skel a zřejmě obsahovaly i poněkud odlišnou elektroniku, to nejsem schopen posoudit. Při porovnání těch brýlí mi něco došlo. Martys, můj nejlepší přítel, génius a renesanční umělec v jedné osobě, spatřil v té bouři na vrcholu kopce, obklopen starými hroby, něco rozdílného, než já. Jedině tak si vysvětluji jeho vztek, jaký projevil, když jsem rozbil tu věc. Zřejmě to zapříčinily ty brýle, třeba mi omylem dal ty, které si chtěl vzít sám, aby viděl víc. Jednu věc však vím určitě- kdyby viděl to, co jsem viděl já, zastřelil by se sám.

Pánové, prožil jsem si zkušenost, po jaké můj přítel nebožtík toužil. Tam, na opuštěném židovském hřbitově, jsem spatřil to, co od počátku věků vzrušovalo lidskou mysl a plnilo hlavy filosofů všech vyznání a věků otazníky. Spatřil jsem ohavnost tam, kde ostatní cítí ušlechtilost, bezmezný hnus tam, kde jiní hledají krásu, spatřil jsem až bolestně ukrutnou, hnilobnou pravdu- spatřil jsem lidskou duši..