Dračí plemena

Výzkumný ústav akademie přírodních věd, katedra výzkumu Dračí hory

     „Tati, já ti pomůžu, prosím, dovol mi to,“ přemlouval jsem tiše, ale vytrvale dál a odmítal se vzdát, pohled upřený na laboratorní stůl.
     V poslední době mě táta bral po škole do práce zřídka, prý se zpřísnily bezpečnostní předpisy a návštěvy ve výzkumáku nebyly bez dozoru povolené. Ale dnes mě sem propašoval služebním vchodem. Strážci věnoval přátelský pozdrav, dal nějakou lahev a mrknul na něj, ten se po mně ani neohlédl, něco zabručel, odmávl otce a usilovně sledoval bránu areálu za námi. Snad si mě vážně nevšiml. Po mramorových chodbách jsme se s petrolejkou v ruce plížili skoro jako zloději, než jsme došli do tátovy laborky.
     Jindy by v laboratoři ležely kosti nebo úlomky zvláštního stříbřitého kamene se zkamenělinami, které táta zkoumal pod zvětšovacími skly nebo s pomocí dlát a kladiva ze sevření horniny dobýval ukryté poklady. Dokázal jsem ho při tom sledovat hodiny, jak pomalu střípek po střípku odkrývá otisky per z kamenného úkrytu, pečlivě na listy papíru překresluje detaily kostí a svalů nebo vytváří ze sádry, či hlíny odlitky a modely. Někdy se prý drobné obratné prsty hodily na jemnou práci víc než prsty dospělého a pak mi dovolil mu pomoci. Ale tentokrát ne. Na stole leželo pod tátovo rukama fascinující stvoření, které vypadalo jako dokonale zmenšený drak. Létavec!
     Byli tak vzácní, mohli jste na ně narazit jedině v oblasti Dračích hor, té fascinující části Západního pralesa, která podle pověstí pocházela z jiného světa. V našem se prý objevila před dvěma sty lety a s ní přišli draci. Létavci žili jen tam, až na několik výjimek z přilehlých oblastí, kam se rozšířili. Nikdo nevěděl, odkud se vzali, jaký je jejich původ a proč tu jsou. A draci tam nikoho nepouštěli, žárlivě si střežili místo, odkud přišli. Dovolili jen několik expedic, které pečlivě hlídali. A z jedné z nich se táta před několika dny vrátil a sebou přivezl maličkého dráčka!
      „Dobře, tak mi dokaž, že můžeš. Co víš o létavcích, které tu studujeme. Pověz?“ Otec se zamračil na oko přísně, ale já zahlédl záblesk vrásek, jak se mu koutky úst lehounce zachvěly v náznaku úsměvu. Posadil jsem se rovně, zkusil na chvilku nezírat na zvířátko, které otci okusovalo drobnými jehlovitými zoubky ruku, a pečlivě se zamyslel.
      „No, létavci oblasti se dělí na homoiotermní a poikilotermní. Homoiotermní udržují svou teplotu nezávisle na teplotě okolního prostředí. Jedná se o dráčky opeřené, anebo savcotvárné. Poikilotermní svou teplotu mění podle teploty okolního prostředí. Jsou to především dráčci s tělem pokrytým šupinami, pláty a také několik zvláštních případů elementálů.“
      „Neříkej jim dráčci. Draci to neradi slyší. Víra přece říká, že draci jsou nadřazeni všemu ostatnímu, takže nemohou být spojováni s malými létajícími ještěrkami, ne?“ Zatvářil se přísně, přitiskl létavce jemně k stolu a opatrně mu vpíchl injekci. V skleněném válci jsem zahlédl nějaký světle zelený roztok, který působil pěkně jedovatě, až jsem se otřásl.
     Hnědý létavec se zachvěl, ale nebránil se. Jako by věděl, že mu nikdo neublíží. Velká očka se pod mohutnými kostěnými oblouky přimhouřila a chvilku se upírala do mých. Na okamžik jsem zvedl ruku, abych ho pohladil po světlé hnědé srsti, ale včas jsem se zarazil. Nebyl s křídly přitisknutými k tělu o moc větší než naše kočka a vypadal tak roztomile, ale věděl jsem, že kdyby se vyděsil, nedokázal by jej otec udržet. Létavci byli daleko silnější, než by se mohli na první pohled zdát. Vzdáleně se sice podobají netopýrům, ale jejich kostra je mnohem pevnější, svaly mohutnější, jsou silnější a není snadné je zranit. Jsou to vynikající predátoři, kteří snadno uloví kořist několikrát větší, než jsou sami. Jejich zuby a drápy jsou ostré a nebezpečné i u mláďat.
      „Dobře, tati, když myslíš.“
      „Tak dál,“ pobídl mě táta. Zvířátko jakoby zbledlo, přivřelo oči a rozpláclo se na stůl. Z koutku tlamičky mu vyklouzl štíhlý béžový jazyk a na stůl začaly kapat sliny. Zkušené ruce opatrně z obvazů, které chránily pravé křídlo, odstraňovaly špendlíky a začaly křídlo uvolňovat, aby bylo možné zkontrolovat ránu a obvazy vyměnit. Létavec začal dýchat pomaleji a jeho hnědavá kůže se zdála skoro průhledná, jak se šířila ta zelenkavá látka jeho krví.
      „No, při předchozích vykopávkách se tu našly pozůstatky několika druhů. Z elementálů Jezerní modrý s úzkými křídly a nezvykle dlouhým ocasem. Je podle všeho příbuzný s Mořským modrým, kterého známe ze západního pobřeží. Základními rozdíly byla menší velikost, zbarvení více do zeleného odstínu a hnízdní teritorialita, která je u něj podle teorie menší než u mořských druhů, kvůli malému počtu ostrůvků, kde mohli najít bezpečné líhniště.“
     Uchváceně jsem si prohlížel hřebínek kostěných trnů, které vyrůstaly na hlavě hned za dlouhými oušky s kaskádami tmavých chloupků na okrajích. Trny pokračovaly po celé délce páteře až ke konci ocasu, kterým i v polospánku stvoření dál pohazovalo s neklidnou energií, až hnědočerná čupřinka na jeho konci šelestila po stole.
      „Dobře, další?“ Špendlík tiše cinkl o plechovou misku a táta začal opatrně z křídla odmotávat obvazy.
      „Je tu pak Horský bílý z oblasti nejvyšších štítů. Co do velikosti překonává všechny dnešní létavce, které známe. Je třikrát větší než největší žijící opeřený. Asi museli kvůli páření cestovat na velké vzdálenosti, tak velkých létavců by se u sebe víc neuživilo. Šlo o vysokohorský druh, žijící za hranicí sněhu.“
      „Další?“
      „Z šupinatých létavců je tu jeskynní Šedý. Podle několika svědků je v oblasti pořád několik izolovaných populací, ale neproběhlo žádné vědecké zkoumání, které by to ověřilo. Jedná se o malý druh asi o polovinu větší, než je jeskynní netopýr, které loví.“
      „Nezapomněl jsi na něco?“ ohlédl se na mě táta a odstřihl odmotanou část obvazu, aby se do nich nezamotal. Zmuchlané je odložil do misky a pokračoval v rozebírání. Pod obvazy už bylo vidět křídlo a stopy po operaci, kde otec s pomocí dalšího chirurga dávali dohromady jemné kosti křídla. Polámané byly třetí články druhé a třetí vnější křídelní kosti. Spokojeně si přikývl a mrkl na mě, abych pokračoval, když jsem přestal mluvit a naklonil se nad stůl.
      „Aha, Rudý ohnivý elementál, přezdívaný plamen. Jeho schopnost chrlit oheň z něj dělá nejobávanějšího létavce z oblasti, i když patří k menším plemenům (je velký asi jako dospělý srnec) a je velmi vzácný. Poslední doložený pozorovaný výskyt byl asi před sedmdesáti lety. Jeho hlavní potravou je jelení a srnčí zvěř.“
      „Tak, a co opeřené druhy, povídej.“
      „Nejútočnější létavec v oblasti, Vrchovištní zelený je podhorský druh (velký asi jako menší poník). Loví srnčí zvěř, menší šelmy, hlodavce a ptáky. Když se vyděsí, zaútočí i na člověka.“
      „Hmmm“, zabručel otec spokojeně, odložil obvazy stranou. Stáhl si rukavice a rozcuchal mi vlasy, než si vzal druhé, čisté, aby mohl křídlo pečlivě prohlédnout.
      „Jo, a ještě Skalní černý, ale skoro nic se o něm neví. Prý je velký asi jako horská kočka.“
      „Co nám zbývá?“ prohodil koutkem úst, zatímco pomalu otáčel křídlo a prohlížel ho z obou stran. Velmi si dával záležet, aby křídlo zůstalo ve stejné pozici, ve které jej držely dlahy, přilepené ke křídlu na několika místech zvláštní pryskyřicí. Jakýkoliv špatný pohyb by mohl porušit hojení.
      „No, ti osrstění. Patří k nim Mlžný safírový a taky Pralesní hnědý,“ kývl jsem k létavci na stolku, kterému táta právě opatrně odstraňoval z křídla zbytky obvazů a jemně jej otíral silně rozředěným dezinfekčním roztokem.
      „Mlžný safírový se velmi se podobá Vrchovištnímu zelenému, je ale o dost vzácnější. Žije pouze v podhorské oblasti Mlžných štítů kolem tří jezer. Loví zaječí a srnčí, ale jako jeden z mála létavců se živí i ovocem a dalšími plody bohatými na cukr. Pralesní hnědý je v celém regionu celkem běžný - je možné jej při týdenním sledování i jednou či dvakrát zahlédnout. Jedná se o menší lesní druh, který loví drobné ptáky a hlodavce, sám je pak občas kořistí bahenních koček a velkých dravců.“
      „Dobře, velmi dobře. Tak pojď. Pokud mu přidržíš křídlo, líp mu ho ošetřím. Vezmi si támhle rukavice a přehoď si přes sebe plášť, visí u vchodu na háčku. Vpravo,“ naváděl mě roztržitě, aniž by se za mnou ohlédl.
      „Výborně. Tak se na to podíváme. Zdá se, že se do rány od prvního ošetření nedostal žádný zánět. Podej mi ty nůžky, prosím. A také ty čisté obvazy.“