Před zrcadlem

Před zrcadlem

Uvolním si stavidla

a otevírám den,

moje ženská vnadidla,

mi prodlužují sen,

který vzal za své po chvíli,

 když ranním nutným zlem,

byl pohled jež se nemýlí,

 můj dialog se zrcadlem.

A někde vzadu na temeni,

už malý skřítek zuby cení

a depresivním tónem hlasu,

zas sděluji mi: Hledej krásu !

Rozkaz je trochu matoucí,

když vím, že pleť má stárnoucí,

se na mne zubí v odraze

a čím dál víc pak nejsem v obraze.

Třicítka už je v nedohlednu

a čtyřicítka nad prahem,

tak „mejkapem“ si cenu zvednu

a rtěnkou přidám noci den.

Vypadám ještě celkem dobře,

ozvěna hlavou prokmitá,

a tak se šťouchnu trochu bodře,

jsem žena plně zemitá,

však je to klad či nedostatek

a mám zas v sobě trochu zmatek,

tak vzhlédnu s prosbou ke svému já

a utvrdím se, nejsem bezcenná.

Mám nabídek, až oči přecházejí,

jsem v kursu, samý diplomat,

tak proč se mi řasy nejistotou chvějí

a strach mám, že každý bude kat

mojí zahrádky orosené,

jen vyplenit ji a říci : hele,

tak tady už jsem byl,

čímž ztrácím další cíl.

Přičísnu vlasy a zahrádku si,

ovoním touhou, to se musí

a vyrážím k další bitvě své,

doufejme, že ne prohrané…….