Mistr

  Ve velké výhni uprostřed místnosti pomalu dohasínaly poslední uhlíky. Kovárna ponořená do noční tmy, ředěné pouze nesmělým nazelenalým světlem plynové lampy z ulice vypadala tajemně. Roztažené kožené měchy připomínaly křídla netvora antického podsvětí a zčernalá kovadlina mířila svým bojovně vystrčeným špičatým koncem k velkému dřevěnému stolu, na kterém ležela pečlivě srovnaná pestrá sada kovářského náčiní. O kus dál, ležely vyskládané železné ingoty a pruty slitin, určené k odlévání do forem ledabyle odložených v protilehlém rohu.
    Vedle velkých dvoukřídlých dveří hučela kamna podivného kulového tvaru. Dvířka topeniště byla pootevřená. Mihotající se plamen vykresloval tetelivý proužek červeného světla a jakousi zvláštní náhodou se odrážel v unavených očích starce, sedícího v křesle jen o malý kousek vedle. Byl mírně předkloněný a suché ruce s vystupujícími klouby měl spojené na dřevěné hlavici prosté hůlky. Zrak upíral k pomalu zanikajícím narudlým bodům uprostřed výhně. Dýchal pomalu.
    Když z věže nedalekého kostela dvakrát zazvonil zvon, starý muž s tichým heknutím namáhavě vstal. Jeho klouby zavrzaly stářím. Chvíli zůstal bez hnutí a snažil se uklidnit třesoucí se kolena. Pak se namáhavými šouravými kroky vydal přes kovárnu ke stolu, který stál pod velkým zašlým oknem složeným z mnoha čtvercových tabulek. Kráčel nejistě a často se zastavoval, aby popadnul dech. Když došel ke stolu, opřel se o něj volnou rukou a celý se chvěl. Jeho zákalem stižený zrak klouzal po složitém artefaktu položeném na masivní desce. Měl podobu i velikost lidské postavy. Trup, hlava i končetiny byly z velké části zakryté umně vytepaným měděným plechem, který si ladností vyobrazení lidských svalů nezadal s antickými sochami. Jednotlivé články prstů na rukou byly s hodinářskou zručností propojeny soustavou tenkých táhel, umožňujících jim pohyb ve stejném rozsahu, jako prstům lidským. Zaoblené hlavě, kterou zdobily řady nýtů, spojujících pro kováře tvarově složité díly, dominovaly dvě široce otevřené oči s prázdnými skleněnými čočkami.

    Muž dlouho tiše stál nad nehybným automatonem a sípavě dýchal. Co chvíli ho jeho opotřebené pohybové ústrojí donutilo trhavě se naklonit na jednu, nebo druhou stranu a on namáhavě hledal rovnováhu. Nakonec se jeho pravá ruka, která dosud třímala hranu stolu pomalu dotkla chladného kovu na hrudi automatona mechanicky přesným pohybem otevřela nenápadná dvířka. Odhalila část jemného a složitého mechanismu, kterému ve výřezu vévodila velká stočená pružina. “Je čas,” pronesl tiše muž a ukazovákem zatlačil na pojistku, která držela pružinu v natažené poloze. Rázem se ozvalo tiché zavrčení mnoha ozubených kol, která rozkmitala kulatá závaží, udržující kalibr v pravidelném chodu. Mužova ruka klesla volně podél těla. Unavený zrak ještě chvíli utkvěl na pomalu se otáčejících ozubených kolech hnaných nataženým pérem a po té stařec ztratil sílu v údech a bezhlesně klesl k zemi. Starý kovářský mistr zemřel.
    Ztichlou kovárnou se chvíli neslo pouze pravidelné kmitání kalibru, právě probuzeného k životu. I oheň v kamnech jako by vyhasl společně se starcovým životem. Brzy ale zavrněly dobře promazané převody artefaktu a mosazná postava se zvolna posadila. Hlava se trhavě pohybovala na kloubovitém krku a skleněné čočky svými sotva znatelnými pohyby přesouvaly kolíky složitého přístroje pod zaobleným plechem. Automatonovu pozornost upoutala hasnoucí výheň. Svižně spustil nohy ze stolu a přistoupil k měchům. Uchopil madlo jednoho z nich a roboticky pravidelným pohybem začal dmýchat vzduch. Poslední řeřavé zbytky v žárovišti rychle prostoupily hromádkou horkého uhlí a kovárnu brzy osvítil jasně oranžový plamen. Automaton přiložil do výhně a kleštěmi ze země zvedl rozpracovaný polotovar zvláštního zahnutého nože. Chvíli si ho prohlížel svým skleněným zrakem. Jemné kolíky tlačené pružinkami rychle zapadaly do válečků, které svým otáčením vyvolávaly z paměti obrazce zadané mrtvým mistrem. Mechanická paže pak kleštěmi založila polotovar do žhavého uhlí. Chladný kus železa se prudce začal ohřívat, zrudnul a nakonec zežloutnul. Podle barvy přesně poznal automaton správnou teplotu a vytáhnul kleštěmi nůž z výhně. Položil jej na kovadlinu a pravidelnými, přesnými údery jednoručním kladivem rozezněl kovárnu zvonivým zvukem, který vnáší radost i do nejsmutnějších srdcí. “Je tu plno nedodělané práce, na kterou jsem dlouho neměl sílu,” pomyslel si starý mrtvý mistr ve složitém mechanickém stroji z kolíků, pružinek a válečků “sousedé mi musí dnes v noci prominout.”