Stejně je to vámi, lidi!

Stejně je to vámi, lidi!

Lidi sprostí a povrchní,

co po každé nepravosti slídí!

Ze všeho umíte udělat frašku

a pramálo víte, co to znamená,

zvlášť, když se vás to netýká,

to máte velká ramena!

Jen co vás je notná tlupa,

za pravdu širší obecnosti jdete se bít,

bít se s očima mrchochtivého supa,

s tak objektivním srdcem drancovat a plít.

Shora hledíte na spícího,

co polibkem bude probuzen,

tipuji, že bude máje, na prvního,

kdy vyženete z těla ven

pocit lidskosti...

Něco mi říká, že všichni to nejste,

ale denodenně vidím opak,

tak ksakru, lidi hloupí, vězte,

ztratili jste rozum, cožpak?

Do  živého ryjete nejraději!

Nic o ničem nevíte!

a tupě řečnítě o naději,

že chcete... že víte... že myslíte...

Nechte mě žít, chci se jen schovat,

znova do lůna se zachumlat

a své plány na růžový život si snovat

a pak?

vaše vina to není,

i já jsem vlastně jako vy,

lidé si s oblibou ty druhé vedle sebe mění

a na své ruce vážou okovy.

Jste chytří, ach, jak přemíru!

Pohany obrátíte na víru

a jejich vlastní názor zabije vašeho srdce prak.

A já jsem stejná, se mnou je to, Bože! nejinak...