Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKHMER ROUGE: Mast na mor
Autor
Acheron
Phro-logh
Trevor Mills padl do khmerského zajetí v deštivém sobotním odpoledni v dubnu roku 1976. Nebyla to ani náhoda, ani smůla, ani nedopatření. Mohl by čtrnáct dnů vyjmenovávat, co to vlastně nebylo. Ale co to bylo, věděl s naprostou jistotou. Konec jeho života. Bolestný konec.
I
Jeho dva asistenti zemřeli přímo před jeho očima v takových mukách, že to připomínalo halucinace. Když jim začali rozveselení pohůnci zaživa odřezávat hlavy, rozječel se a zavřel oči. Tisknul na ně svaly víček tak úporně, až mu téměř v očnicích vypálily kráter. Jen do chvíle, kdy si toho všiml kápo Nuon a surovým kopancem do žeber jej donutil oči znovu otevřít. Příšerné ječení mučených se rozléhalo podzemním betonovým brlohem, poté přešlo v chroptění.
Omdlel.
…
Blouzní. A když je zase znovu schopen jakžtakž vnímat, do hlavy mu jako blesk vrazí úžasný plán k úniku. Plán tak skvostný, sladký a úlevný, jako ranní rosa na loukách doma v Massachusetts. Plán nádherný, křehký a elegantní - bude mít ale dost času, síly a fištrónu na to, aby ho dovedl do úspěšného konce?
Venku, skryti před jeho zasněnými zraky, rozesmátí povstalci píchají ostrými bodci do tlam a hřbetů dvou ohromných krokodýlů, kteří se v mělké tůni rvou o kusy umučených těl.
Hlavy hodí slepicím.
II
Mills se svými vietnamskými asistenty Liem a Nguyenem překročil hranice na podzim 1975 po visuté lávce mezi Dho-Ningem a Lomphatem, která propojovala centrální nudli Vietnamu s Kambodžou. Povoz na ně čekal dle domluvy, strážcům věnoval kartón cigaret a pár dolarů, všechno běželo jako na drátkách. Po čtyřech měsících v Lomphatu už zvěsti o řádění Rudých Khmerů pronikly i do kupecké komunity a než se týden s týdnem sešel, byl Trevor Mills jediným bělochem v této části Kambodže. Jen žádnou paniku. Dokázal se vyhrabat už z horších šlamastyk a tohle byla jistě jen taková malá přeháňka.
Nicméně se z ní za pár týdnů stal liják, potom vichřice a nakonec tajfun s pořádným krupobitím. Genocida, jejíž plameny už začínaly olizovat kosti cizinců. Millsovi se podařilo čirou náhodou sehnat auto, do kterého naložil jen to nejnutnější, včetně věrných Lia a Nguyena, a vyrazil k vietnamským hranicím. Khmérská hlídka je zajala před Hadím průsmykem a to už věděl, že z téhle díry už nikdy nevyleze, že nadobro skončil.
III
Velitel Nuon neuměl anglicky ani slovo, ale přesto Millse denně oprskával svou hatmatilkou, fackoval ho a tloukl do žeber a trápil ho hlady a žízní. Sadistické čety, čítající kromě osobní kápovy stráže ještě asi čtyři muže, vykonávaly popravy s železnou pravidelností každé ráno i večer. Přímo tady, před zraky dalších vězňů. Mills se chtěl připravit na smrt, ale nevěděl jak na to. Jak dlouho může člověk snášet hrozná muka, než upadne do úlevného kómatu? Jak dlouho dokáže vnímat zničující bolest pilky nebo mačety, kdy mu čepel nekonečnými, rytmickými pohyby nejprve protne kůži, svalovou tkáň, šlachy, poté žíly a tepny a nakonec pronikne do chrupavky hrtanu?
Vstupní dveře se otvírají. Žlutá zář neúnavného slunce zalije vzdálenou chodbu.
Přichází Nuon v kruhu svých stále se řehtajících nohsledů. Ty zná. Jedna tvář se nesměje a není mu povědomá. Vietnamec. Už se v této části Asie ometá dost dlouho na to, aby bezpečně rozeznal Kambodžana od Vietnamce.
„Mam říct tobě, ty hlavu zítra pryč.“
Nuon něco vyštěkne a jeho pobočníci se hurónsky smějí.
Mills prosí očima. Metr od něj kadence smíchu v uzavřeném prostoru roztočí pavouka, visícího od stropu na jemném vláknu, jako lopatky barevných větrníků před jejich domem v Gloucesteru.
IV
Trojice se na něj dívá a Vietnamec po očku sleduje Nuona. Ten mu dá najednou tak prudkou facku, až muž vrazí hlavou do mříží. A pak další srozumitelná slova:
„Ty budeš… mučený… jako tvoji… přátelové… a tobě taky hlavu pryč…ale jenom trochu řezat… pak tebe hodit na… krokodýly… “
„Proč? Proč mi tohle dělají???“ Mills zadržoval slzy jen s největší námahou.
„Oni dělat… revoluce… a zabít všechny… cizí… a já taky… Vietnam… nepřátelé…. Amerika nepřátelé…“
Vietnamec dostal další facku, z rozbitého rtu kape krev, nohsledi mávají revolvery…
„Podívej… poslouchej… prosím… řekni jim, že mám něco úžasného… že jim to dám… rozumíš mi? Řekni jim to… že jim dám něco, něco nádherného… rozumíš?“
Pavouk šplhá vzhůru. Paprsky slunce zvolna postupují chodbou k jeho cele. Napřažená ruka klesne.
„Pane Nuone, chci vám něco dát. Chci vám dát něco, co jsem nedal ještě nikomu a vy budete s mým darem ten nejmocnější revolucionář na celém světě. Pocházím z Ameriky a váš velitel v Phnompenhu považuje všechny Američany za nepřátele a bojí se jich. Víte proč, pane Nuone? Protože Amerika je země mocných kouzelníků a čarodějů. Já sám jsem velký kouzelník a už dávno bych vám zmizel. Ale nemám svou neviditelnou mast. Chci ji pro vás vyrobit –„
Mills sázel všechno na jednu kartu. Teď nebo nikdy.
„ – žádná mačeta vám neublíží, žádná kulka vás nezraní. Když si touto mastí potřete tělo, ostří sekery od ní odskočí a kulky se od ní odrazí jako od kamene. To je můj dar pro vás, výměnou na život, pane Nuone. A všechno vám na sobě předvedu.“
Vietnamec ztuha a s pauzami překládá. V kobce je náhle hluboké ticho, hlasy zvenčí plují v jiné dimenzi. Stejně jako vědomí Trevora Millse, nejmocnějšího kouzelníka, jakého kdy země zrodila.
Nuon krátce kývne hlavou.
Slunce se jako na povel začne potápět do vysušené masy pralesa.
Millsovi poskočí srdce.
V
Další den je hektický. Kopance a rány pěstí ustanou, stejně jako posměch a slovní výlevy. Mills dostal svůj notes a vymínil si, že všechny procedury bude provádět venku na denním světle, ať je vše, jak má být. Na hrubém stolku zastřešeného přístěnku, hlídaného třemi výrostky se samopaly, se začínají vršit ingredience, které Nuonovi nadiktoval. Listí rýhovníku. Popel. Rozdrcená kůra thumu. Krokodýlí šupiny. Rybí krev. Bobule miscarry. Francouzský koňak. Cigarety. Na ohni se vaří lektvar, Mills pokuřuje a upíjí z láhve. Ovšem jen do chvíle, kdy přiběhne Nuon a urazí mu hrdlo od úst. Jen řvi, nádhero. Možná je to naposledy, co slyším tvůj odporný štěkot. Instiktivně si chrání hlavu a rozkrok. Pak vyplivne dva zuby.
Chtěl by být doma a čichat vůni jablkového koláče s citronovou polevou, dýchat mořský vzduch, který nepáchne po mrtvolách, kalu a krokodýlech, chtěl by říct matce, jak strašně ji miluje. Pohůnci vedou k přístřešku Vietnamce.
„Ty rychle dokončit to… úplně rychle… hned teď…“
„Všechno je hotovo.“
Nazelenalý rosol začíná chladnout.
VI
To už je celý tábor na nohou a vytvoří kolem Millse neprodyšný kruh.
„Pane Nuone, teď, prosím, dávejte velmi dobrý pozor. Nyní si mastí potřu hlavu, abych vám přímo na sobě převedl její skvělé účinky. Musíte přiložit revolver přesně a dávat pozor, aby vás nezranila odražená kulka. Pak mě necháte jít a dáte mi pití a jídlo na dva dny.“
Nuon se šklebí a něco vyštěkne směrem k Vietnamci. Ten okamžitě tlumočí Millsovi.
„Velitel Nuon nepřeje… si…. ty udělat na sebe… ty být… neviditelný…a zmizet i s lékem. Ty udělat na Bien-dong…“
Mladík ukáže na sebe a Millse polije panika. Jako kdyby mu někdo do míchy vstříkl tunelem aorty led. Roztřese se. Rychle. Rychle, proboha. Mluv!
„Počkej, Dongu, počkej… to nejde. Řekni mu… řekni panu Nuonovi…že to musí vyzkoušet na mě… vždy to musí nejprve… na sobě… použít, ten, kdo to uvařil, až poté účinek přejde na ostatní…a není to lék neviditelnosti, ale lék nesmrtelnosti, řekni mu to, Dongu, prosímtě, je to důležité. Může mě spoutat řemeny na rukou a na nohou… Dongu… řekni mu to přesně.“
Bien-dong mluví, Nuon naslouchá. Do toho žvatlání ostatních. Nuon něco vyštěkne. Všichni se ztiší. Bien-dong domluví. Pětatřicetiletý muž dosud žije. Potí se jako prase, bosé nohy na ztvrdlé hlíně, nemytý zadek ho svrbí, pod uchem ho něco kouslo.
Velitel tleskne, přikývne a ukáže na něj rukou, v níž svírá revolver.
…
Mills si prozpěvuje. Lehá si na břicho, hledá si pohodlnou polohu. Pravou tvář tiskne do hlíny, v chřípí cítí pach krve, trávy a nemytých nohou. Leží na pláži v Miami, v nose cítí vůni masážních a opalovacích krémů, vidí krásná lýtka mladých dívek, slyší jejich bezstarostný smích. Pak oči zavře, a obě dlaně spojí za hlavou. Lepší polohu už nevymyslí.
Slyší Nuonovo žvatlání a poprvé ucítí na levém spánku chladnou hlaveň revolveru. Srdce mu vyskočí do krku, proboha, možná si měl mastí raději potřít dutinu úst, co když to na spánku nebude fungovat, bože můj…
Ephu-logh
Slyší výstřel a zní to jako chraplavý křik ptáka nad pralesem. Čas se na chvíli elasticky natáhne přes propastný vesmír nanosekund a poté se zase smrští. Svistot. Jako když kabel zajíždí zpět do schrány vysavače.
Doufám, že se ti kulka odrazila přímo od mé hlavy do srdce, ty svině. A pokud ne, tak ať se ti tví soudruzi posmívají až do skonání věků.
Potom sladce usne.
Dvacet tři tisíc kilometrů odtud se šedesátiletá žena zadívá do regálu s těstovinami a na chvíli vůbec neví, co vlastně chtěla koupit. Píchne ji u srdce. Stalo se něco Trevorovi?
Ale ne, ne, nic to není, zaplaší černé perutě předtuchy.
Trevor Mills se směje.
…
14 názorů
Aha, to mi tam nehraje ten smích v poslední větě. Taky, proč by se měla tedy kulka odrážet "Doufám, že se ti kulka odrazila přímo od mé hlavy do srdce, ty svině. A pokud ne, tak ať se ti tví soudruzi posmívají až do skonání věků." což je vůbec divná myšlenka, i kdybychom připustili možnost, že by byl nějak schopen vnímat (či dokonce existovat a tedy smát se): buď se kulka neodrazila a byl mrtvý a nebo se odrazila a pak tedy mrtvý nebyl, nějaké doufání zde asi nemá zrovna místo. "Potom sladce usne." také moc nesedí k tomu, že ti vystřelí mozek z hlavy, navíc "potom" zní, jako by tam byl nějaká časová prodleva, jako by tedy nezemřel hned a měl čas přemýšlet, minulý čas ve větě citované výše se vyjadřuje podobně. Ale možná o tom já moc přemýšlím.
Jinak ano, byla by to pěkná, vtipná pointa. ;)
To je opravdu potom těžké, pokud jsi nepochopil pointu :-(, což je ale, přiznávám, spíš moje chyba.
Ten člověk byl tak zoufalý, že si prostě přál zemřít bezbolestně a rychle - v tom je celá finta, myslím, že docela šokující a originální, co ty na to?
Dobře se to čte, úvod člověka chytne a na plán útěku je člověk zvědavý. Docela mne zklamalo, že jsem tedy nepochopil, co vlastně mělo být jeho podstatou. I kdyby se kulka odrazila, předpokládám, že by jej ostatní soudruzi nenechali jen tak jít. Konec je vůbec dosti nejasný, což u dobrodružné literatury není zrovna plus... A jinak reka má pravdu, podobnost jmen Rudých Khmerů s "rudými tvářemi" (tj. indiány) je podobnost čistě náhodná.
Vcelku ctive. Dost me iritoval zpusob, jakym byly predstaveny postavy (primitivni Khmerci, kterym se musi tvrdit, ze Americane ovladaji magii, legracne pritroubly Vietnamec vs. genialni a uzasni Americane). Zkus si tutez scenu, s tim, ze by Amik byl v Cesku behem komunismu a snazil se utyct. A tvrdil nejakemu estebakovi, ze Amici ovladaji magii a maji kouzelnou mast, ktera je zneviditelni. Jak si myslis, ze by takovy estebak asi reagoval? Rekl by "jeje, ja mast chtit", anebo by chytil toho Amika za krk a zmlatil, s tim, aby si z nej prestal delat prdel? Pochybuju, ze by rudy Khmer reagoval jinak. To neni prvobytne pospolna spolecnost.
Napsane je to ctive, byl jsem zvedavy na pointu, i kdyz je to cele dost naivni - ale jako dobrodruzna povidka, ktera nema nic spolecneho s realitou, to jde.