Dementi (?)

Sára se prudce otočila z boku na záda. Ze spánku ji vytrhl neznámý hluk z ulice. Ani rána ani výkřik, bylo to cosi neidentifikovatelného. Zbystřila. Čekala, zda se ten nepříjemný zvuk znovu vrátí, bude-li pokračovat. Ticho. Ticho jako v nejchladnější márnici. Chladné, ba spíše mrazivé ticho. Přitáhla si přikrývku po uši, vystrčila jen špičku nosu, aby mohla jakž takž dýchat. Přála si zaspat ošklivou chvíli. Vlastně ani neví, odkud zvuk přicházel. Z ulice? Ze sna? Co se jí vůbec zdálo v poslední chvíli před násilným vzbuzením? Neví. Obrazy se rozplynuly s prvním zamžikáním. Zůstal jen zvláštní pocit, trocha zvědavosti, trocha obav, především však nejistota. Často se jí to nestává. Díkybohu! Spát! Ještě spát!!! Jenomže při vší dobré vůli a snaze ne a ne zabrat. V uších pomalu doznívá to nepoznané cosi a Sáře začíná být jasné, že usnout se jí už nepodaří. Je půl páté ráno, mohla se ještě nejméně půl druhé hodiny kolébat v náruči snění. No nic, vyskočí z postele, provětrá přikrývku a natřepe vlhce zmuchlaný polštář. Postaví vodu na kafe a jde si dát vlažnou sprchu. Chtěla by zapomenout, co ji dnes vytáhlo z postele, ale nedaří se jí to. Zamotaná do osušky se vrátí do kuchyně, nasype do hrnku dvě lžičky nescafé a zaleje. Nesladí. Má za to, že by měla trochu zhubnout, už kvůli sobě, aby se lépe cítila. Nadbytečné faldy ji pomalu omezují při výběru nových blůziček. Posadí se do křesílka v pokoji a zapálí cigaretu. Chutná výborně! 

"Kde jsi tak dlouho?" rozhodí rukama Kamila a je očividně pěkně rozpálená. "Čekám tu na tebe už dobrých dvacet minut a v tom psím počasí, ti povím, je to nelidská oběť!" Sára vůbec nechápe, proč ségra tak vyšiluje, měly přece sraz ve čtvrt na deset a ručička se sotva překulila přes devátou. Nadechne se k reakci, ale to už Kamila pokračuje ve svém bojovném monologu: "Ty nevíš, co se stalo, huso? Jsou toho plný ranní zprávy! Jak můžeš být tak lhostejně klidná? Myslela jsem, že přikvačíš dřív než já, tak jsem spěchala, abys na mě nemusela čekat!" 
"Sakra přestaň!" konečně se Sáře podaří zbrzdit sestřin útok. "Co se stalo? A jak to mám vědět, že se něco stalo? Nenadávej mi a vysypej to!" Pleskáním si dlaní o čelo dává jednoznačně najevo, že onu tu opravdu není ta blbá. Kamila se zarazí. Zpytavě se zahledí Sáře do očí a hledá správná slova: "Bože můj, ty vážně nic nevíš? Sáro, dnes v noci, no spíš pár hodin po půlnoci, se srazily dvě koule ve vesmíru. Obrovský koule. Jedna z nich znenadání změnila gravitaci. Které další jsou na řadě v příštích vteřinách? Celý svět je na nohou, vědci na palici, tohle nikdo nečekal!! Co bude dál? Nikdo neví!" 

Náročný den. Sáře se ještě teď točí hlava. V ulicích blázinec. Jako v předsmrtné křeči davy lidí zaplavily obchoďáky, zbavovali se svých skromných úspor o překot, jen ještě něco dobrého dostat do žaludku, než bude konec. Děcka ve školách měli pré, učitelé nebyli schopni jakéhojkoliv soustředění na výuku, říkali sousedovic kluci. Marně se ze všech vysílačů po celý zbytek dne celosvětově ozývaly stovky, ba tisíce dementi ve všech možných jazycích. Jak je šťastná, že i tuhle zprávu starostlivá Kamila zachytila včas. V ložnici se ochladilo. Ještě nezačala topná sezóna, přestože jí dnes ráno olizoval polobotky první přízemní mrazík. Přitáhne si přikrývku po uši... po uši... ? Hlavou jí bleskne ranní vstávání: ze spánku ji vytrhl neznámý hluk z ulice, ani rána ani výkřik, bylo to cosi neidentifikovatelného... chce vyskočit z postele a znovu prohlédnout všechny dostupné zprávy dneška, jestli přece jen... Nevyskočí. Pokorně zavře oči a odříká svoji krátkou každodenní modlitbu. Všechno člověk na jistotu přece vědět nemusí.