Odkaz budoucím rytířům

 

Moc nezbývalo a zbyly by ti

dva díly toho, cos chtěl mít v sobě ujednoceno,

ztratil bys schopnost vidět se na cestě

z jednoho místa, které je tvůj domov,

do druhého, které je tvůj nový domov.

Zbyly by jenom dva baráky s blízkými lidmi a domov

by se stal cestou, přesněji ulicí, a na ní ty:

v dostatečné vzdálenosti od nejbližšího žebrajícího,

aby tě s ním někdo neviděl,

abys mu nelezl do rajónu,

aby ti někdo v nestřežené chvíli

nepředal jeho prachy.

 

—

 

I vytasil jsem meč a jal se oblékati brnění!

Tedy jen tu část zbroje, se kterou mi nemusel pomáhati panoš.

Ne, že bych se neobešel bez něj — když tě někdy srazí

tupá rána s koně,

musíš se vysvléct i bez provazů a kladky — popravdě

také touto dovedností liší se pravý rytíř

od řadového těžkooděnce.

 



Jednou můj přítel v plné zbroji

najel na závoru ohrady s ovcemi. Stíhal tehdy

zběhlé křídlo své družiny: byli jen v pyžámku,

sem tam kousek kůže nebo cvoček,

za pasem různá pižlátka. V ruce, pravda,

nějaké to menší ostří, nebezpečné toliko svou rzí,

která ovšem dovede být nepříjemná v krvi.

 

Když viděli kamaráda, kterak sebou praštil

nejdřív na berana, potom do bahna,

chtěli, pravím, zamésti své stopy v jeho paměti

stopami na jeho těle! A skutečně,

on ležel bez hnutí, jen jeho ruce

na způsob kuřecích křidélek

motaly cosi v podpaždí,

čvachtání bláta kvákalo,

vrhli se k němu a už už byli rozhodnuti,

ve kterých škvírách loviti budou

jeho krev!

 

V podpaždí se samozřejmě nacházely řemínky

pojící k sobě hrudní a zádový plát... Milý příteli,

trapné, trapné, všechny je pobil svou zbrojí,

meč netasil, všude se navzájem olizovaly

krvavé ovce.

 



Tasil jsem tedy a s pomocí panoše

poklidně oblékl zbroj,

ukovanou z kovů pěti různých dolů,

vycpanou kůží z jelena, který

omylem byl skolen

v bitvě, jejímž hrdinou jsem byl!

 

Dodnes si pamatuji, jak zněly dorazy

jednotlivých dílů zbroje vždy, když jsem se strojil,

jakoby to byla jediná událost. Tak je to se vším,

co se týká boje: chvíli máš dojem, že se soustředíš

právě na tu a tu hlavu, že unikáš šípu

právě toho lučištníka z nejvzdálenější řady — a ono se to nestalo,

zvíře tě pronásledovalo a už už ti skákalo na záda,

ale když ses otočil, jenom tě ostříkla krev!

 

Nikoli proto, že bych snad chtěl

povolávat přízraky mnou poražených mužů

do služeb své zbraně — ale z nováčkovského zmatení

začínám každé strojení tasením meče!



Jaké to je nořit čepel do něčí kůže, tuku, masa

nebo jaké to je, když někdo jiný totéž dělá tobě, nevíš,

nebyls u toho, byl jsi v té chvíli

ve vzpomínce na celý svůj život,

jenom tvé hrdinství bylo přítomno!

 

Tasil jsem tedy a s pomocí panoše oblékl zbroj,

řemínky, falešné škvíry, toulec a pochodně, vlajku a pálenku;

hrdě jsem vešel do stáje pod zdviž!

 

Koně si pamatují vše a myslím,

že se tomu dá i říkat paměť,

i kdybys opravdu do bitvy vyjížděl poprvé,

ale tvůj kůň bitvu zažil — pofrkávání, zvláštní přešlápnutí

stranou jako přes překážku velikosti hlavy,

couvnutí kořenem ocasu do zdi,

to vše tě mírně zneklidní.

 

Dost na tom, že občas také

živé tělo začne něčím páchnout. Nemusí to být vřed

anebo rána, to se očekává,

ale třeba jen potní žláza na tváři,

kterous v dlouhých chvílích

hýčkal boky prstů,

jako když dvě tanečnice hravě boky srazí,

by vyšla troška panensky bílého mazu — — —

a ten najednou zapáchá. Vlastně

dost na tom, že ti po ránu páchne dech,

a co kdybys spal o trochu déle...

 

Nejdřív kameny — dopadne jeden, menší

a než se stačíš leknout, už se kryješ, už tvůj štít

zachránil něčí život, další zachraňuješ schválně,

neuvěřitelně velký kámen vyrazil kámen z vnitřní hrany hradby,

jsi v průchodu, ramenem tlačíš do brány, pak ticho,

vlastně šum z dálky, klapot z těl odvalovaného kamení...

To byla první vlna. Stáhli se zpátky do lomu.

V rameni šíp.

Šípy nelétaly. Aha, kámen mi urazil toulec.

 

Těsně po nepřátelském útoku, ještě v něm,

kdy jakoby násilím opili nádvoří, je možné

vyletět z bran jako po ráně, která ti utrhla ucho

a ty, místo aby ses skácel, zaútočíš tou částí těla,

která je zrovna nejblíže nepříteli, tou částí sebe,

kterous ještě nikdy nepoužil k boji;

můžeš se prostým rozhodnutím

proměnit v démona střízlivosti,

— a v tento okamžik na tebe vždy někdo zírá —

přichází hrdinství!

 

Skončí to až u hostiny, s prvním zakousnutím

do kuřete, do husy, do holoubka, do zvířátek,

na která není třeba pořádati hon, o něž

stačí říci ženě nebo dítěti a večeře,

snídaně nebo kdy to skončilo,

je na stole. Nikdo si nedá kance ani jelena,

muži se při obírání kůstek uklidní.

 

Po odpočinku — jako by jakékoli počasí vždy

slučovalo duše — každý ví: střed světa

je v dlažební kostce uprostřed nádvoří,

na místě, kam se nedovalil ani jeden kámen,

vržený obléhacími stroji: tam se seskupí,

na místě určeném vlastní přitažlivostí

a rozhlédnou se po světě, který dobývají.



 

Hle jakoby jím byly hradby

a do nich nalitá obloha:

průzračná krev svatého grálu,

dokud se opět nerozlije!

 

Bojuj ve vzduchu občerstveném lesy,

jako bys plaval v milosti Boží, neboť v ní plaveš,

s důvěrou dýcháš na dně poháru a nezalykáš se,

ačkoli s každým máchnutím, které ti vyvrací rameno,

s každým prudkým otočením v plné zbroji,

kdy tělo koně následuje jezdce těžce

jako kapalinou unášený plášť,

víš, že jsi v krvi ne po kolena,

ale na samém dně nebes!

 

Zasaď ještě jednu ránu, přidej

trochu té námahy, kostkou vržené obratnosti,

zády sálej, co zepředu nasávají oči

a kdybys měl zakopnout o klacek

anebo uklouznout po voskovaném listí,

budou to leda záminky pro doplnění

kostýmu démona bahnem!



 

Je třeba holedbat se, pěnit, nastavovat zrcadlo své kštici!

Když se sto chlapů semkne do šiku a všichni zafrajeří, smrt

byla by v tu chvíli příliš vtipná

— dnes, kdy o dobrý vtip nezavadíš —

nemusíš si pamatovat jména, ale účesy:

ty před bitvou, ty po ní!

 

Když k tobě vylétá šíp,

o kterém už před výstřelem víš,

že zasáhne, že jej neomráčí

zadrnčení o zbroj nebo o hradby,

ucítíš objetí, můj Bože, přestaneš bojovat,

a klidně počkáš ne jenom na zásah,

ale už na vypuštění střely,

na dojetí střelce, který

jakoby jej opouštěla láska, doufá,

že ji jen pouští na lov,

že s ní v srdci

těžko si někdo poradí...

 

Dobře se dívej, kam tě to bodne,

dívej se na tělo, ne na šíp

a pokud nezemřeš...



...bude to směšné

a shodou jakýchkoli okolností

stihneš se o tom i s kýmkoli pobavit.

 

—

 

Moc nezbylo. Zbyla ti jen

lhostejně skrytá poloha slunce

nad obloukem mostu. Leda bys o ni měl zájem...

Občas se člověk podívá na cokoli, co má doma,

třeba i na střed žárovky.

 

Krmíš tu holuby
a vyberu ještě třeba racky
tím, co jim před tebe lidé naházejí.
Nejsi užitečný, ale ptáky to zřejmě i baví:
skoro až nadšeně popoběhnou k drobku — jakoby tě neznali —
a ty jim ho sebereš, vrací se tupě někam zpátky,
provinile ho vrátíš — jsi tak čitelný — obrátí se,
ale jenom proto, že ten drobek uslyšeli.

 

---