Mladistvý důchodce

Jsem mladistvý senior. Říkám tomu tak. Jsem zpruzen ze změn, irituje mě náhlý i dlouhodobý kravál. Ve svých sedmnácti letech pohlížím negativně na jedince své generace, posedávající po okolí mého bytu, jako na 'mladý ochlasty, co nemaj' do čeho dloubnout.' Nezajímám se o fotbal, ale o světovou politiku. Neposlouchám Davida Guettu, poslouchám Michala Prokopa a jiné umělce, co byli nad hrobem (nebo i v hrobě) už když jsem se narodil. Nevím, co je in a trendy, ale vím, kde seženu skvělou knížku (což zní jako z reklamy a možná i je.)
Před pár lety bych své současné já obdivoval. Teď vám řeknu, že je to pěkně naprd.
Milovali by mě obdivovatelé uťápnutého Werthera a podobných unylých intelektuálů. Ale to bych musel být románem. Když člověka jako jsem já potkáte v reálu, pohrdáte jím. Nezačlení se 'jako všichni' a 'prostě nemůže být normální.'
Mladiství senioři totiž nejsou hrdinové. Mladiství senioři jsou nevyrovnaní jedinci s nulovými sociálními schopnostmi. Mladiství senioři se tváří ublíženě. Ne kvůli osudu a vnitřnímu utrpení, které překonali. Ne kvůli pomyslné hlouposti těch ostatních. Tváří se tak prostě proto, že těm ostatním závidí. Závidí, že je mezi sebe někdo vzal. Že vědí, jak žít. A taky že neprokvétají tím vnitřním utrpením, které jsme si my mladiství důchodci sami vymysleli (a patřičně zveličili.)

Můžeme si za to. I lidé, co se narodí 'divní,' se často dokáží někam přicpat. 
My, vyčnívající podivíni, mladiství senioři, nenormální lůzři, prý máme silné sklony k alkoholismu, říkávám si. Piju.
Všechny moje kariéry už to mají za sebou. Hraju na klavír. Hraju na klavír moc rád. Rozutečou se myšlenky, utíkají v rytmu mnou tvořeného soundtracku. Můžu si s klapkama dělat co chci, nemusím ani držet rytmus, aby mě ten zvuk uspokojil a upokojil - jen mě. Ale nechci hrát pro lidi. Lidí se moc bojím. Nemůžu být klavíristou. Protože bych se moc bál, že se jim nebudu líbit. Bolelo by to.

Píšu. Píšu moc rád. Cáry literatury všech možných druhů. Nepublikuju je, protože je to moc osobní. Nemůžu být spisovatelem. Bojím se lidí. Moc bych se bál, že se jim nebudu líbit. Nikdy nezjistím, jestli píšu opravdu dobře. Nikomu to nedám přečíst, protože je to moc osobní.

Mám moc rád chemii. Nořit se do všech vzorců a strašně dlouhých slov, dusit se kyselinama, rozkládat svět na atomy a škrtit se na benzenových jádrech. Ale vůbec mě nezajímá, co se s nima dá dělat. Vůbec mě nezajímá nic nového. Nechci zkoumat. Nejradši bych se užral chlorovodíkem, má tak jednoduchý vzorec, jen ho psát pořád dokola. A pak k tomu chlorovodíku přidat kyselinu sírovou, protože má taky tak jednoduchý a učesaný vzorec, a vůbec se nezajímat, co se stane. Nechci přidávat nic nového k něčemu, co je samo o sobě moc hezké. Nemůžu být chemikem. Bojím se změn. Moc bych se bál, že se mi to nebude líbit.

Dalo by se namítnout, že mám přece ještě život před sebou. Mám. Ale jeho začátek už je dávno za mnou. Přejel jsem tu první, tu hlavní křižovatku, která je tak esenciální pro celý život, (pokud tedy chcete být něčím výjimeční. Já chci.) Nemohu už přeci začít hrát hokej, nemohu být malířem a rozhodně nemohu být scénáristou, na herce bych musel být krásný, na baleťáka bych musel začít v pěti a taky být pružný, a tak se to táhne a já si musím vybrat, co vlastně chci, ale já asi vůbec nic nechci, už ani nevím, jestli chci přežít dnešek.

Moje jediná trochu bližší kamarádka, říkám jí Rifka, (no, má strašně zvláštní jméno,) je mi hrozně podobná, jen se celýmu životu dokáže vysmát do obličeje a to já ne, nejsem cynik, mám všechno svým způsobem naivně rád, ale pořád se toho všeho bojím. Budoucnosti i minulosti a myšlenek i obyčejných věcí a světa kolem i světa v sobě a nehmotných věcí kolem, a kdyby to šlo, ani bych nevycházel z domu, ale já ven musím, třeba do školy nebo k doktorovi, u kterého jsem často, protože už panebože tak moc chci, aby mi něco našli.

Chodím k doktorovi moc rád. Vždycky sedím v čekárně a čtu si a občas odhlédnu od knihy a zaběhnu se myšlenkama na to, co mi třeba dneska najdou, ale v nitru vím, že pořád nemám rakovinu, ani žloutenku, proti té jsem očkovaný, ani nemám AIDS, protože jsem s nikým krev nesdílel a spal jsem jen s Rifkou, která je prý čistá, byla asi rok po tom na testech.

Každopádně mi ve výsledku návštěvy doktora nic nepřinesou, přinesou mi jen další miniaturní trauma, protože je mi sedmnáct, tudíž ještě chodím do dětí a dorostu a těch dětí je v čekárně vždycky jak šlupek a křičí a brečí a běhají a já se dětí moc bojím. Ale tak mám aspoň omluvenku do školy a ještě minimálně(!) hodinu tam nemusím, a to se vždycky zašiju do knihovny, daleko do kouta, kde nechodí lidi, a tam si něco čtu a jen se tak v duchu probodávám písmenky a věším se na řádky a sugeruju si, že jsem svoje vlastní voodoo panenka a že to bude fungovat a konečně už se přestanu všeho bát, jelikož přestanu žít.

Ale nechci se zabít sám, vlastní rukou z vlastní vůle, protože bych tu nechal svoji maminku samotnou, táta ji nechal už strašně dávno a ona mě má strašně ráda, nemůžu se zabít sám, vlastní rukou z vlastní vůle, protože bych neumřel jako důchodce, ale jako mladistvý a všichni kolem mě, co mě občas mají trochu rádi, by ze mě udělali mučedníka, co ubohý a nepochopený umřel mlád, nebo by se vztekali, že si jen tak odejdu sám, vlastní rukou z vlastní vůle, což je hřích (V boha už nevěřím. Píšu ho s malým b na začátku.) a dokážu si představit, co by na to řekla Rifka. Ona už dávno neumí plakat, ani když chce a má pro to všechny důvody, a proto by se jen strašně ironicky usmála a řekla by mi "Kam si jako myslíš, že jdeš, ty hajzle mrňavej, to si myslíš, že když si řikáš důchodce, tak si můžeš jen tak chcípnout, že jako už nebudeš nic muset? To mají na programu skutečně starý dědci, ty ignorante." A pak by ještě řekla "doufám, že existuje nebe a je tam spousta lidí, ráda si budu představovat, jak jsou tam všude a ty nemůžeš bejt sám, ty jeden životní zátaháři, a to ti přeju za to, že jsi zaklepal dřív než já." Tohle by řekla a hodila by na mě, na mrtvýho mě, zlomenou kytku, obrovskou slunečnici, jsem na ně alergický, a pak by ještě řekla, že jsem zradil a že na mě nikdy nezapomene, na takovýho skvělýho hajzlíka, jako jsem byl já, a políbila by můj náhrobek. A chodila by za mnou každý den na hrob, jen abych z toho nebe, co teda existuje a kde je spousta lidí, kterých se bojím, viděl, že na mě nezapomněla, ale dělala by to, jen aby mě provokovala, protože ví, že bych měl výčitky, že jsem ji tam nechal, a taky maminku, která by tři dny plakala, tak je na mně závislá, a pak by asi umřela steskem nebo čím. Tak je na mně závislá.

A proto už nemůžu nic, nevím, kam jít dopředu, ale zastavit si nedovolím, nedovolím si ukončit vlastní vnitřní utrpení, protože si ho jen vymýšlím a patřičně zveličuju. A taky proto, že mám moc rád Rifkele a kdybych umřel, tak už bych ji nikdy neuviděl a neuslyšel a to by mi moc chybělo, protože ona je mi doplňkem prázdnoty a polštářkem na kamenné podlaze světa, ona se totiž ničeho nebojí, ona se i prala s klukama, a ona mě drží, abych se ze všeho vnitřního utrpení, co si ho jen vymýšlím a patřičně zveličuju, nezhroutil. Vlastně to není ani moje trochu blízká kamarádka, protože ji mám ještě radši, mívám i pocit, jako by to byla úplně moje slečna, ale já s ní nechodím, nikdy jsem s ní nechodil a chodit nebudu, protože se vztahů moc bojím, taky se bojím, že bych ji jako přítel zklamal a ztratil ji, a stejně má svého pana múzu, stejně má Karla, kterého nemám vůbec rád, protože na něj žárlím.

A co se teď děje, to mi vůbec nedělá dobře, všude mrzne, protože je podzim, moje artróza, kterou jsem si vymyslel a patřičně zveličil, dostává teď pořádně najíst, a proto už musím jít domů, tak se nezlobte. Musím jít domů za maminkou, i když se bojím, že je zase nemocná a že mi bude říkat Frankensteine a bude se ptát, kde jsem byl, ale já jí to nesmím říct, protože se moc bojím, že by se ptala, co jsem řekl, a já bych jí odpověděl po pravdě a ona by se vztekala, že neumím žít, že se lituju a přemýšlím o blbostech, místo abych taky trávil čas s ní a třeba jí s něčím pomáhal nebo s ní prostě jen byl. A taky by se vztekala, že mám Rifku radši než ji, že je mi jako snad úplně jedno, že krev není voda, (což mi jedno vskutku je,) a že bych se měl stydět a že rodina je závazek.

A tak tedy odcházím. Taky proto, že musím jít už před desátou. Vím, že po desáté je tu noční vrátný. 
Noční vrátný je člověk. 
Lidí já se moc bojím.
Dobrou noc.
Noci se taky moc bojím.