Volba

„Copak se děje? Proč tak smutníš?“ Hanke svou mladší sestru něžně obejme kolem ramen. Ví, že ji Jan odežene, ale na druhou stranu ji také zná příliš dobře na to, aby věřila, že to odmítnutí půjde od srdce.
Bělovlasá dívka se otočí a s jemnou nesmlouvavostí se vymkne ze sevření opálených paží. Své vysoké zlatovlasé sestře je protikladem. Drobná, uzavřená a velmi, velmi svá. „Nesmutním. Stále jsem se nerozhodla a zítra na to mám poslední den.“
„Patnáct let je brzo na celoživotní rozhodnutí,“ ozve se z police černý dráček. „Měli by vás alespoň nechat dospět.“
„Tobě se to mluví, Mzuri. Vy malí se jako draci rodíte, nemáte na výběr.“
„A taky nemáte tak hloupé zákony! Přijmeš druhou podobu? Fajn, půjdeš na pět let do zureje, aby ses naučil žít jako drak. V překladu? Vtlučeme ti do hlavy, jak máš myslet, v co musíš věřit a co musíš ctít a to dostatečně tvrdě, aby tě už nikdy v životě nenapadlo ani slovíčko odporu proti Řádu,“ zavrčí Hanke to, co zůstalo nevyřčeno.
„Nenadávej. Nemá to smysl, vždyť to od tebe nikdo neslyšíme prvně. Ostatně, proto sis před šesti lety zvolila lidství, ne?“
„A co mi takhle chybí?“
„Tobě nic,“ špitne Jan a posmutní. Hanke si povzdechne. Jistě, ví, čím sestra prochází. Také zná sny o letu, touhu po větru na křídlech, po honění se v bílých oblacích. Jenže ona ji nikdy necítila ani zdaleka tak silně jako bělovlasá a mnohem snadněji si v patnácti zvolila lidský život, místo aby přijala Řád. Chtěla mít svůj klid a svou svobodu. Pro Jan to je daleko těžší. Hlavně proto Hanke domluvila konání obřadu tady. Dřevěný srub po rodičích stojí hluboko v lese v horách a jen málokdy se do okolí zatoulá živá duše. Jan, kterou města a civilizace zneklidňují, se tu vždycky uvolní a naplní štěstím.
„Netrap se, Jan,“ ozve se Mzuri. „Tím si nepomůžeš.“
„Pojďme udělat večeři. Jsem unavená a ráda bych šla také v dohledné době spát,“ Hanke odmítá připustit, aby se její sestra topila ve smutných úvahách a nemilosrdně ji táhne do kuchyně.

„Mzuri, jaké to je?“
„Co?“ zamručí ospale dráček a zavrtí se ve svém hnízdě.
„Letět…“ špitne Jan.
Mzuri zívne, už smířen s tím, že se z odpovědi nevyváže. „Cožpak se ti o tom nezdá?“
„Ale ano, pořád, jenže je to takové… nehmatné.“
„Nevím, jak ti to popsat. Ale kdybych ztratil křídla, musel žít tak jako vy, plahočit se po zemi, skočím ze skály.“
„Moje sestra zvolila lidství. Moji mrtví rodiče prý také odmítli Řád. Co by teď asi řekli na to, že jedné z jejich dcer lidské tělo nestačí? Ach, tolik bych se na ně chtěla alespoň pamatovat.“
„Nelze najít ideální život, Jan.“
„Nevím, jestli nemám raději poslechnout Hanke.“
„Nikoho neposlouchej. Tohle je jen a jen tvoje rozhodnutí. Ty musíš vědět, co chceš.“
„Jenže já to nevím! Hrozně toužím po dračím těle. Mám pocit, že se zblázním, když ho odmítnu.“
„To u vás není tak neobvyklé, když špatně zvolíte.“
„Ne, není. Na obou stranách. Buď se zblázníš z toho, že v tobě magii probudí a ty se proměníš, nebo z toho, že ji navždy uspí a ty zůstaneš člověkem.“
„Tak v čem je problém? Nemyslím, že zrovna tobě by hrozila ta první možnost. Sama jsi říkala, jak po dráčství toužíš.“
„Ale rozum mě od toho zrazuje. Jsem člověk patnáct let a nemám tak špatný život. A teď od toho všeho mám odejít někam do neznáma?“
„Takhle nemluví rozum,“ upře na ni dráček své moudré oči, „ale strach. Každý se bojí neznámého a těžkého a být drakem jistě nebude snadné. Ale strach není jediný hlas v tobě. Někam tě vede i tvoje srdce. A jemu se snaž naslouchat.“
„Asi máš pravdu, Mzuri. Dobrou noc.“
„Létavé sny.“

„Zpomal, Jan!“ zakřičí Hanke. Už po druhé. Její sestra se ohlédne. Krátké bílé vlasy se jí roztomile zatřepou okolo tváře.
„Počkáme na tebe nahoře, šnečku,“ odpoví Jan se smíchem a dál leze do strmé stráně. Mzuri vesele poletuje okolo ní.
„A jsme tu,“ narovná se bělovlasá na vrcholu stráně a upře oči do krajiny. Výhled je nádherný. Kopce i mraky se odtud zdají tak blízko, jako by se jich mohl člověk dotknout pouhým natažením ruky. Něžné linie hor se ztrácejí v bělostném stádu nebeských oveček na azurově modré louce oblohy. S větvemi stromů si zlehka pohrává vítr, listí šumí a proplétá svou melodii se zpěvem potoka.
Jan vdechuje všechny vůně okolí a oči jí září. Hluboko v ní se budí dědictví po dračích předcích, které ji nyní nutí snažit se poznat všechny ty pachy. Ale lidský nos ji zrazuje. Hanke, která právě dolezla na vrchol, sestru pozoruje se směsicí něhy a starostí. Pokud by Jan zítra druhou podobu odmítla, tohle všechno v ní pohřbí a jen bohové vědí, jaký to na ni bude mít dopad. Zbylo by jí jen pár vzpomínek. Pokud přijme… Ze chmurných úvah dívku vytrhne pohyb zachycený periferním viděním. Obrátí hlavu a zamžourá proti sluníčku, ale ani se zacloněnýma očima toho moc nevidí.
„Mzuri, co je to támhle za divné ptáky?“
„Kde?“
„Tam!“ mávne dívka rukou. Mzuri zamžourá naznačeným směrem a jeho lehký, veselý úsměv zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku.
„To nejsou ptáci. Jan, tvá návštěva dorazila brzy. Měli bychom se vrátit. Míří přímo ke srubu, budou tam tak do hodiny.“

„Měli jste přiletět až zítra ráno!“ vrčí Hanke a vůdce trojice draků už snad posté poděkuje všem bohům, že tahle ženská druhou podobu nepřijala. Připadá si před ní jako před svou matkou, když rozbil okno prakem. A to ho tahle zpražila jen lidskýma očima.
„Za to můžu já,“ ozve se omluvně modrý čaroděj. „Zítra se musím postarat své sestře o dítě. Odpusťte prosím, že jsme tu tak brzo. Mohla byste sem poslat svou sestru? Rád bych rituál dokončil, než bude tma, ať už zvolí kteroukoli podobu.“
Hanke ho probodne pohledem. Jan donutila zůstat se Mzurim ve srubu, ještě než se země dotkly dračí spáry. Někde ve skrytu duše naivně doufala, že tomuhle nějak zabrání. Jenže když teď odmítne, bude na místě mrtvá.
„Dojdu pro ni,“ odpoví prostě a zamíří ke dveřím. Jan k ní upře své velké průzračně modré oči, sotva se jí dotkne závan průvanu a Hanke tím silně připomene tátu. Zabolí jí z toho u srdce.
„Běž tam.“
Bělovlasá jen kývne a vyjde ven. Hanke si sedne vedle Mzuriho.
„Co myslíš, že zvolí?“
„Proč se ptáš?“ obrátí se k ní Mzuri. „Víš to stejně dobře jako já. Jan je drak. Vždycky byla a vždycky bude.“
„Děsí mě představa, že si ji zkrotí. Ochočí, aby uctívala Řád.“
Dráček se rozesměje: „Málo ji znáš. Zkrotit Jan by bylo jako zkrotit zimní vítr. Neboj se o ni.“
„Proto jsi s ní zůstal? Proto ji všude doprovázíš?“
„Nejenom proto. Takových jako ona je málo, moc málo.“
„Odejdeš teď, když Jan bude muset do zureje? Tam s ní nemůžeš.“
„Vím. Ne, neodejdu. Zůstanu s tebou. Pokud mě tedy nevyhodíš.“
Hanke se přes slzy usměje. Je to jeden z těch vzácných úsměvů, v nichž se mísí celým srdcem prožívaný smutek se štěstím a nadějí a které jsou jen málokomu věnovány.
„Blázínku.“