nic novýho pod sluncem

zem je zasypaná
mrtvolami listů
lidé se brodí skládkou 
uhynulého léta
uvadly v nich naděje 
přesto kráčí dál
a závidí stromům
kterým brzo zmrzne míza

každý budem stavit sněhuláka
jako pomník člověka
kterým jsme se chtěli stát
čteme zpětně řádky psané touhou
a ke konci slova řídnou

šuplíky budou zas plný
nerozbalených gratulací
který by se rozpily
kdybysme je četli

krev starých ran
stydne, ale zasychá
a nepůjde vyprat

...

slyším šustit celofán
do kterého balíš sliby
a pokládáš je na chladný mramor
kterým si dláždím cestu k ránům
a trousím z kapes drobečky lží
abych trefila zpátky