Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte secyklus LYRICKÉ BÁSNĚ
Výběr: Jinovata, Lyryk, Print, Markéta, Eli.Benett, a2a2a
10. 11. 2012
22
15
5566
Autor
swen
cyklus Lyrické básně (VII, VIII/2012); z rukopisu sbírky Na devět neznám
LYRICKÉ BÁSNĚ
Přírodní lyrika
Najdi si stromek a vlčáka.
Ze stromu otrhej listí a z vlčáka srst.
Chvilku ta holátka pozoruj. A potom z plných plic,
z plic teplých odstínů,
zakřič: Jsem podzim!
Zvol vhodné lepidlo.
Ne příliš řídké; a už vůbec ne přespříliš husté.
Průsvitné radši než průhledné.
Vlčáka polepíš listím, větývky pokryješ srstí.
Hleď, strom! teď zaštěká.
Vlčák, až otevře mordu, poslušně vydáví jablko.
Anebo:
Proboha, skáceli vlčáka
- v ošatce šťavnaté bulvy: smutný, psí pohled.
Stromek mě poslouchá na povel!
- na podzim odevzdá míček
a zjara jej přinese zpět.
Neboť jsem podzim,
milé děti,
a tak to chodí, tak pěkně a zvláštně to chodí
v mém světě.
Perseverační lyrika
(perseverace: v psychologii mj. chorobné ulpívání)
Byla jsi do toho stromu
zakletá snad celou věčnost...
První rok dva – jenom mdlá vzpomínka: vidím se jít
uvadat do tvého sadu.
Bičovaný zaslouženým deštěm,
zavřený v ponurém rébusu…;
čtvrt kila dušené tkáně
tepalo v žebrech na záložní zdroj.
S termoskou zbytkové krve
- kdybych si ochočil žraloka, ucítí
pouhých pár molekul na 500m;
s kudlou na přípravu štěpů
- roubovat naději na suché větývky…;
se sebou, bohužel taky sám se sebou:
s podivně zkroucenou výdutí,
v mysli těch druhých; tak díky…
S tím vším jsem na tvůj sad chodíval uvadat…
Teď už jsem v pohodě
- jsem vážně rád, že se neptáš,
v pohodě jak nikdy dřív. A budu přešťastný
jako to proutěné houpací křeslo,
klidný jak ležérně vybledlá fotka
- na které rozhodně nejsi!,
klidný jak fakt, že se neptáš a nezeptáš,
šťastný jak příslovce „jak“,
když srovnávám sám sebe se sebou;
najdu pět rozdílů –
tak vidíš, jak málo mi stačí.
Přírodní lyrika II
Zasekneš prsty do masité prsti;
a můžeš si myslet: jsem slovo
s kořínky ve vláčné půdě. Mohl bys říkat –
nyní jsem šíleně reálný, myšlený Gaiou.
Přisedám. Neplandám. Výstižný,
s prsty jak klubíčko hrabošů.
Konečně doma…
Budeš se dojímat ve stínu stromů –
ve stínu solárních fabrik
k výrobě dřevěných těl. Jenže
stavitel stromů tu nebyl a není.
Stromy si vystačí na svém. Není tu hrnčíř,
co z podzolu tvaruje perfektní kmen.
Jak nyní přiléháš
efektním příměrem k půdě,
se zemí natěsno hraničíš
a prsty ti křehnou a zábnou. Máš tělo,
spojité nádoby – trávení na jedné,
myšlení na druhé straně.
Větvi si příběhy (to je ti vlastní).
Někdo či něco se ztratilo v popisu.
V překladech pohybu do slov.
Filmový klub
Vydáš se do čtvrti s nezvyklým jménem:
Šeromlaty…
Sám se svou samotou, sám se svým stínem.
Nejdřív se ujistíš, že je čtvrť bezpečně spoutaná –
síťovím prastarých uliček,
okovy občasných náměstí…
Auta a tříděný odpad si odmyslíš.
Moč schováš napotom.
Když se stín prokrví samotou,
nazveš jej (například) Roxana.
Pak spustíš projekční plátno –
sám sis ho utkal ze skleněných vláken…
- láká tě bolestné
drásání oken a zrcadel, avšak
o tom tvůj dnešní text není.
Promítač s výrazem spasitele
promaže mozkové závity,
založí film s názvem Roxana
a přes něj vzápětí napne film druhý –
Šeromlaty…
Nastane souběžná projekce.
Bude to nevšední, uvidíš. Zvláštní a kouzelné…
Moč bude stékat po omítce Roxany,
smyslná okna jí zvláční
- vypnul jsi oči ze zásuvky srdce?
abych se nezdála – sobě, ach krásnější sobě…
Na zimu komínům zbělají vlasy,
střechy ti odhalí piercingy antén.
Pověz – ve kterém kině či životě
uvidíš takový film.
Milostná báseň
Nejlépe pole či sad…
Pokud však nejsou, tak vymyslet:
rostliny, zvířata, strachy a křik;
spoutat to všechno do jednoho celku
plotem či větami; a následně utéct
k úplně jinému tématu.
A tam se smát skoro k slzám.
Jak ten smích umí být režný!
Šťavnatý, s jakostí zralého obilí;
pubický – obrůstá kořeny stromu…
A dál řešit cokoli, jen ne to pole či sad.
Ať se strach stěhuje do masa.
Jen ať si rostliny, svíjené plísní, bují a kypí.
Co je nám po tom –
necháme strach, ať se páří
s nějakým jiným či úplně stejným
mrzutým strachem.
My se tu bavíme! Slyšíš?
Není, než tady a teď,
příčný řez chvílí je ve tvaru sluníčka…
Jenom ne do sadu –
do toho zvadlého, hnusného sadu…
Anebo na pole
hrabat to bojácné, plesnivé obilí.
Radši vše spálíme.
Pojď, budou plamínky,
nádherná všežravá kuřátka –
až snědí sad, až vyžerou zbytnělé pole,
každé si klovne a uklovne
kousíček našeho mozku.
A pak?
budeme tančit jak zbavení smyslů,
budeme tančit jak
hluší a slepí a zbaveni smyslu.
Lyrická mystika
Posaď se na balkón.
Nohy si poskládej do květu lotosu.
Pal vonnou svíčku,
vyvětrej z pokoje klouzavou hudbu.
Otevři mysl a hned do ní našponuj
síť proti hmyzu.
Nyní jsi velká a vesmírná. Jsi tvůrce.
Všechno je jiné a nevšední:
plamenem skalpuješ hlavičku sirky
a hodíš ji z balkónu dolů.
A něco to znamená,
něco to určitě znamená…
V ten samý okamžik
proskočí okýnkem škodovky na dvoře
zrzavý kocour (jak duše mrtvého žháře…,
píšeš do zvadlého sešitku).
Vzápětí zžasneš nad skutečným zázrakem:
voda se v konvičce promění v čaj.
Pár mocných doušků – a ucítíš,
jak ti v hrdle kvete jasný jasmín…
A znovu to víš, vše je ti úplně jasné:
je ještě nějaký
odlišně stejný svět za světem
a v něm tvoje selhání, rozkvetlé v čajových konvičkách,
získává podobu víry a výhry.
Portrét zmizelé
Pohřešovaná; tvé boty
Boty: dva svraštělé lusky,
nikdo je nečte a nenosí – stal se z nich znak.
Vyschly v nich kroky
zmizel z nich závan tvých pat;
a chůze, ta chůze
s oblostí hrachových bobulí,
kde je jí konec… Žitý čas ustal
kdo ví kam téct….
Modlitba za návrat – bezpečný návrat,
ve slepém rameni vyschla.
Zmizelá; místa
Příchylnost kořenů k půdě,
intimní lomení gotických oken.
Vyhlídky časté, až zdůvěrněly…
Takže to bylo tím místem?
Tvář, ženská tvář… a já ji vnímal
v nejvyšším patře všech zprohýbání.
A nebylo kamení,
vznešené, lomené, stydnoucí kamení.
Pouze tvé laskavé, úsporné gesto.
Takovou texturu měly ty krajiny.
Zabitá
Laskavec, bolševník, mochna,
několik poddruhů travin – –
Pěšinou lemovat trať,
odbočit do přítmí svahu.
Kapradí, jehličí, hutný pach podhoubí…
Houbař to vzdal, a teď odkládá do vřesu košík.
Do pusy pohřbívá čtvrtou hrst borůvek.
Jazyk má modrý jak gauč („modrý jak modř“)
nebo jak inkoust. Inkoust? to není marné…
(slova se nechtějí říct, a tak se pokouší alespoň napsat)
Víc v téhle krajině,
v té naší nezdravé půlnoční svačině,
nemůžu po letech najít. Tak promiň.
Portrét zmizelé
Můžeš vzít papír
prázdný jak stárnoucí deprivant.
Papír tak čistý jak tento upřímně myšlený pitomý příměr.
Potom jej rozporcuj mříží;
políčka pojmenuj: „hranice vnitřního věznění“.
Následně zaplníš
všechnu tu šílenou běl.
Barvami, větami; hlavně však záznamem
výslechu zůstalých věcí.
Budete dva: hodnej a zlej…
Po jisté době,
po jistém nezbytném mučení,
přiznají předměty úkladné spiknutí:
snovaly svět vaší zmizelé.
Na konci budete tři
a třetí už zbylé dva nepozná.
Automobilka Holan
Masivní vehikl… V nádrži těkavá krev:
ethanol, nikotin, dehet. Rádio značky Isola
s vytrhanými tlačítky
přehrává refrény ticha. V motoru
tepe flák poctivé člověčiny.
Pojízdný tyjátr
zakysnul v závěji. Do zimy, která neskončí,
v návěji žitého patosu. K té jeho chudině
přilétnou v noci dva významné stíny. Když už nic víc,
zachutnat (alespoň) po jeho gestech. Načichnout
kouřem a velkými slovy.
„Jste jako kněz,“
říká první. „Poklekám před každou sochou
vás, bože, vás
na dalším půlnočním mostě.“ Oči má pojednou z poézie
vlahé jak chlupaté knedlíky.
Druhý nic neříká. Je mu jak v kostele; anebo víc!
to on je ten kostel. Jako když kameny, dřevo a sklo
přestanou vědět, že jsou
a že pomíjí
v tom našem prašivém světě. Druhý tak nad stolem emanuje
k cizí, však o vznosnou svatyni vyšší
slávě.
To už však druhý je třetí. První se rozplývá
v obláčku průhledné básně. Druhý se roztrácí
v lomozu dálnice bez konce
(u krajnic lampy jak šeptavé kurvy)… A co ten třetí,
co je s ním… Jestliže „kříž je šibenice“,
třetí se na básni oběsí.
Lyrika všednosti; základy chemie všednosti
Normální, běžné a chladné
Jeli jsme navštívit Karla Š. na chatu.
Škodovkou, anebo jiným, naprosto běžným autem.
V kuřáckém chrčení motoru
působil básníkův mladický hlas
bezmála dětsky:
„Četl jsem rozhovor s Noskem.
Musím být chladný.
Chladný a civilní. Ne. Tohle zdaleka nestačí.
Chladnější, jasnější, civilnější…“
Pár metrů od krajnic utíkal les –
normální, lekavé, listnaté stromy. Dřevitý strach
zalézal hlouběji do středních válců. Až na dřeň…
Tam hrůza konečně zchladla. Do větví, do listů
proudily lhostejné symboly.
Zimní
Jedna z těch silnějších vzpomínek na tebe:
spolu na půlnoční… Škoda, že sníh tehdy nepadal.
Získal by na střeše kostela podobu
zlomené cíchy…
Třeba by zmlkly i varhany,
jako když andulku přehodíš dekou…
Nepadal sníh. Ani silná slova.
Začátkem každého vztahu je
vynález jazyka.
Ten byl už za námi. Zevšedněl.
Kdybych to dokázal říct nějak jinak…
Ze zmrazků v trávě se odlepil havran
- tříprsté stopy se porvaly s trávníkem
o právo mlčet.
Satelity
Rodinné domky
trávily za žaludeční stěnou
večery s příchutí seriálů. Silnice byla jak napjaté střevo.
šli jsme, dva vyvrženci domů, satelitní čtvrtí.
Tak. Ve kterém domku bys nechtěla bydlet.
No přeci v tom s tebou, když nespíš a říkáš:
mám v sobě nemocná zvířata, všechna je pro tebe podřežu;
a také v tom druhém, kde nejsi
a noc je jako divný příběh
s netěsnícím koncem.
Okreska
„To je docela dobře možný,“ říká.
Ochablou dlaní
prohrábne řídnoucí vlasy.
Silnice, po níž jdou,
je prosolená jak pršut…
„To teda není,“ odmítne druhý.
Těkavým pohybem
posune brýle ke kořenu nosu.
Cesta je požírá,
kabáty nalačno chlemtají vločky.
Tkanina stává se vodou.
„Co přijde pak, až se vydrolí nebe,“
myslí se dítě.
Třeba z něj vypadne máma, anebo
před týdnem ztracená rukavice.
Co přijde pak, svědčí přejetý zajíc.
V dálce se postupně rýsuje město – nejisté,
stvořené z možností,
vymýšlí detaily budov.
Mikropaleontolog
Poslední dobou mám problémy
zaměřit pozornost na detail – obavu prodloužit
vzdálenost ohniska
a snažit se uchopit mikrosvět, aniž bych pochopil,
aniž bych alespoň vzdáleně rozuměl
svým vnitřním vyhlídkám.
Na obou pólech
(první, ten nevidím, druhý až příliš…)
mám velkou kancelář s okny
a mikroskop s průzorem na povrch planety
mrtvé jak hlavička špendlíku.
V prostoru mezi je naděje –
krabička na klíček, dům nebo tělo
a víra, že v genech
je kancelář podobná mé;
a někdo se odtamtud dívá a neví.
Vazby
„Možná se pokouší umlátit vzduch,“ říká si holka,
zatímco učitel
předvádí základní chemické vazby. „…iontová!“ vykřikne
a z atomu vyškubne vazebný elektron. „…polární!
To když má jeden z atomů vyšší Chí… Ví někdo o kolik?“
Jeden kluk odlepí oči od I-phonu
a stává se otázkou: „Souvisí nějak ta polární vazba
s polárním kruhem?“
Ťukání tlačítek, šepoty, šramoty židlí… Učitel přemýšlí.
Atomy sloučenin pod kůží dětí
lhostejně směňují vazby.
Základy chemie všednosti
suspenze
Je třeba se vyklestit. Vytrhat z políček
v adresáři
plevel. Zpevnit se, zkapalnět.. To vše je potřeba…
Pak musíš splynout:
promísit dvě složky v suspenzi – tělesnou pevnou a kapalnou psýché –
a spojit je lží…
To z tebe nedělá lháře. Ne,
jen v sobě najdeš a ukryješ filtr.
(kdo tohle nazývá lží…)
Obě dvě složky tak bezpečně pojistíš
ve stavu směsi.
Následně podruhé splyneš. Tentokrát se světem venku.
A vůbec to nebude projekce, pokud řekneš či napíšeš:
Všechno jsou směsi! žena a muž, šero – směs světla a tmy,
auto a silnice, slovo a význam….
A už vůbec to nebude vylhané. Ta lež se už stala.
Je z tebe příměs, jsi průhledný. Svět věcí,
do nichž se nechceš či nemůžeš míchat,
teď opomíjíš.
Roztok
Nebo se nezpevníš.
Proudění času tě strhne – a staneš se úkolem být
pro všechny známé i neznámé
strhující…
Kdekdo tě uvidí šplíchat, někdy i rapovat
do všech stran silácká slova.
Jenže co s kamením,
- masivním, pevným a zaseklým do dna…
Co s tím vším protivným
závistným kamením!
Těm zde i těm ze zrcadel; křivule
Bráním se myslet si, že je svět studený
kámen – –
Co mě tu násobí:
nájemné, pekelné, otázky, dluhy.
V ústech mám lom a v něm výmluvné lupení
hlasitě láme ten druhý.
Neptej se co je mi. Ve chvílích zdvojení
je mi svět rozbité puzzle.
Že někde v nějaké
válce či koupelně
proříznul střep něčí ruce?
Kde se mám… Co naplat, ač stále citlivě,
budu svět vnímat jak fantómovou bolest...
Zrcadlo? Prázdné sklo: skleněná náplast
lepená prázdnotou na ego.
Že se ta nicota dokáže pronést!
Představ si:
zrcadla – nejsou, než sražená voda.
Prostup mi krev a já budu tě odrážet,
větami křivit svět, možná se poddá.