Táto...

Rozespale otevřu oči, monotónní jízda vlaku mě uspala. Spolucestující čte pořád časopis. Blížím se k cílové stanici. Zívnu. Bude tam čekat? Slíbil to, ale… Nesnáším skřípění brzd, zacpávám si uši. Prodírám se lidmi na nástupišti a pak ho uvidím, můj otec stojí stranou davu. Nevidí mě. Najednou se mi k němu nechce, nejradši bych se otočila a jela domů. Zase blbnu, když jsem dojela až sem. Zavolal, chce mě vidět. Otočí se, jakoby slyšel moje myšlenky.

 „Ahoj Kájo,“ řekne.

„Ahoj,“ odpovím bez oslovení.

„Jaká byla cesta?“ zeptá se v autě.

 „Dobrý,“ hlesnu.„Máš hlad?“

„Jo.“ „Fajn, stavíme se někde na jídlo.“

 „Super nápad.“ Zbytek cesty mlčíme.

„Co děti?“ zeptám se až v restauraci.

 „Alena s dětmi odjela na dovolenou na Krétu.“

 „Aha a proč si nejel s nimi?“

„Mám moc práce, znáš to.“ Znám až moc dobře. „A co škola?“

Vzdychnu, to je tak strašně oblíbená otázka všech mých příbuzných. „Jo v pohodě.“ Konečně nám nesou jídlo. Během večeře volají otci dvakrát z práce, nervózně si u toho mne snubní prstýnek. Jídlo musí mít dávno studené. Servírce nechá tučné spropitné.

Dům bez dětí je nezvykle tichý. Alena mě nemusí, jak jsem tu byla naposled, nemluvila se mnou a já se zařekla, že sem už nepřijedu. Táta proti ní nechce nic slyšet. Myslela jsem, že uvidím svoje sourozence Lauru a Tadeáše, přivezla jsem jim nějaké hračky.

„Nevadilo by ti jednu noc spát v dětském pokojíčku, zítra ti rozestelu gauč?“ „Nee.“ Po dvou hodinách převalování mi to vadit začne. Lauřina postýlka je po mě přece jenom moc krátká. Nohy mu čouhají ven. Mohla jsem spát s tátou na manželské posteli, když tu Alena není, ale nenabídl mi to. Už nejsem jeho princezna. Moje místo zabrala Laura, která si umí všechno vydupat, to si dobře pamatuju, myslím, že se nic nezměnilo. Tadeáš je tišší, ale strašně hodný. Já jsem ráda, že je táta má, nechci žárlit, aspoň není sám jako máma.

Z přemítání mě z postele vyžene žízeň, stejně nemůžu zabrat. Pomalu se plížím předsíní. Natočím si studenou vodu, když jsem byla malá, nosil mi táta čaj až do postele. Jdu spát, cestou zpátky si nakopnu palec o nějakou neuklizenou hračku. „Sakra, proč si to neuklidí,“ zakleju potichu.

Druhý den mě táta překvapí snídaní. Koupil čerstvé pečivo, povídáme si, oba se snažíme. Dokonce navrhne výlet na Říp. Souhlasím, těším se. V autě nám hraje Abba a do očí mi vesele svítí slunce. Při výstupu se pořádně zapotíme. Sotva vylezeme nahoru, začne tátovi pípat mobil. Smska, asi od Aleny. Hledím do krajiny, do toho všeho pod námi, cítím úzkost. Pro tátu existuje jen mobil. Jak je asi na Krétě? Mlčím. Až v restauraci na cestě zpátky se zeptám: „Jak se vlastně mají?“

 „Jo, jsou spokojení.“

„Já jsem chtěla vždycky do Paříže.“ „Dám ti na to.“

 „Tak jsem to nemyslela.“

 „Ale když ty peníze mám.“

 „To nejde.“ „Karolínečko…“ Tak mi už dlouho neřekl, přesvědčí mě. „Dobře.“

„Hned zítra ti pošlu peníze na účet.“

 „Seš hodnej.“Usměje se a rty mu odkryjí bílé zuby. Má hezký úsměv, oplatím mu ho. Zazvoní mobil, zase něco důležitého z práce. Rty se mi vrátí do rovné přímky, teď by řekl, že mu chybím. Místo toho musím poslouchat o smlouvách. Zkazili nám tuhle společnou chvíli.

V autě nám hraje relaxační hudba, nemluvíme. Táta má zase plnou hlavu práce a stejně by mě nevnímal. Pro změnu pípne mobil mně. Máma píše: „Ahoj Káji, jak se máš? Já jsem byla dneska na návštěvě u babičky. Doma tě čeká meruňkový koláč.“ V puse ucítím sliny. Milá jako vždycky, ale proč nebyla milejší na tátu? Mohli jsme být rodina a Alena by se mohla jít klouzat a Laura ani Tadeáš by neexistovali. Život podle mě. Podívám se na tátu, zamyšleně řídí, kdybys věděl, co mi teď běží hlavou. Jsem zlá. „Chceš zmrzlinu?“ zeptá se.

 „Ani ne.“

„Stejně musíme zastavit, potřebuju natankovat.“

 „Tak jo.“

Rozestýláme gauč, jsem ráda, že už nemusím spát na Lauřině malé postýlce. Opět zvoní mobil. Komu asi? Jde s mobilem do kuchyně, podle toho usuzuju, že volá Alena. Natahuju prostěradlo. Neodposlouchávám hovory, ale co si říkají tak strašně tajného? Zvědavě se přikradu ke dveřím, připadám si jak malá holka s uchem na dveřích. Slyším tátův hlas: „Ale jo, dá se to, celý den jsem pracoval, mám toho moc. Co Laura, už má ten ekzém lepší?“ Povlak na polštář, který jsem držela v ruce, mi spadne na zem. On mě zapřel, vlastní dceru! Jak mohl, aby měl klid doma, napadne mě hned, žádné naštvané Aleniny obličeje. Ne, neměla jsem poslouchat za dveřmi, to se nedělá. Zvednu povlak a naštvaně ho hodím na sedačku a se slzami v očích zapadnu na záchod. Z nosu mi teče, tehdy jsem taky poslouchala za dveřmi, když se rodiče hádali a mluvili o rozvodu, jenže já nevěděla, co to znamená, ale věděla jsem, že to nic dobrého nebude, brečela jsem s panenkou v náručí ve svém vyrobeném bunkru, bylo mi šest a teď dvacet jedna a jsem pořád stejně nepoučitelná. Uslyším zaklepání na dveře. „Kájo, si tam? Já bych si skočil na chvilku do práce, nevadilo by ti to?“ Vadilo, vlastní dceři nemůžeš věnovat ani jeden víkend a ještě ji zapíráš, není ti to ani trochu trapný? Místo toho řeknu: „Nevadilo.“ „Tak fajn.“ Ten člověk se mi opravdu zdá. Po jeho odchodu si začnu balit, do tašky házím věci hlava nehlava, pojedu domů. Máma bude překvapená, že se vracím o den dřív, ale něco si vymyslím, nevím, proč ho ještě kryju, protože si mě kupuje za peníze? Naškrábu vzkaz: Jela jsem domů, přijde mi nedůstojný, že zapíráš před Alenou vlastní dceru a ty peníze nechci. K.

Jdu pěšky až na nádraží s taškou na rameni, však si na tu Paříž našetřím sama, víří mi hlavou,  za chvilku mi jede vlak. Sedám do prázdného kupé, ale brzy přisedne muž s malou holčičkou. „Tati, stihnu večerníček?“ „To víš, že jo, princezno.“ Začne mě pálit v očích, rychle zamrkám. Tati, já to chci vrátit jako pásku na magnetofonu všechno. Proto mě pozval, Alena pryč a nebude jí muset nic vysvětlovat a já myslela, že to bude jako dřív. Hloupě jsem se spletla, zázraky se prostě nedějí.

---