Meč Stvořitelů

Zdravím všechny!

Rozhodl jsem se publikovat zde výtah ze své knihy, abych zjistil objektivní kritiku od pestré škály čtenářů.

Díky za případné komentáře.

Meč Stvořitelů

 

Vchod do jeskyně byl zarostlý hustým křovím, a proto jezdcům chvíli trvalo, než ho našli.

Wanillie přes protesty musela zůstat u koní a zbytek válečníků odhodlaně vstoupil do útrob skalního masívu. Hrubě vytesaná chodba byla úzká, takže museli jít za sebou.

První šel Ryualih. Plešatý druid s vráščitým obličejem, který osvětloval úzkou rozsedlinu mezi skalami světlem ze své pokroucené větévky. Následován Hormikem, zrzavovlasým trpaslíkem, jenž byl po dlouhé době konečně ve známém prostředí. Další byl Anator. Jediný žijící gargoyle šel sehnutý a neustále klel, protože narážel na ostré výběžky a nerovnosti. Zimbas, plavovlasý muž s jizvou na tváři, si dobíral okřídleného šedivého obra před ním a spolu s elfem Xarenem uzavírali skupinu.

Po několika minutách opatrné cesty chodbou došli do veliké, dobře osvětlené síně, kde sluneční paprsky pronikaly několika otvory u stropu. Jeden byl natolik veliký, že se Anator rozhodl jím proletět ven, až se budou vracet.

Z místnosti vedly dvě chodby. Vchody vypadaly naprosto stejně. Byly zhruba pět sáhů od sebe a nacházely se přesně naproti vchodu, ze kterého válečníci právě vyšli.

Ryualih každý vchod pečlivě prozkoumal a shledal, že se ani v tom nejmenším detailu neliší.

„Kudy se dáme?“ nevydržel dlouhé druidovo mlčení Hormik.

Stařec se prudce otočil a předstíral strach. Tím vylekal nejen trpaslíka, ale i ostatní. Ti rychle sáhli po zbraních.

„Myslím,“ řekl klidně druid a nedal na sobě znát náramné pobavení z vydařeného vtípku, „že se budeme muset rozdělit.“

„Rozdělit? Proč?“

„Vchody jsou naprosto totožné, mistře trpaslíku. Můj instinkt mi napovídá, že obě chodby vedou k něčemu důležitému. Abychom neztráceli čas, je moudré se rozdělit.“

„Já jdu s tebou!“ vykřikl Hormik.

„Dobrá,“ usmál se Ryualih, „Anator, Zimbas a Xaren půjdou vlevo, já a Hormik vpravo. Budu s Anatorem v telepatickém spojení, takže ať vy nebo my na cokoliv narazíme, budou ti druzí o tom hned vědět. Hodně štěstí,“ popřál nakonec druid a společně s trpaslíkem zmizeli v temné chodbě.

Zimbas a Xaren zapálili pochodně a následovali gargoylea. Anator nepotřeboval světlo, protože ve tmě viděl velmi dobře. Navíc dokázal v chladných chodbách rozpoznat i sebemenší zdroj tepla, takže kdyby se něco před nimi skrývalo ve tmě, viděl by to.

Dlouhověký a Gargoyle si průběžně vyměňovali poznatky o průběhu cesty, ale zatím ani jedna skupina na nic zvláštního nenarazila.

Hormik se z dlouhé a nezáživné cesty nekonečnou chodbou zdál být otrávený, avšak sekyru stále svíral pevně v rukou, připraven ji kdykoliv použít, což druida potěšilo.

Od doby co se rozdělili, byl trpaslík vepředu a nevydal ani jedinou hlásku. Šel docela rychle, ale našlapoval zlehka, aby jeho kroky nebyly slyšet moc daleko. Lehce se na něm poznalo, že v neznámých jeskyních byl jako doma a věděl, jak se má chovat, aby na sebe příliš neupozorňoval.

Ryualih zaměstnán studiem Hormikova chování úplně zapomněl na Xarena a ostatní. Snažil se proto rychle spojit s Anatorem, ale bez odezvy. Zkusil to znovu s větším soustředěním.

„Narazili jsme na trable. Za chvíli se ozvu,“ dostalo se mu rychlé odpovědi.

„Anator s ostatními, mají problém,“ informoval stařec.

„Nejsou jediní,“ odtušil trpaslík.

Ryualih zesílil světelné kouzlo a namířil paprsek do tmy. Několik yardů před nimi se světlo uprostřed chodby od čehosi odrazilo.

Mezitím Anator a Zimbas bojovali proti obřímu červovi a neúspěšně se snažili probít k omráčenému elfovi.

Červ měl kůži tvrdou jako želví krunýř. Byl dlouhý zhruba třicet stop a ani jeden z válečníků neměl ponětí, zdali útočí na hlavu červa či jeho konec. Doufali, že na hlavu.

„Má velmi tvrdou kůži,“ podotkl Zimbas. „Můj meč skrz ní nepronikne.“

„Mé pěsti té odporné věci, zdá se, také nijak neubližují,“ přidal se Anator, „je to jako bych bušil do skály,“ dodal.

„Co budeme dělat?“ zeptal se muž.

„Nevím.“

„Zeptej se Dlouhověkýho, ten určitě bude vědět, jak ho zabít.“

„Dobrý nápad.“

Ryualih právě vyvolával kouzlo, když se s ním pokusil telepaticky navázat kontakt Anator. Vyveden ze soustředění netrefil omračujícím kouzlem obřího zeleného pavouka a nebýt duchapřítomného Hormika, byl by stařec další pavoukovou potravou. Protože právě ve chvíli, kdy se zelená nestvůra chystala do druida vstříknout svými kusadly jed, usekl trpaslík jednu z osmi chlupatých nohou.

Pavouk obrátil svou pozornost k momentálně větší hrozbě. Hormik se udatně bránil a tím dal čas Ryualihovi vyvolat nové kouzlo. Stařec se rychle spojil s Anatorem a poslal mu stručnou zprávu.

„Teď neruš! To ti řekl?“ divil se Zimbas.

„Ano. Přesně tak. Nejspíš vyvolává kouzlo, proto nechce být rušen.“

„Takže si musíme poradit sami,“ povzdychl si muž.

„Obávám se, že ano.“

„Napadá tě něco?“ zeptal se Zimbas.

„Posledních tisíc let sem byl kamenný. Napadá mě spousta věcí, jenže nic užitečného.“

„Nějakou slabinu mít ale musí. Nikdo není od přírody dokonalej,“ přemítal Zimbas.

„Je pomalý. Toho bychom mohli využít,“ navrhl gargoyle.

„Dobrý nápad. Co dál?“

„Má tvrdý krunýř.“

„Myslím, že to nám moc nepomůže.“

„Přemýšlej!“ poručil Anator, „aby se mohl pohybovat, nemůže mít ten krunýř z jednoho kusu. Nejspíš se jeho krunýř skládá z několika částí. Tím pádem má místa, kde se mu ty části překrývají.“

„Pravda. Ale kde by je tak mohl mít?“

„Toť otázka.“

Anator a Zimbas pozorovali třicet stop dlouhého červa, ale ať hledali, jak hledali, nikde nic neviděli.

„Vidíš něco?“ optal se Zimbas.

„Ne. Asi jsem se zmýlil.“

„Počkej! Vždyť je to jasné,“ zaradoval se muž. „Kam nevidíme, ani se nemůžeme dostat?“ napověděl.

Anator si znovu prohlédl červa a v tom ho to také napadlo. „Jak se tam ale dostaneme?“

„Budeš ho muset zvednout nebo převalit na bok, já ho pak propíchnu mečem.“

„Snad to zvládnu,“ zapochyboval gargoyle.

„Musíš!“ poručil Zimbas. „V sázce je Xarenův život.“

Anator přestal vnímat okolí. Plně se soustředil na pohyby červa. V příhodný okamžik se vrhl vpřed a chytil tlusté tělo do svých mohutných paží.

Ač se červ pohyboval pomalu, měl obrovskou sílu.

Gargoyle se zapřel nohama do země a snažil se nad červem získat kontrolu. Podařilo se mu to a on zdvihl část jeho těla do vzduchu.

„Dělej!“ křikl Anator.

„Tady má taky krunýř,“ oznámil Zimbas. „Pokus se ho zvednout ještě o trochu výš,“ dodal.

„Výš to už nejde. Sotva ho udržím.“

„Tak ho musíš otočit na bok.“

„Tobě se to lehko řekne,“ procedil skrze zaťaté zuby gargoyle. „Ty ho nemusíš držet.“

„Pomysli na Xarena a co se s ním stane, když mu nepomůžeme.“

Anator napjal všechny svaly v těle a otočil červa na bok. Ten, vědom si své zranitelnosti, se snažil stočit do klubíčka, avšak Zimbas byl připraven a rychle zabodl meč do nechráněné části. Ostří zajelo až po jílec. Muž mečem několikrát škubl sem a tam a vytáhl ho. Červ se začal křečovitě svíjet.

Zatímco se Hormik udatně bránil zuřivým útokům, teď již šestinohého pavouka, vyvolal Ryualih ohnivou kouli a poslal ji proti obřímu hmyzu. Pavouk byl ovšem velmi rychlý, a ačkoliv o druidovu útoku nevěděl, stačil se instinktivně vyhnout žhavé smrti. Stařec zaklel.

„Hormiku!“ křikl Dlouhověký. „Dostaň se přede mne a až ti řeknu, rychle uhneš.“

Trpaslík poslechl a fingovaným ústupem se dostal na požadované místo. Stařec vyvolal omračující kouzlo a těsně před jeho vypuštěním, dal znamení válečníkovi před ním. Ten udělal kotoul doleva a právě útočícího pavouka zasáhlo kouzlo naplno. Odlétl několik stop zpět a přestal se hýbat.

„Je mrtvý?“ zeptal se udýchaný trpaslík.

„Ne – prozatím,“ odtušil Ryualih a ve vzduchu se objevili plameny.

Jeskyní se rozlehl strašlivý vřískot.

„Co to bylo?“ optal se Zimbas.

„Nevím,“ odpověděl Anator a zavřel oči.

„Hormik a Dlouhověký narazili na obřího pavouka,“ řekl po chvíli gargoyle. „Ten zvuk prý vydává jeho hořící tělo. Co nevidět bude po něm. Povím druidovi o našem boji s červem.

Máme ošetřit elfa a pokračovat dál. Už  jsme prý skoro u konce,“ dodal po chvíli.

Když Anator otevřel oči, Zimbas se již skláněl nad raněným.

Xaren měl tržnou ránu na hlavě a byl v bezvědomí. Muž mu změřil puls. Byl silný a pravidelný. „Bude v pořádku,“ oznámil. „Pomoz mi. Posadíme ho.“

Zimbas vzal měch s vodou a umyl elfovi krev na obličeji a hlavě. Díky tomu našel poraněné místo. Rána nebyla hluboká a krev v ní již zasychala.

Xaren začal nabývat vědomí. „Co … se … stalo?“ zeptal se.

„Zaútočil na nás obří červ,“ odtušil Zimbas a ukázal do tmy.

„Moje hlava,“ postěžoval si elf.

„Neboj, budeš v pořádku, rána není hluboká.“

Xaren se pokusil usmát.  „Pomoz mi vstát!“ přikázal.

Zimbas mu pomohl se postavit. Elfovi se však zamotala hlava a podlomila se mu kolena. Opět se sesunul na zem.

„Myslím, že budu zvracet.“ Jak řekl, tak se také stalo. Poté omdlel. Zimbas mu stačil zachytit hlavu těsně před směsí žaludečných šťáv a natráveného jídla a opřel mu ji o stěnu chodby.

„Zimbasi!“ oslovil muže Anator. „Zůstaň s Xarenem, já budu pokračovat dál.“

„Dobrá, buď opatrný.“

Gargoyle zmizel ve tmě.

Ryualih a Hormik se obezřetně prosmýkli kolem, v posmrtné křeči stále se svíjejícího, pavouka a pokračovali chodbou, dokud se neocitli u vchodu do místnosti s tucty zaprášených pák. U některých ležely kostry a u jiných mrtvoly v různém stádiu rozkladu.

„To je puch,“ pronesl trpaslík a rukou si překryl nos.

„OFREM HUFO WERGAK!“ křikl stařec slova moci a zatuchlý vzduch vystřídal čerstvý.

„Lepší?“ zeptal se trpaslíka.

Ten se opatrně skrze malou škvírku mezi prsty nadechl.

„Ujde to,“ prohlásil vzápětí. „Co to je za místnost - mučírna?“ zeptal se hned poté.

„Mučírna určitě ne,“ odpověděl Ryualih. „Některé mrtvoly mají na sobě stále brnění.“

„Takže ty páky otevřou dveře k Meči Stvořitelů,“ hádal Hormik.

„Zdá se, že ano. Jedna z těch pák opravdu může otvírat tajné dveře k oltáři s Mečem Stvořitelů. Jen musíme najít tu správnou.“

„Díky našejm odvážnejm předchůdcům s jistotou vejme, kterej to nejsou,“ zazubil se trpaslík.

„Stále jich je tu ale dost. Nejdříve všechny prohlédneme a poté se rozhodneme, za kterou zatáhneme.“

Hormik a Ryualih se pustili do podrobného zkoumání pák.

Smrkové dřevo přes své stáří stále čerstvě vonělo, kovové části nebyly ani trošku zrezlé a vypadaly funkčně.

Když prohlédli všechny páky, shledali, že se ani v tom nejmenším detailu neliší.

„Všechny vypadaj naprosto stejně. Podle čeho najdem tu správnou?“ optal se trpaslík.

„Jednu si prostě vybereme a budeme doufat, že je to ta pravá,“ řekl stařec.

„Šance, že vyberem tu správnou, je stejně velká, jako že strčíš ruku do vosího hnízda a budeš doufat, že nedostaneš žádnej bodanec.“

„Naděje tu je vždy. Přiznávám, že je to malá naděje, leč my to zkusit musíme. Bez Meče Stvořitelů se vrátit nemůžeme.“

„Já nikdá štěstí neměl, proto volbu nechám pouze na tobě.“

„Typický trpaslík,“ zamračil se druid. „Zříci se zodpovědnosti a rozhodování ponechat ostatním. Musíš věřit Osudu, milý Hormiku, a štěstí nebudeš potřebovat.“

Ryualih přejel očima přes páky a jednu si vybral. Chytil jí a krátce se pomodlil. Tolik se soustředil na to, co udělá, až leknutím za páku málem zatáhl, když se mu v mysli ozval Anatorův hlas.

„Netahejte za žádnou páku,“ zněla jeho slova.

Stařec rychle pustil rukojeť ze svého sevření. „Proč?“ zeptal se.

„Všechny páky jsou past.“

„Jak to víš?“

„Já za ně zatahal a pokaždé na mé místo přiletělo několik šipek, nejspíš otrávených. Když se tak stalo poprvé, myslel jsem, že brzy umřu, avšak po důkladném ohledání místa kam šipky narazily, jsem zjistil, že se všechny ode mě neškodně odrazily. Zatáhl jsem za další páku a stalo se to samé. Poté znova a znova, dokud sem nevyzkoušel všechny páky.“

„Co Xaren a Zimbas?“

„Xaren je zraněný na hlavě, ale bude v pořádku, až si trochu odpočine. Zimbas zůstal s elfem někde v chodbě.“

„Dobrá. Zůstaň, kde jsi a nic nedělej. Já zkusím přijít na tu hádanku s pákami.“

Stařec informoval trpaslíka o zjištěných skutečnostech a poté oba dva přemýšleli, jak tu past překonat.

„Něco mě napadlo,“ přerušil dlouhé mlčení trpaslík.

„Poslouchám!“

„Popsal ti Anator místnost, ve kterej se nachází?“

„Ano. Je úplně stejná jako tato, jen je tam více nešťastníků toužících po slávě a bohatství.“

„Můžeš pomocí tej tvej telepatálie zjistit, kde přibližně a jak daleko gargoyle je?“

„Pokusím se … Je zhruba patnáct stop přímo za touhle zdí.“

„Kdysi sme s bratrem narazil v jednej jeskyni na tajnej dveře, co se daly otevřít pouze otočením dvou zlatejch koleček současně. Třeba ty páky fachaj na podobným principu. Je jedno, za kterou páku zatáhnem, avšak musíme současně i s pákou v druhej místnosti.“

„Hned se spojím s Anatorem.“

Ryualih stručně vysvětlil svůj plán.

„Co když to nevyjde?“ strachoval se gargoyle. „Do mě se šipky nezarazí, ale co ty?“

„O mě se neboj. Já už přežil horší věci, než je pár otrávených šipek.“

„Vždy jsem si o tobě myslel, že jsi podivín, ale tohle už hraničí s bláznovstvím.“

„To je úděl nás starých. Teď chytni jednu tu páku a zbytek nechej na Osudu.“

Anator chytil jedno madlo páky a na druidovo znamení zatáhl. Jeskyní se rozlehl zvuk otáčejících se ozubených kovových kol.

„De to z tej místnosti, kdesme se rozdělili,“ prohlásil sebevědomě Hormik.

Stařec to oznámil Anatorovi. Ten cestou zpátky vzal do náručí elfa, jenž byl stále v bezvědomí a společně se Zimbasem spěchali za trpaslíkem a druidem. Když k nim dorazili, právě nakukovali do malé místnosti mezi vchody.

„Máte Meč Stvořitelů?“ zeptal se Zimbas, zatímco gargoyle opatrně usazoval Xarena  na zem.

„Ne,“ odsekl naštvaně trpaslík. „Je to jen  další místnost s pákou,“ dodal rychle, když viděl jak se muž tváří po jeho odpovědi.

Mezitím se druid sehnul k elfovi a obhlížel jeho zranění. „Ztratil hodně krve?“ optal se.

„Moc ne,“ odpověděl gargoyle.

Stařec vytáhl svou pokroucenou hůlku a její konec přiložil k ráně. V duchu odříkal kouzelnou formuli a zranění ihned zmizelo. Poté sáhl do hábitu a našel malý flakónek. Opatrně odstranil z hrdla vosk a přiložil ho elfovi pod nos. Ten se s trhnutím probudil. Ryualih schoval zazátkovaný flakónek zpět na místo a z jiné části hábitu vzal lístek jakési rostliny a dal jej Xarenovi.

„Chvilku to žvýkej,“ poradil mu. „Uleví se ti.“

Xaren strčil lístek nesměle do úst a pomalu jej začal přežvykovat. Z jeho výrazu ve tváři šlo usoudit, že mu moc nechutnal. Ještě než si však na tu příšernou pachuť v puse zvykl, bolest hlavy zmizela. Nejistě se zvedl. Očekávané točení světa nepřišlo, a tak se rozvážným krokem, opírajíce se o zeď, vydal k ostatním.

Ti horlivě diskutovali, co udělají s pákou v tajné místnosti.

„Ale co když je to nějaká další past,“ strachoval se Anator.

„Věř mi,“ ujišťoval ho trpaslík, „já sem prolez víc jak stovku jeskyň a v žádnej nebyla past na dvou stejnejch zařízeních za sebou. To je pravidlo.“

„Proč za ní nezatáhneš tedy sám?“

„Protože tu Meč Stvořitelů mohli uložit dávno před vznikem pravidel nástražnejch pastí. Tím pádem by pravidlo o neopakujících se pastí v jednej jeskyni neplatilo.“

„Příliš velké riziko,“ přidal se Ryualih. „Nedovolím hazardovat se životem jediného žijícího gargoylea. Musíme vymyslet něco jiného.“

„Mohu něco navrhnout?“ promluvil Xaren. „Co zkusit za páku zatáhnout z dálky,“ navrhl.

„Myslím, že to by vyjít mohlo,“ zamyslel se druid.

„Ale čím za ní zatáhneme?“ zeptal se Anator.

„Viděl sem lano u jednej mrtvoly v místnosti s pákama. Zaběhnu pro něj,“ nabídl se Hormik.

„Dobrá,“ souhlasil druid. „Anatore jdi s ním … pro jistotu.“

Gargoyle s trpaslíkem zmizeli v tmavé chodbě.

„Jak se cítíš?“ zajímal se Zimbas.

„Už je to lepší,“ odtušil Xaren. „Svět se se mnou netočí a hlava už nebolí. Mimochodem, díky za záchranu života. Nebýt tebe a Anatora, určitě bych teď byl v žaludku toho obřího červa. Ani vlastně nevím, co se stalo. Poslední, na co si vzpomínám, je mlaskavý zvuk a rána do hlavy.“ Elf se dotkl místa na hlavě, kde měl předtím tržnou ránu.

„Podivné, nemám ani bouli … vaše práce?“ zeptal se Ryualiha.

Stařec se usmál.

„Zimbasi!“ řekl Xaren. „Někde cestou mi musel vypadnout měch s vodou. Mohl byses mi po něm podívat, prosím.“

„Jistě. Zatím se napij z mého,“ pověděl muž a než odběhl, dal svůj měch elfovi.

„Myslím, že není moudré dát jeden z nejmocnějších artefaktů světa člověku s takovou pověstí,“ odvážil se konečně říci svůj názor Xaren, když byli s Ryualihem sami.

„Domnívám se, že nemáme moc na vybranou,“ odvětil druid sice stále s úsměvem, ale jeho pohled se změnil.

„Vždy je jiná možnost,“ nenechal se odbít elf.

„Ne však nyní. Darmova moc je spojena se safírem. On z něj dokáže čerpat sílu i na dálku a nepotřebuje k tomu Shyxe. Jestliže zničíme Surarit, bude Darm moci kouzlit jen dokud nevyčerpá svou magickou energii. A bez kouzel je to jenom velmi starý muž.“

„Nevěřím, že Darma nelze porazit jiným způsobem. Je v tom něco víc. Něco, co nám nechcete prozradit.“

Ryualihovi zmizel úsměv z tváře. Tolik chtěl elfovi povědět pravdu, ale nemohl. Ne teď, když je tak blízko.

„Vaše mlčení beru jako souhlas.“

„Máš pravdu, milý Xarene!“ přiznal druid. „ Dát Arienovi Meč Stvořitelů není moudré, ale je to menší zlo, než to, které nastane pokud Darma včas nezastavíme. A toho času nám moc nezbývá.“

Elf otevřel pusu a chtěl cosi namítnout, ale zarazil se. „Hormik s Anatorem se vracejí,“ řekl místo toho, „dokončíme naší debatu později,“ dodal.

Stařec si v duchu oddychl. Byl si moc dobře vědom, že elfové poznají, když jim někdo lže, a proto byl vděčný za trpaslíkův a gargoyleův načasováný návrat a mohl se tak vyhnout přímé odpovědi.

„Máme lano,“ hlásil udýchaný Hormik.

„Ukaž, připevním ho,“ řekl druid a vzal si nabízený kus provazu. „Zatím si odpočiňte.“

Ryualih  obtočil několikrát lano kolem páky a kam až mu zbytek provazu dovolil, ustoupil zpět. „Připraveni na nejhorší?“ zeptal se opět s úsměvem.

Než však stačil kdokoliv odpovědět, lano se napjalo.

Ať se však stařec činil sebevíc, páka se nepohnula.

„Anatore! Mohl bys mi pomoci?“ procedil Ryualih skrze zaťaté zuby.

Gargoyle přiskočil k lanu, zapřel se nohama do země a zatáhl. Za hlasitého vrzání se páka pomalu pohnula. Po několika pro Anatora a ostatní nekonečných vteřinách páka dosedla na své místo a uši drásající zvuk vystřídal snad ještě hlasitější a nepříjemnější lomoz.

Uprostřed místnosti se propadla podlaha.

Zatímco ohlušující zvuk ustal, špína a prach nahromaděný za několik staletí v jeskyni se zvířil.

Do místnosti přiběhl Zimbas. „Haló! Kde jste kdo?“ křičel z plných plic, protože přes hustý prach nikoho neviděl. Přitom se nadechl prachu a rozkašlal se. Na hruď mu zatlačila čísi paže. Muž odhadl, že musí být jedině Anatorova, protože Ryualih ani Xaren nemají takovou sílu a na Hormika byla ruka až moc vysoko.

„Dál ani krok, jestli nechceš skončit jako žrádlo pro červy,“ řekl Anator.

Zimbas se podal tlaku gargoyleovi paže a udělal několik úkroků zpátky, dokud neucítil na zádech chlad skalní stěny.

Když se prach usadil, odkryl točité schodiště pokračující hlouběji do nitra jeskyně.

„Kdo půjde první?“ optal se trpaslík a cpal se dopředu, aby lépe viděl.

„Zatím nikdo,“ odtušil rychle elf. „Připravte se na boj. Něco se blíží,“ zahleděl se ke stropu, „a rozhodně to není samo,“ dodal a vzal si do ruky luk.

Pět stop vysoká harpyje vlétla do místnosti jedním z tmavých otvorů u stropu. Neměla tušení, jak dlouho byla uvězněna ve skalní mase, ani proč letí zrovna sem. Měla pouze neutichající touhu zabíjet a byla si jistá, že ji ukojí pouze v této místnosti.

Šíp, jenž ji zasáhl do prsou, však její touhu předčasně utišil. Umírala a neovladatelně se řítila k zemi. Uvědomila si, že je šťastná. Konečně si ji smrt našla. Po nekonečných letech v kamenném vězení byla volná. Ještě než naposledy vydechla, spatřila své sestry, které vlétly do místnosti těsně za ní.

Ryualih vyslal mezi blížící se houf harpyjí ohnivou kouli. Nestvůry vpředu se jí instinktivně vyhnuly, ale jen aby zasáhla jednu z prokletých žen za nimi. Ta se v bolestných mukách zřítila na zem.

V té samé době pustili Zimbas a Xaren prsty ze svých tětiv. Zatímco mužův šíp se neomylně a s radostí zavrtal do měkkého masa, elf neměl to štěstí a zřejmě následkem nedávného úrazu, netrefil nejbližší harpyji dle svých představ. Střela ji zasáhla namísto do hlavy do prsou a alespoň oddálila zuřivý útok o pár drahocenných sekund dále.

Zatímco Hormik natahoval kuši k dalšímu výstřelu, Anator se odrazil od podlahy a vrhl se vstříc nepříteli.

Levou rukou odhodil překvapenou harpyji na stěnu místnosti. Náraz byl tak prudký, že i přes bojový řev prokletých žen bylo slyšet prasknutí několika kostí a pochroumané tělo padlo bezvládně na zem.

Pravou rukou chytil hlavu právě útočící nestvůry a levou ji udeřil ze strany do krku. Ucítil, jak cosi prasklo a vzápětí harpyje přestala mávat křídly. Gargoyle mrtvolu pustil. V tom okamžiku kolem něj prolétl šíp a zabodl se do srdce nestvůry, která se chystala Anatorovi vydrápat oči.

Gargoyle se vděčně podíval na střelce a chtěl Hormikovi poděkovat, avšak ten již měl plné ruce práce s dvěma dalšími stvůrami. Sekyrou s dvojitým ostřím ve tvaru motýlích křídel usekl hlavu jedné harpyji a druhou rozsekl na dvě stejné části, vše v jediném plynulém pohybu.

Anator spěšně překontroloval, jak si vedou ostatní.

Xarenovo ostří se v matném světle pochodní mihotalo jako bludička vábící své nebohé oběti ke zdánlivě bezbolestné smrti. Podlaha kolem elfa byla jako velká mozaika složená z karmínové louže a různých částí rozsekaných těl. Zajímavé bylo, že na jeho oblečení nebyla ani kapka krve.

Zimbas se úspěšně bránil zuřivým útokům a Ryualih dokončoval jeho načatá díla. Z neznámého důvodu se totiž žádná harpyje nezajímala o druida stojícího opodál, a proto mohl nerušeně sesílat jedno kouzlo za druhým.

Anator mávl křídly a pustil se do další nestvůry, kterou s chutí roztrhl vedví. Její sestra to viděla a snažila se uletět z dosahu gargoyleových  paží. Nebyla však dostatečně rychlá.

Kolem ní prolétlo torzo bez hlavy. Než ochutnala prach a špínu na podlaze, s hrůzou zjistila, že to tělo bylo její. Nepřátel rychle ubývalo, krve přibývalo.

Po boji, nepocítil Anator žádnou úlevu. Ba naopak. Byl zklamaný. Tolik se mu zalíbilo nořit své drápy do teplých měkkých  těl a trhat vzpouzející se svaly a lámat kosti. Musel si přiznat, že čím více zabíjel, tím více se mu to líbilo. Dokonce ho to vzrušovalo.  Našel v tom jakési potěšení.

Za to ostatní vypadali unaveně a zmoženě. Nejvíce Zimbas.

„Všichni v pořádku?“ staral se Ryualih. S odpovědí se nikdo nenamáhal. Všichni jen pokyvovali hlavami.

„Doufám,“ lapal po dechu muž, „že ten zpropadený meč najdeme brzy. Jsem totiž k smrti unavený a další boj bych už asi nezvládl.“

„To my všichni,“ ujišťoval ho stařec. „Na chvilku si odpočineme.“

Válečníci se sedli na zem a doplnili vypocenou tekutinu.

„Nemohl bys nás vočarovat, jako když sme se táhnuli s Anatorovou sochou?“ zeptal se trpaslík druida.

„To kouzlo je pouze dočasné, takže by nám teď bylo k ničemu, avšak kdybychom museli znovu bojovat, jsem připraven ho použít. Tím si můžeš být jist, milý Hormiku.“

Po točitých schodech se vydal první Ryualih, následován Xarenem, Zimbasem a Hormikem. Poslední šel tentokrát Anator.

Chodba o patro níž byla pouze hrubě vytesaná a nic nenasvědčovalo tomu, že by je měla dovést k vzácnému artefaktu. Nepotřebovali žádné louče, protože když vstoupili do chodby, tak se každé dva yardy po obou stranách, zapálila pochodeň. Pokračovali obezřetně, jelikož podle starcových slov on ty pochodně nezapálil.

Nečekaně bez problémů se dostali až k malé místnosti, kterou druid zkontroloval duchovním okem.

Celou ji ozařovalo nazelenalé světlo vycházející z podlahy. Stěny byli holé a strop i podlaha také. Jen uprostřed stály tři sochy, každá držící malou misku v náručí.

K překvapení všech představovaly tři rasy. Lidi, elfy a trpaslíky.

„No skvělý, další past,“ bručel Hormik.

„To není past,“ oznámil Dlouhověký. „Je to netradičný zámek.“

„Zámek?“ nechápal trpaslík. „Jak tři sochy můžou něco vodemknout?“

„Na to musíme přijít, zrzavý příteli,“ odpověděl stařec. „Pojďme se tu porozhlédnout,“ dodal.

Pětice vstoupila do místnosti.

Ryualih společně s Xarenem si vzali na starost prozkoumání soch. Zimbas prohlížel levou stěnu a Hormik pravou. Na Anatora zbyla stěna naproti vchodu a byl to právě on, kdo něco našel.

„Myslím, že něco mám,“ ohlásil vítězoslavně.

Ostatní se k němu seběhli.

„Já nic nevidím,“ řekl trpaslík.

„Já také ne,“ přidal se Zimbas.

„Musíte si sáhnout. Tady,“ navedl je Anator. „Všude okolo je to hladký jako mramor, jen zde jsou nějaké nerovnosti. Jako by tam bylo něco napsaného.“ Všichni začali osahávat určené místo.

„Anator má pravdu,“ souhlasil druid. „Cosi tam je. Ustupte! Pokusím se to zviditelnit.“

„Vše co skrývá tato zeď, ať odhalí se nám teď,“ vyslovil Ryualih slova moci.

Některá místa na stěně zmodrala a odhalila tak několik obrazců poskládaných z různě velikých čárek.

„Runové písmo!“ informoval stařec. „Hned to přeložím.“

 

Tvor, jenž touží Meč Stvořitelů použíti,

musí jen dobré úmysly míti.

Jestliže kousek sebe daruje,

oltář s mečem se mu odkryje.

 

Jakmile druid dočetl, text zmizel.

„Co to má znamenat?“ nechápal Hormik.

„To je návod,“ řekl sebejistě Xaren.

„Návod? A pro co?“ přidal se Zimbas.

„K získání Meče Stvořitelů,“ doplnil Ryualih.

„Stačí jen uhodnout správný význam veršů,“ vysvětloval elf. „Mám s tím zkušenosti, mohu se o to pokusit.“

„Na to sem zvědavej,“ odfrkl si trpaslík.

„Takže verš první: ,Tvor, jenž touží Meč Stvořitelů použíti,´ celkem jasné – může to být kdokoliv.

Verš druhý: , musí jen dobré úmysly míti,´ to už je těžší – přímo navazuje na první verš a přesněji určuje toho, kdo může meč najít. Spojíme-li význam obou veršů, dostaneme nejspíš toto: ,meč se zjeví jen tomu, kdo ho chce použít ke konání dobra.´

Verš třetí: ,Jestliže kousek sebe daruje,´ ten je nejtěžší – může znamenat prakticky cokoliv. Určitě bude klíčový k otevření zámku. Když darujeme něco špatného, pravděpodobně se zámek uzavře natrvalo.

Verš poslední: ,oltář s mečem se mu odkryje,´ jasný – splníme-li všechny předchozí podmínky, odměnou nám bude Meč Stvořitelů.“

„Přec jenom nám ten knihomol pomoch,“ neodpustil si poznámku trpaslík.  „Teď nám zbejvá vymyslet, co a hlavně kam darujeme.“

Všichni se rozhlédli po místnosti. Obětní místo bylo více než jasné. Tři sochy s miskami v náručí nešly přehlédnout. Zbývalo vymyslet, kdo, a zejména co, má darovat. S konkrétním nápadem přišel Zimbas.

„Myslím,“ začal své myšlence poskytovat slova, „že abychom našli Meč Stvořitelů, musíme vybrat tři z nás. Dva jsou naprosto nesporní. Hormik a Xaren.“

„Jaks na to přišel?“ zeptal se trpaslík.

„Ty sochy tu nejsou bezdůvodně. Najít jednoho tvora, co má dobré úmysly, není příliš těžké. Najít však tři, ještě k tomu každého z jiné rasy, to už je dosti obtížné. Nehledě na to, že přinutit elfa a trpaslíka, aby bok po boku vkročili do jeskyně je takřka nemožné. Otázkou zůstává, kdo bude ten třetí. Zdali já nebo Dlouhověký?“

„Ta socha,“ promluvil konečně stařec, „jestli se nemýlím, zobrazuje člověka?“

Všichni souhlasně kývli.

„Jelikož já již dávno nejsem člověkem, musíš to být ty, milý Zimbasi.“

„Jak to myslíte, že nejste člověk?“ předběhl všechny muž.

„Abych se mohl stát druidem, musel jsem projít Temným Hvozdem a setkat se samotným Solraqem - zakladatelem harnanského řádu. Poté co jsem mu odpověděl na jeho Otázky Pravdy, vypil jsem lektvar Tullosae, který mne povýšil z učně na druida. Fyzicky jsem stále člověk, pravda, avšak co se týče duchovní stránky a stavu mé mysli, dosáhl jsem určité formy osvícení. Proto by bylo moudré, kdybys za lidskou rasu vystupoval raději ty, milý Zimbasi.“

Zimbas si povzdechl.

„Zbývá vymyslet, co musíme darovat,“ řekl Xaren, aby odpoutal pozornost od mužovi reakce. „Návrhy?“

„Já bych jeden měl,“ promluvil opět Zimbas. „Kdysi jsem pracoval pro jednoho alchymistu, abych si odpracoval kouzlo, díky němuž jsem zjistil, kde jsou mí rodiče.  Ten tvrdil, že zdrojem veškeré magické moci je krev. Že z krve se dá vypátrat minulost člověka.“

„Zimbas má pravdu,“ souhlasil Ryualih. „Jako učeň jsem četl o vědmách, které dokázali z kapky krve rozeznat lež od pravdy. Ty sochy nejspíš slouží právě k tomu, aby z vaší krve zjistily, zdali máte s Mečem Stvořitelů dobré úmysly.“

„Co když se mýlíš?“ zeptal se Anator. „Co když se oltář neobjeví? Jak bez Meče Stvořitelů zjistíme, kde je schovaný safír surarit?“

„Musíme věřit,“ ujišťoval ho stařec. „Někdy samotná víra dokáže nemožné. Připraveni?“

Každý ze tří vyvolených si stoupl před svou sochu.

První stál Xaren. Dlouhověký k němu přistoupil a chytl ho za nabízené zápěstí.

Druid pomocí magie přeměnil svou pokroucenou hůlku na magický nůž a přeřízl elfovi žíly. Ten ke svému překvapení necítil žádnou bolest, jen lehké šimrání, jak mu stékala krev po dlani do misky.

Jakmile první kapka dopadla na dno, soše se rudě rozzářily oči. Přesto že miska nebyla děravá, všechna krev v ní mizela.

Po několika sekundách stařec usoudil, že by tolik krve mohlo stačit. Vyslovil slova moci a elfova rána se po dotyku hůlky sama zahojila.

Mezitím se barva očí kamenného elfa změnila přes žlutou a oranžovou, až na bílou a socha neslyšně propadla nazelenalou podlahou.

Druhý přišel na řadu Hormik. Druid mu také přeřízl žíly a oči sochy začaly měnit barvu. Z rudé na žlutou, ze žluté na zelenou a přes ni opět k bílé. Sice to trvalo poněkud déle, ale nakonec i kamenný trpaslík zmizel pod podlahou.

Poslední zbyl Zimbas. Celý se třásl. Věděl, že Xaren i Hormik úspěšně prošli zkouškou a pokud  on teď neprojde, ztratí kvůli němu Anator jedinou naději zachránit jeho lid. Nebyl si jistý, jak přesně kouzlo soch působí, a protože v mládí udělal něco, na co není vůbec hrdý a nejraději by na to zapomněl, obával se, že to socha pozná. Už však bylo pozdě. Jeho krev mizela v misce.

Oči vzplály rudě. Poté změnily barvu na hnědou. Zimbase se zmocňovala panika. Hnědé oči zčernaly. Teď již muže zcela ovládl strach. Bál se výsledku a bylo to na něm znát.

Ryualih se k Zimbasovi naklonil a pošeptal mu do ucha: „Nemysli na hříchy minulosti. Co se stalo, nejde odestát.“ Slova byla spíše příkazem než radou a fungovala.

Muž přestal myslet na své mládí a v mysli si začal představovat Anatora, jak se vítá se svou rodinou.

Barva očí se měnila. Z černé se postupně stala tmavě modrá, světlé modrá a nakonec bílá. Socha zmizela v podlaze.

„Já prošel!“ zaradoval se Zimbas. „Já prošel!“ zopakoval a radostí objal druida. Ten, zaskočen mužovou reakcí nevěděl, co má dělat. Proto Zimbase také objal a pro jistotu ho přitom otcovsky poplácal po ramennou.

„Bejt tebou moc bych sa neradoval,“ řekl trpaslík.

Muž pustil starce a utřel si slzy. „Důvod?“ zeptal se.

„Sochy sice zmizely, ale oltář sa neobjevil. Jeden z nás neprošel,“ odtušil Hormik.

„Podívejte!“ řekl Anator a ukázal na podlahu.

V místech kde stály sochy, se začaly objevovat jakési symboly.

„Co to u Ódina je?“

„Nejspíš další část hádanky, můj milý zrzavý příteli!“ odvětil Xaren. „Dlouhověký, víte co znamenají?“

Stařec si symboly na zemi pečlivě prohlédl. „Je mi líto, ale nemám tušení, co mohou znamenat,“ přiznal po chvíli.

„Já bych možná věděl,“ řekl Anator. „Připomíná mi to obrázkové písmo mého lidu.“

„Dokážeš to přeložit?“ optal se druid.

„Pokusím se.“

Gargoyle si klekl a prsty přejížděl po prvním symbolu zleva.

„Domnívám se,“ řekl po chvíli, „že první symbol znamená láska … Druhý - naděje … Třetí - strach.“

„Láska, naděje a strach,“ zopakoval pro jistotu Ryualih.

„Ano.“

„Zvláštní druh nápovědy. Nějaké nápady?“ optal se Xaren.

„Je to nesmysl,“ rozčiloval se trpaslík. „Ty symboly musej značit něco jinčího.“

„Počkat,“ řekl Ryualih. „Jistý smysl to dává. První symbol představuje lásku. Objevil se pod Xarenovou sochou a ten je až po uši zamilovaný. Zimbas stál tady. Tento symbol by měl být strach. Zimbasova převládající emoce, když daroval svou krev, byla obava z neúspěchu. Poslední symbol představuje naději. U něho stál Hormik.“

„Byla tvá převládající emoce naděje, když jsi daroval krev?“ zeptal se stařec trpaslíka.

„Ano. V tejhle výpravě vidím naději, pro nalezení a zachránění mojho staršího bratra.“

„Symboly jsou tedy správné,“ rozhodl druid.  „Jen zjistit, jak je použít.“

„Co je zkusit přečíst v jazyce, ve kterém byly napsaný?“ navrhl elf.

„Dokážeš to, Anatore?“ zeptal se Ryualih.

„Nejsem si jist, ale zkusím to.“

Gargoyle si opět klekl na podlahu. Tentokrát zavřel oči a začal prsty hladit první symbol. Vyjevila se mu vzpomínka z dětství.

Malý Anator seděl na zemi ve spoře vyzdobené jeskyni. Kolem něj sedělo půldruhého tuctu dalších dětí. Všichni měli před sebou položenou dřevěnou čtvercovou nádobu naplněnou jemným pískem a pozorovali svého učitele. Ten jim právě vysvětloval teorii obrázkového písma.

„Každý z gargoyles umí obrázkové písmo již od narození,“ začal kantor. „Určitě jste již zažili, že když jste zavřeli oči a urputně mysleli na určitou věc, zahlédli jste na nepatrný okamžik jakýsi symbol. Mým úkolem je, naučit vás, si tyto symboly podržet v mysli na tak dlouho, abyste je mohli nakreslit.“

„Ale mistře Zissu,“ promluvil jeden ze spolužáků po Anatorově levé straně. „Proč se nejprve nenaučíme obrázkové písmo číst?“

„Správná otázka,“ odpověděl učitel. „Jak jsem již říkal před chvílí, každý gargoyle umí obrázkové písmo od narození. Proto chcete-li si nějaký symbol přečíst, stačí vám jen zavřít oči a dotýkat se symbolu a jeho význam se vám zjeví v mysli, aniž byste jej někdy předtím viděli či slyšeli.  Ze začátku je to velice těžké, musíte mít dostatečně velký klid a soustředění, a proto se nejprve učí kreslit symboly, které vás napadnou. Tím si je zapamatujete a příště bude snazší si symboly vybavit.“

Anator prsty přejížděl po posledním symbolu. Na předchozí dva si již vzpomněl a řekl je nahlas. Nic se však nestalo. Xaren ho utvrzoval, že musí vyslovit všechny tři symboly, aby se oltář objevil. Náhle mu z hlubin mysli vyskočilo do úst slovo. Bezmyšlenkovitě ho vyslovil.

Když tak učinil, symboly se rozzářily jasněji než doposud. Světlo bylo tak intenzivní, že museli přihlížející zavřít oči a ještě si dát přes ně ruku. Poté záře osvětlující místnost zmizela. Nastala tma. Síň se otřásla.

Druid vyvolal světelné kouzlo. Rozhlédl se po místnosti. Strop se zdál být v pořádku a stěny neměly žádné praskliny. Pouze kus zdi, na které byla vyryta hádanka, zmizel a na jejím místě byly stříbrné dveře. Stařec se k nim vydal.

Mezitím Zimbas a Xaren zahnali zbytek tmy loučemi.

Ryualih otevřel dveře a nedočkavě jimi prošel. Ostatní jej rychle následovali. Chodba byla dlouhá a mírně klesala, takže se šlo válečníkům zlehka. Pokračovali několik minut, než došli na její konec.

Místnost byla jen hrubě vytesána a strop provizorně podepřen. Na druhém konci se však nacházel mramorový oltář s Mečem Stvořitelů.

„Támhle je,“ posvítil druid na oltář.

„Tak přeci jenom existuje,“ žasl Zimbas. „Je nádherný.“

„Na co čekáme? Pojďme proň,“ vrhl se nedočkavě Hormik k oltáři.

„Myslím,“ chytil trpaslíka Ryualih, „že si ho jen tak nebudeme moci vzít,“ pokračoval, „takto mocné artefakty nebývají ponechány bez ochrany.“

„A co ty harpyje, třicet stop dlouhý odporný hnusný červ a obrovský chlupatý zelený pavouk?“divil se Zimbas.

„To byli pouze obyvatelé této jeskyně,“ odvětil Ryualih.

„Vynikající, takže to nejhorší nás teprv čeká,“ stěžoval si Hormik. „To je dobře, protože na potvorách předtím sem se jenom zahřejval,“ dodal vzápětí, když viděl pohledy ostatních.

„Nemusíš mít obavy, mistře trpaslíku. Když jsem mluvil o ochraně, nemyslel jsem žádné nestvůry, nýbrž ochranu magickou. Což je práce pro mě, nemyslíš?“

„Nemusíš mít obavy, mistře trpaslíku. Co kdyby ses držel stranou, milý Hormiku. Mohl bys ustoupit? To není pro tebe, zrzavý příteli, …“ štěkal Hormik.

„Zimbasi, Hormiku!“ přerušil trpaslíka stařec. „Mohli byste donést jednu mrtvou harpyji, prosím!“

„A proč?“ zeptal se Hormik.

„Musím zjistit, zda-li ten oltář nemá magické ochranné pole. Většina z nich je smrtící a já nechci riskovat svůj život, abych zkusil,  je-li oltář chráněn. Ty ano?“

„Fajn! Jdem Zimbasi!“ supil trpaslík.

„Myslíte, že to vyjde?“ otázal se Xaren.

„Počkáme, až se navrátí zpět a uvidíme,“ odtušil druid.

Zanedlouho se tak stalo.

„Co teď?“ zeptal se Zimbas, když hodil harpyjino torzo ke starcovým nohám.

„Použiji kouzlo levitace a přenesu tělo k oltáři, jakoby chtělo sebrat meč a uzříme co se stane,“ odvětil Ryualih a zakroužil hůlkou nad mrtvým tělem.  Poté šeptl několik slov a harpyje se začala hýbat. Zvedla se a po několika krocích se došourala ke schodům oltáře. Stařec si opětovně cosi šeptl do vousů, torzo se vzneslo do vzduchu a popoletělo před oltář. Druid mávl svou pokroucenou větvičkou a tělo kleslo na mramor. Jakmile se tak stalo, kolem oltáře se vytvořila zelená půlkruhovitá záře a mrtvola zkameněla.

„Zdá se, že je to Drenzotova magická ochrana,“ prohlásil sebejistě stařec.

„A umíš ji zneškodnit, viď?“ zeptal se Hormik.

„Snad ano. Četl jsem o Drenzotově magické ochraně již velmi dávno a nevzpomínám si na žádné protikouzlo k jejímu odstranění. Avšak znám pár obdobných kouzel. Doufám, že bude některé účinné.“

„Poodstupte kousek. Prosím. Protikouzla vždy nevycházejí tak, jak by měla.“

„MANGOR ERAT FURGE!“ vykřikl Ryualih a z jeho hůlky vyšlehl světle fialový záblesk, který spěchal vzduchem k zelené záři. Když byl skoro u ní a vypadalo to, že dojde k velikému třesku, neočekávaně zmizel. Zdálo se jakoby byl záblesk září pohlcen.

„Podivuhodné,“ podivil se stařec. „Kouzlem ta ochrana odstranit nepůjde. Zkusím ji tedy alespoň posunout stranou,“ dodal.

„MANGOR ERAT HUDRUGT!“ poručil druid.

Zelená záře se začala hýbat. K překvapení všech, však nezměnila místo, nýbrž tvar. Namísto půlkruhovité záře se objevil mnohabarevný magický vír.

„Skvělý! To se ti povedlo, mistře druide,“ neodpustil si poznámku trpaslík. „Teď nám meč zmizí kdoví kde a bez něj nedostaneme …“

„Já ho přinesu,“ skočil mu do řeči Xaren.

„Ne! Je to příliš nebezpečné. Magické víry jsou nevyzpytatelné. Nikdo přesně neví, co způsobí těm, kdož do nich vstoupí,“ poznamenal stařec.

„To riziko podstoupím,“ prohlásil sebevědomě elf.

„Xarene, to nesmíš!“ křikl Zimbas.

„Já musím. Tohle je můj osud,“ řekl elf a proskočil magickým vírem k oltáři.

Svět se s ním začal točit a on ztratil pevnou půdu pod nohama.

Neměl vůbec žádné ponětí, kde je a co zde vlastně dělá. Snažil se rozhlédnout. Vše bylo rozmazané. Připadal si, jako by se točil na místě do kolečka závratnou rychlostí. Špatně se mu však nedělalo. Z toho usoudil, že on se vznáší ve vzduchu a to co bylo kolem něj, se točí.

Náhle postřehl v dálce záblesk. Zahleděl se tím směrem. Po chvilce znovu. I když vše kolem něj bylo v jednom kole, zdálo se, že ten záblesk vychází ze stejného místa. Nevěděl proč, ale měl pocit, že se za tím zábleskem musí vydat.

Jelikož nemohl chodit, zkusil kopat nohama a hýbat rukama, jako kdyby plaval ve vodě.

Dařilo se.

Záblesk se přibližoval.

Uběhly hodiny, co se elf vydal za zábleskem, za tu dobu uplaval desítky mil a dostal se tak blízko, že pomalu rozeznával zdroj onoho záblesku. Byl to kousek kovu.    

Po několika dalších hodinách plavání zjistil, že ten kov je jílec meče a za dalších několik hodin se konečně k meči dostal. Byl nádherný. Celý ze stříbra.

Čepel byla tři a půl stopy dlouhá, měla oboustranné ostří a směrem k hrotu se zužovala. Byly na ní vyryté ochranné symboly, které Xaren nedokázal přeložit.

Křížová záštita byla půl tuctu palců dlouhá a po celé délce byla osázena různými drahokamy. Rukověť měřila sedm palců a byly na ní rovněž vyryty ochranné symboly. Hlavice jílce byla místo ze stříbra vyrobena ze smaragdu.

Xaren obepnul prsty kolem jílce meče. Okamžitě pocítil příval energie. Svět se přestal otáčet a on zjistil, že stojí u mramorového oltáře a hledí do čtyř starostivých obličejů.

„Tys to dokázal,“ řekl jeden z nich. „Získal jsi Meč Stvořitelů.“

Elf se podíval na meč, jež držel v ruce. „Kdo jste?“ zeptal se, a aniž by o tom přemýšlel, postavil se do obranné pozice.

„Copak nás nepoznáváš Xarene?“ zeptal se plavovlasý muž s jizvou na tváři.

Elf mlčel.

„Já jsem Zimbas.“

„Zimbas?“ zopakoval Xaren. Jakoby to jméno znal, ale nemohl si vzpomenout odkud.

„Toto je Ryualih, řečený Dlouhověký,“ pokračoval muž a ukázal na starce v hábitu. „Ten vysoký šedivý tvor s křídly je Anator a tady ten rudovlasý trpaslík se jmenuje Hormik.“

Elf si je podezřele prohlížel.

„Přišli jsme získat meč, který držíš, abychom zachránili svět před Darmem a jeho řádem,“ pokoušel se mu napovědět stařec.

„Proč bych vám měl věřit?“ zeptal se elf.

„Nám věřit nemusíš, ale vím, komu bys mohl,“ řekl Ryualih.

„Anatore!“ ozvalo se v gargoyleově mysli. „Dojdi prosím pro Wanillii.“

„Zajisté, hned sem zpátky,“ odpověděl Anator již na půli cesty z místnosti.

„Kam jdeš?“ křikl Xaren.

„To brzy zjistíš,“ zazubil se gargoyle a tma v chodbě spolkla jeho šedivé tělo.

Zatímco se Ryualih a ostatní snažili přesvědčit Xarena o jejich spojenectví, vrátil se Anator s Wanillií. Gargoyle jí cestou v kostce shrnul vše, co se stalo v jeskyni. Dívka celá vystrašená vběhla do místnosti. Nedbala druidových varování a namířila si to rovnou ke svému milému. 

U schodů k oltáři se zastavila. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Elf mlčel. Tu tvář znal. Avšak bylo to dávno, co ji naposledy viděl. „Tebe si pamatuji,“ odtušil, „ale je to tak dávno.“

„Jak to myslíš dávno? Vždyť jsme se neviděli jen pár hodin.“ Během věty se nenápadně posunula o schod výš.

Xaren se usilovně snažil vzpomenout. Mysl se však vzpouzela. Hlava mu třeštila a vyjevovala chaotickou změť útržkovitých obrázků.

Jakési město s podivnými hradbami a dívku uvázanou u sloupu. Boj s plavovlasým mužem s jizvou na tváři. Hordu skřetů útočících proti mužům ve stříbrné zbroji. Plešatého staříka s brýlemi jak schází z verandy před dřevěným domkem. Boj s harpyjemi. Milování s plavovlasou dívkou. Mrtvého elfa a utíkajícího trpaslíka. Hořící strom a boj se skupinou skřetů. Cesta pustinou se skupinkou lidí.

„Vzpomeň si na naši lásku!“ řekla dívka a posunula se o další schod.

„Vzpomeň si na včerejší noc! Jak nádherné to bylo.“

Wanillie stála již pouhý krok od elfa. On si toho však nevšiml. Urputně se snažil vzpomenout. Čím více se však nořil do hlubin mysli, tím větší bolest hlavy to doprovázela. Wanillie se posunula až k elfovi.

„Je mi líto, ale na nic si nevzpomínám,“ řekl se slzami v očích Xaren.

„Tak dovol, abych ti to připomněla,“ řekla dívka a přitiskla se k elfovi. Ten se snažil couvnout, ale Wanillie ho držela pevně. Natáhla se k němu a políbila ho. Vášeň prorazila bariéru kolem elfových vzpomínek a on si na vše vzpomněl. Otevřel oči a pohlédl do pomněnkových očí před sebou.

„Wanillie?!“ Neptal se. Oslovil ji. „Děkuji.“ Něžně ji políbil. Polibek se však rychle změnil ve vášnivé líbání.

Po chvilce si někdo decentně odkašlal. Teprve až potom si Xaren uvědomil, že nejsou sami.

„Neradi vás rušíme, ale měli bychom vyrazit, chceme-li být před setměním zpátky u Raje,“ řekl Ryualih.

Elf sešel po schodech k ostatním. V pravé ruce stále svíral jílec Meče Stvořitelů a prsty levé ruky měl propletené s prsty pravé ruky Wanillie.

„Kdo si vezme na starost opatrování Meče Stvořitelů?“ zeptal se Xaren s blaženým úsměvem.

„Ukaž. Já se toho ujmu,“ odtušil stařec.

Elf zkušeně otočil zápěstím a podal meč druidovi jílcem napřed. Když stařec pevně třímal meč v ruce, Xaren jej pustil. Jakmile tak učinil, kolem oltáře se opět utvořil magický vír a část z něj spěchala za elfem.

Přestože Wanillie držela svého milého ze všech sil za ruku, neměla proti magické síle žádnou naději. Než ji někdo přiskočil na pomoc, Xaren zmizel v barevném víru.

„Miluji Tě!“ stačil vykřiknout elf. Jeho slova však dívka přes své marné doprošování neslyšela.

Pro nedostatek kyslíku Wanillie omdlela.

---