Gigolo

Jakoby toho Ruda neměl dost. Ke všem těm starostem co posledních čtyřiadvacet měsíců nosí v hlavě, mu rodiče chtějí hodit na krk ještě sedmiletého bratra.

Na půl roku.

„Výborné. Opravdu výborné. Mám toho snad málo?“ reagoval Rudolf podrážděně na novinku, kterou mu otec s matkou připravili takřka z nenadání.

„Jde o výbornou nabídku. Je to obrovská šance, jak firmu pozvednout. A právě teď v době krize, kterou, jak dobře víš, pociťujeme, se taková možnost neodmítá,“ argumentoval otec. „Odjet musíme!“

„Taťka má pravdu, Rudy,“ přidala se ihned matka. „Ty to zvládneš. Kdybychom o tom nebyli přesvědčení, nikdy bychom na nic takového nepřistoupili.“

„Jenže já mám teď úplně jiné starosti. Potřebuji sehnat práci. Za chvíli budu vypadat jako naprosto neschopný blbec. Vy si teď klidně odjedete, necháte tady ještě nesamostatného bráchu a Rudo starej se,“ rozčiloval se dvaadvacetiletý mladý muž. „Nedávno jsem se bavil s Hankou. Řekla mi, že by bylo fajn spolu bydlet. No copak můžu na něco takového přistoupit, když nemám pravidelný plat?!“ pokračoval v debatě, kterou s rodiči vedl v kuchyni.

„Máš to složité. My víme,“ začala opět matka. „Jenže pochop. Když vše vyjde podle plánu, můžeme ti finančně pomoci.“

„Hmmm,“ zabručel Rudolf a uhnul pohledem. „Ale já se chci postavit na vlastní nohy. Ne se spoléhat na to, že mi sem tam dáte nějakou tu tisícovku,“ zamumlal už sklíčeně.

Na chvíli se odmlčel. Také rodiče nic neříkali. Přemýšleli jak situaci vyřešit. Nechtěli synovi komplikovat život. Naopak. Chtěli mu problém ulehčit. Jenže museli myslet i na firmu, která je živí. Ostatně, Rudu dlouhé roky taky.

„Nejsem sobec. Pokud je nutné, abyste odjeli, nedá se nic dělat,“ ukončil debatu a odešel.

Byl pátek večer. Stejně měl v plánu někam vyrazit. Jeho přítelkyně Hana pracovala jako zdravotní sestra a zrovna měla noční. Domluvil se tedy s kamarády, že zajdou na chvíli posedět. Měli svůj oblíbený bar – Lycan. Trochu podivný název pro hospodu, ale bylo jim tam dobře a tak se rádi vraceli. 

Jakmile zabouchl venkovní dveře, zapálil si.

Ruda byl urostlý, už dospělý muž. Vlnité vlasy mu lemovaly obličej a dosahovaly až po ramena. Oblékl si černý kabát sahající do půli stehen, tmavé manšestrové kalhoty a pohodlné boty. Vše doladil rudočernou šálou. Na první pohled elegán a sympaťák. Párkrát potáhl oblíbenou „camelku“ a vykročil.

Foukalo. Počasí vůbec stálo poslední dobou za houby. Zvedl si proto límec u kabátu, strčil ruce do kapes a cigaretu nechal mezi rty. V ulici už svítily lampy a městečko na jižní Moravě, kde bydlel, osiřelo. Než přišel do Lycanu, potkal pouze trojici opilých sousedů a Helenu. Pěkně stavěnou pětatřicetiletou ženu, s níž jako osmnáctiletý zažil asi měsíční románek. Měla dlouhé černé vlasy. Byla Češka jako poleno, ale její mírně šikmé mandlové oči dávaly záminky k debatám, zda některý z jejich předků nemá kořeny v Asii. Japonsko, Čína, Korea? Kdo ví. Možná šlo jen o shodu genetických náhod. Ráda se předváděla, proto často volila vyzývavé oblečení. Krátké sukně a hluboké výstřihy, to byla její doména. Momentálně ovšem panovalo sychravé počasí. Blížila se elegantním krokem. Na sobě měla tmavý kabát, jenž zahalil její křivky.

„Ahoj Rudy,“ pozdravila svůdným hlasem černooká bruneta. „Dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš? Pořád si s Hankou?“

„Ano, jsme spolu,“ odpověděl. „Jak se mám? Pořád je něco. Nikdy to není zcela ideální.“

Potáhl z cigarety a kouř poslal do plic. Před Helenou se nechtěl zpovídat. Když na sebe náhodou narazili, raději se snažil hovor co nejdříve ukončit. Kdyby mohl, vrátil by čas a nikdy si s ní nic nezačal. Spousta mužů mu tehdy poměr s krásnou Helenou záviděla. Ale v podstatě jen on věděl, jaká ve skutečnosti je. V kontrastu s její sexy vizáží existovala marnivá, náladová a dalo by se říct i sobecká povaha. S chlapy to uměla.

A patřičně toho využívala.

Také Ruda jí naletěl. Jak byl naivní, blesklo mu už mnohokrát hlavou. Nejraději by si nafackoval.

Když před čtyřmi lety slavila jeho babička pětašedesátiny, moc chtěl, aby šla s ním. Toužil ji mít po svém boku. A tak trochu se s ní chlubit. Jak jinak. Jenže Helena nechtěla. Dělala všechno možné, jen aby se oslavě vyhnula.

Sice spolu chodili, ale nějaké rodinné sešlosti? Nic pro ni.

Nakonec Rudovi řekla, že jí není dobře a raději zůstane doma. Překousl to a šel sám. Když akce skončila, rozhodl se, že zajde ještě za kamarády do Lycanu. Nechtěl Helenu rušit. Moc dobře věděl, že jakmile je jí zle, stáhne se do ústraní, kde se dává do pořádku. O samotě.

Z baru se vracel asi ve dvě hodiny. Trochu to přehnal s pitím a vnitřnosti mu to dávaly znát. Šel i kolem Helenina domu. V jednom z pokojů se stále svítilo. Nikdy nikoho nešmíroval. Tentokrát však skrz okno přece jen nahlídl. Dodnes neví, co ho to napadlo. V ten moment jako by do něj udeřil blesk. Helena si na pohovce užívala s jiným. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Vůbec ji nezajímalo, že skrz okno je může někdo zahlédnout tak jako teď Ruda.

Následovala série hádek, až se vztah rozpadl.

Byl pro ni jen povyražením. Hračkou. Jak ji tehdy nenáviděl. S postupem času z něj zloba vyprchala. Dnes už mu byla lhostejná. Ale přece jen když mohl, vzájemným rozhovorům se vyhýbal.

„A kde ji máš? Nechala tě večer samotného?“ vyzvídala. „To je odvážná,“ pokračovala už ironicky a ústa jí vytvarovala písmeno U.

„Má službu v nemocnici,“ odpověděl krátce. „Nezlob se. Musím jít. Čekají na mě kamarádi,“ loučil se a vykročil.

„Tak se měj,“ vyslala za ním a pokračovala v chůzi.

Nechtěl se ohlížet. Ale přece jen to nevydržel. Byla jako růže. Krásná, voňavá…trnitá. Uměla vykouzlit potěšení i bolest. Ruda zažil obojí. Cestou se snažil Helenu vypudit z hlavy. Podařilo se mu to až při vkročení do Lycanu, kde už seděli kamarádi Jirka a Pavel. Klábosili u piva. Na stole stáli už i prázdné skleničky od panáků a zmuchlaná plechovka. Vodka s red bullem. To bylo jejich.

„No nazdar. Kde jsi? Vypadáš jako Santa Clausův sob. Máte stejné jméno i červený nos,“ smál se Jiří, když zahlédl Rudu kráčejícího ke stolu. „To je tam taková zima, nebo jde o odkaz těch tvých fernetových smrští?“ pokračoval.

„No doufám, že se to dneska večer neponese v duchu strefování se do mě,“ opáčil Rudolf a sundal si kabát.

Lycan byl typickou hospůdkou pro mladou generaci. Nechyběl kulečník, fotbálek nebo jukebox. Barevné stěny doplňovaly skvěle vytvořené grafity. Dříve narozeným návštěvníkům příliš nevyhovoval. Mnohdy hlasitá hudba a osazenstvo tvořené převážně lidmi kolem dvacátého roku života holt vytvářelo svou atmosféru.

„Dám si desítku,“ mrknul na blondýnku za barem, jenž svítil temně modrými neony. Jen se usmála a začala plnit sklenici pivem. „Tak co, kluci? Jak jste se celý týden měli?“ vyptával se Ruda a už zase mezi rty žmoulal cigaretu. Poslední dobou nějak více kouřil. Stres? Možná. Možná si to ani neuvědomoval a prostě tahal jednu za druhou. Ve skutečnosti nikotinem pouze vyplňoval volný čas, kterého měl bez stálého zaměstnání dost. Teď byl navíc večer a seděl u piva, jež mu mezitím přinesla servírka.

A pivo bez cigarety? Vždyť by mu ani nechutnalo.

„No? Já čekám?“ vyzvídal dále od kamarádů a potáhl z právě zapálené „camelky“. Kluci mlčeli. Odpovědět ani nemohli. Koukali za odcházející barmankou, jež přinesla půllitr s pivem. Přesněji řečeno na její zadek pohupující se v černé minisukni. I on se otočil a jeho oči skončily na stejném místě. Všichni se probrali, až když zašla za pult. Zrakem přejeli jeden po druhém a začali se smát.

„Ty Rudo, poslyš. Možná bych pro tebe měl job,“ dal se po chvilce Jiří do vyprávění. „Ale nevím, jak by ses na to tvářil.“

„Fakt? A co by to mělo být?“ poposedl nedočkavostí.

„No. Takhle. Že na tebe letí baby, si nemusíme říkat.“ Už už se Ruda chystal něco poznamenat. „Počkej! Nechej mě první domluvit. Mám kamaráda, který je spolumajitelem firmy zabývající se….ehmmm…, zabývající se…sakra…jak to nazvat. Poskytováním služeb.“

„Zbláznil ses?“ koulel Ruda očima nad větami, které zrovna slyšel. „Co si pod tím mám představit?“

„Je to spíš taková brigáda. Ale dobře placená,“ upozornil Jirka. „Je to asi takhle: běžně se stane, že dámě chybí společník. Ať už na ples, či cokoliv jiného. Zkrátka chce vyrazit na společenskou akci a nemá garde. No a od toho je firma, která těm ženám půjčí mužský protějšek. Na večer.“

Ruda celou dobu poslouchal s napjatýma ušima. Když Jiří domluvil, polkl, až mu poskočil ohryzek v krku. „Chceš říct gigolo?!“ nahnul hlavu do strany.

„Něco takového. Ano máš pravdu, gigolo,“ zvážněl už i Jiří.

Rudovi se pomalu rozjížděly koutky, až se rozesmál na celou hospodu. Záda opřel o židli a zaklonil hlavu. Jirka mlčel. „To je jako práce, kterou mi chceš dohodit?“ ptal se stále nevěřícně.

„Už jsem říkal, že je to spíš brigáda. Jednou za čtrnáct dní, za tři týdny. Chlapů, kteří to dělají, je více. Nikdo to však nemá jako hlavní práci. Takový přivýdělek. Pobavení,“ vyprávěl Jiří s vážností ve tváři.

„A mohlo by to sypat,“ přidal se poprvé do hovoru Pavel, jenž do té doby jen poslouchal a popíjel. „Ještě ty to do mě val,“ otočil se na něj dlouhovlasý Ruda.

S kamarády o tématu dlouho diskutoval. Z počátku nechtěl o něčem podobném ani slyšet. Nevěděl jak se zachovat. Být naštvaný? Brát vůbec nabídku vážně? Co když si Jirka s Pavlem dělají celou dobu legraci?

Kdepak. Kluci to mysleli doopravdy. Vysvětlovali mu různá pro a on jim za to na oplátku okamžitě nabídl svérázné proti.

„Víš co? Tady máš vizitku na mého známého, který je tím spoluvlastníkem. Rozmysli si to a uvidíš. Sám si před chvíli říkal, že tvoji rodiče mají odjet na šest měsíců pryč, ne? Za tu dobu si můžeš vydělat tolik zlaťáků,“ mávl Jirka rukou do prázdna a druhou předával papírový obdélníček.

I když Ruda možnosti nedával téměř žádné pravděpodobné využití, vzal jej. Vizitku strčil do kapsy, zaplatil a rozloučil se. Byly už skoro dvě hodiny ráno. Jakmile vyšel ven, ofoukl ho studený vítr. Byl podzim a zima se už pomalu hlásila o slovo. Stejně jako při odchodu z domu si zvedl límec u kabátu, strčil ruce do kapes a vykročil. Venku už nikdo nebyl. Nebo aspoň nikoho nepotkal. Bydlel asi kilometr od Lycanu v rodinném domě. Dalo by se říct útulný domov se zahradou, na níž se během teplých měsíců koupal v bazénu.

Mohl být spokojený. Ale nebyl.

Rodičům vděčil za to, že mohl vyrůstat v prostorném domě a ne se jako řada spolužáků a známých mačkat ve stísněných bytech. Ale… Chtěl se postavit na vlastní nohy. Otec s matkou si vždy mysleli, že domů přivede nevěstu a zařídí si horní patro. Místa tam bylo dost. Ruda měl však jiné plány. Společnému soužití s rodiči se chtěl vyhnout. Miloval je. To ano. Jenže toužil i klidně po bytě, kde by si s Hankou vybudovali své hnízdečko. Pak by si totiž mohli říct: tohle jsme zvládli my dva. To je naše dílo.

Sny a představy měl krásné. Chyběl mu však podstatný element – peníze. A ty nebude mít, dokud si nenajde pořádnou práci. Kde ji sakra ale najít? Teď, když se skoro všude propouští?! Tehdy mu poprvé bleskla hlavou myšlenka, kterou mu tam zasadil Jiří s Pavlem.

„Gigolo? Takhle se přece nesnížím,“ zahnal ji zpět do kouta.

Mezitím Ruda přišel domů. Všichni už spali. Rodiče i brácha Martin. Opláchl si obličej a ulehl do postele. Ležel na zádech s rukama založenýma na temeni a ještě chvíli o všem přemýšlel. Oči se mu zavíraly, a jakmile se otočil na bok, usnul. Spal dlouho. Vzbudil se až někdy před obědem. To už naopak byli všichni vzhůru. Matka vařila, otec pročítal denní tisk.

„Brý ráno,“ zamumlal, když sešel schody a spatřil rodiče.

„Ráno?“ zvedl otec zrak z novinových článků a zvrásnil překvapeně čelo. „Spíš poledne, ne?“

„Jen ho nechej. Ještě se navstává dost,“ zastala se matka svého staršího syna a mrkla na něj. Jen se usmál, nalil si sklenici mléka a šlapal zase po schodech nahoru. „Jídlo bude tak za půl hodiny,“ křikla za ním. V pyžamu se stavil za bratrem, který seděl před televizí a užíval si playstationu.

„Tak Martine, vypadá to, že spolu strávíme několik měsíců,“ sedl si Ruda před obrazovku a pohladil sourozence po vlasech. Dlouho už si spolu pořádně nepopovídali. A ani tentokrát to nevypadalo, že by se mělo k něčemu podobnému schylovat. Martin seděl jako přikovaný. Chodil do první třídy a videohry ovládal lépe, než kterýkoliv jeho vrstevník. Však jej taky matka musela často honit do postele. Vydržel by před obrazovkou sedět klidně i celou noc. Ani Ruda neodolal. Vzal do ruky gamepad a vyzval Marťase, jak mu s oblibou říkával, k souboji. Jo jo. Střílečky, to je mocné lákadlo.

U oběda se rodina domluvila na nadcházejícím půlroce, kdy rodiče odjedou na služební cestu. Rudolf pochopil, jak důležitá je pro rodiče zakázka, kvůli níž se od sebe odloučí na dlouhé týdny. Peníze zkrátka potřebují. To se nedá nic dělat. Souhlasil v podstatě se vším, co otec s matkou navrhli. Se staráním o bráchu mu bude stejně pomáhat babička, která bydlí jen o pár ulic dále. Koneckonců i Hanka podá ráda pomocnou ruku. Děti milovala. Až z toho měl Ruda někdy obavu, že bude chtít v nejbližší době vlastní.

Dny plynuly jeden za druhým. A datum odjezdu se blížilo mílovými kroky.

Najednou celá rodina stála před domem a loučila se.

„Tak se v tom Holandsku mějte a doufám, že práce vyjde podle představ,“ podával Ruda otci ruku. „Snad to tak bude,“ odpověděl otec.

Matka se marně bránila slzám. Martinovi dala pusu, staršího syna objala. Poté nasedla do auta a vyrazili. V sedadle se ještě dlouho otáčela a sledovala, jak se její poklady zmenšují v dálce, až nakonec zmizí.

„Oni to zvládnou,“ pomyslela si a pohodlně se zavrtala do křesla.

Mezitím oba bratři zašli zpět do domu. Byla středa, čtvrt na osm ráno. Nejvyšší čas, aby Martin vyrazil do školy. I když se trochu čertil, zavedl ho Ruda skoro až ke třídě. Chtěl mít jistotu. Přece jen má teď daleko větší odpovědnost. Po obědě Marťase vyzvedne babička a postará se o něj až do večera. Tak byli domluvení. A tak se i stalo.

Tím pádem měl Ruda celý den volno. Kromě několika uklizených drobností v domě posedával u televize. I když ji měl zapnutou, stejně ji nevnímal.

Přemýšlel. O pořádnou práci je dnes nouze. A on by se tak rád postavil na vlastní nohy. S Hankou vedle sebe. Jenže kde vzít a nekrást.

Vypnul obrazovku a odebral se do pokoje s vědomím, že si bude číst. Aspoň tak přijde na jiné myšlenky. Sotva však otevřel dveře, pohled mu skončil na stole, kde ležela vizitka od Jiřího.

„Štefan Modrý, Exclusive servis,“ četl z lístečku. Kromě jména a názvu našel i telefonní číslo.

Zbytek dne pak strávil přemýšlením, zda ho má vyťukat na mobilu a zjistit více informací. Sváděl vnitřní boj.

Věc měla dvě strany.

První: Zavolá. Dozví se podrobnosti, a když to klapne, nějaký zlaťák vydělá. Třeba bude i sranda.

Druhá: Vykašle se na to, vizitku roztrhá a zahodí. Do teď to přece také nějak šlo.

Ať už se rozhodne jakkoliv, jedno ví jistě. Sex s osamělými paničkami nepřichází v úvahu. Nehodlá nikoho podvádět.

Dumal dlouho. Nakonec zvítězila zvědavost. A navíc už bylo potřeba něco změnit. Někam se pohnout.

„Prosím, Modrý,“ ozvalo se z mobilu, když Ruda vyťukal číslo.

„Dobrý den. Tady je Ruda. Dostal jsem vaše číslo od kamaráda Jirky ohledně možné spolupráce.“

„Och ano. S Jířou jsme o vás mluvili. Už je to ale pár dní zpět. Nemohl jste se rozhodnout?“

„Tak nějak. Chtěl bych spíše zjistit, o jakou formu by šlo a jak to vlastně všechno funguje,“ přiznal Ruda.

„Chápu. Na začátku postupuje podobně většina našich spolupracovníků,“ kýval hlavou Štefan Modrý, i když ho Rudolf nemohl vidět. „Asi by to chtělo osobní schůzku, kde bychom probrali, jak se věci mají.“

„To bude nejlepší,“ kvitoval Ruda.

Domluvili se, že se za dva dny sejdou v brněnské Vaňkovce u jedné z tamních kaváren.

Osmačtyřicet hodin uteklo jako voda a byly víceméně stereotypní. Ráno vypravit Martina do školy, přes den se postarat o dům a večer pokud možno věnovat Hance.

Pak to přišlo.

Rodiče nechali Rudovi doma auto, které používala převážně matka. Malé modré Daewoo Matiz. Jakmile s ním někam přijel, kamarádi si z něj utahovali, že nemusí ani hledat místo na parkování. Stačí prý auto strčit do kapsy a vesele vykračovat dále.

Rudolf přijel do Vaňkovky a zastavil v areálu střešního parkoviště. Sjel po eskalátoru o patro níž a kráčel k dohodnutému místu.

Štefan Modrý už tam byl. Seděl na temně červené sedačce, popíjel kávu a koukal do rozloženého notebooku na stole.

Jenže Ruda zprvu nevěděl, jak vypadá. Jen podvědomě tušil, že by to mohl on.

„Pan Modrý?“ zeptal se s nadzvednutým obočím.

„Ano. Štefan Modrý. Vy jste určitě Ruda, že? Jsem rád, že vás mohu poznat,“ vyskočil, aby mu podal ruku. Posadili se naproti sobě. Rudolf si Modrého pečlivě prohlížel. Byl vysoký asi sto osmdesát centimetrů. Měl husté černé vlasy sčesané do zadu. Byl vůbec takový jižanský typ. I když nastal podzim, byl stále opálený. Tmavé oči a pečlivě pěstovaná bradka obraz jižana jen dotvářeli. Přesto to byl Čech.

„Věc se má takhle. Jsme firma zabývající se poskytováním služeb osamělým dámám nebo zkrátka ženám, které potřebují vytáhnout ven a příjemně se pobavit,“ spustil upravený podnikatel. Ruda mu chtěl ihned skočit do řeči. Nakonec si to ale rozmyslel s tím, že ho nechá nejprve domluvit. Teprve potom se vyjádří on.

„První váš dojem asi je, že jde prostě o sex. Jistě, nezastírám. Jenže pozor, záleží na domluvě. Ne každá touží po sexu. Některé chtějí pouze společníka do kina, divadla večeři. Nebo si taky jen tak povykládat. Tak jak jsou rozdílné ženy, jsou rozdílní i naši pracovníci. Lépe řečeno spolupracovníci. Je pouze malé procento těch, kteří pro naši firmu dělají na plný úvazek,“ gestikuloval Modrý rukama. „I tak si ale většina vydělá slušné peníze.“

„Takže pokud bych chtěl ženu pouze doprovodit do kina, pokecat s ní u vína a pak ji doprovodil domů, splním, co se po mě chce?“

„Přesně tak.“

Ti dva seděli v kavárně asi dvě hodiny a na spolupráci se nakonec dohodli.

Ruda z toho byl zpočátku nervózní a celou cestu domů přemýšlel, zda neudělal blbost. Zkrátka kravinu, kterou by vše ještě více zhoršil. Jenže nabídka byla lákavá. A přece gigola nemusí dělat pořád. Vycouvat může vždycky.

Jako první si musí vymyslet přezdívku. Takzvaný nick, pod kterým ho budou znát zájemkyně z řad jemného pohlaví. Dle nepsaných pravidel není přípustné, aby klientka znala společníka. První na mysli mu vyvstal Helmut. To ale během chvíle zapudil. Vždyť by byl jako nějaký pornoherec.

Ne, Helmut ne.

Co takhle Mário?

Ano. To je ono!

Takhle ho nazývali spolužáci na střední škole. Tehdy přezdívku vzal za vlastní. Proč by ji teď neobnovil?

Konec debat.

Bylo rozhodnuto.

Mário.

Jako by vše do sebe zapadalo. Na týden, kdy měl mít Ruda první „pracovní“ večer, vyfasovala Hanka noční služby. Mohl se tak v klidu připravit. Samozřejmě vše muselo být tajné. Kdyby se to dozvěděla, asi by styl jeho brigády neskousla. Nerad jí lhal, přesto nenašel jiné východisko. Pokud tu práci chtěl alespoň vyzkoušet, nemohl jinak.

Byl čtvrtek. Martin v ten den spal u babičky. Rudův mobil ležel na nočním stolku, když se ozvalo vyzvánění.

Na displeji svítilo: Štefan Modrý.

„Dobrý den, slyším vás,“ promluvil Ruda s telefonem u ucha.

„Tady Štefan. Mám pro vás první zakázku. Jste zítra volný?“ ptal se Modrý.

Ruda zaváhal. Nemá raději udělat krok stranou a vyhnout se tomu všemu? Co když se akorát ztrapní?

Bylo pozdě. Jednou se rozhodl a basta.

„Ano. Mám čas,“ kývl hlavou.

„Výborně. Jde o dvaatřicetiletou dámu, která touží přesně po tom, čím vy disponujete a co jste ochotný nabídnout. Čili příjemné posezení, procházku a návštěvu divadla. Vše by se mělo uskutečnit v Brně. Předběžně jsem sraz domluvil na stejném místě, kde jsme se sešli my dva. V sedm hodin večer. Může být?“

„Myslím, že ano. Jen mi prosím trochu přibližte, o koho jde,“ žádal Rudolf základní informace.

„Takže. Paní se nedávno rozvedla. Má blond vlasy, a pokud mohu soudit, je trochu s podivem, že u jejích domovních dveří nestojí fronty nápadníků.“

„Pokud je to tak jak říkáte, jsem z toho celkem překvapený. Myslel jsem, že půjde spíše o ženy, které mají o chlapy nouzi,“ divil se Ruda. „Dobrá tedy. Zítra v sedm hodin ve stejné kavárně, kde jsme se prvně potkali,“ dělal si poznámku na kousek papíru ležícího na stole. Pak se s Modrým rozloučil.

Ale co si vezme na sebe. Asi by nebylo vhodné přiběhnout v džínách a tričku. Chce to něco stylovějšího. Otevřel skříň a pohledem zaostřil na poličky a věšáky, kde bylo spíše sváteční oblečení. „To bych šel jak do kostela,“ pousmál se Ruda. Nakonec přece jen zvítězili džíny černé barvy. K tomu stejnobarevné polobotky i košile. Samozřejmě nechyběl kabát a oblíbená černočervená šála.

Než se nadál, pomalu bylo na čase se začít chystat. Oděv měl pečlivě připravený už od včerejška. Stačilo do něj vklouznout. Na krk ještě pověsil tlustý zlatý řetízek a dva horní knoflíky u košile nechal rozepnuté. Vyniklo tak zlato i jeho zarostlá hruď. Dlouhé kudrnaté vlasy volně spustil na ramena.

„Gigolo,“ napadlo ho, když se na sebe podíval v zrcadle a zvrásnil čelo. „Nepřehnal jsem to trochu?“ huhňal sám pro sebe, když si upravoval límeček u košile. „Ale ne. Když už, tak ať to stojí za to.“

Jakmile přišel na chodbu, ještě se důkladně prohlédl v dalším zrcadle, které mělo asi jeden a půl krát dva metry. Na poličce nad botníkem si vždy nechával parfém. Sáhl po něm a dvakrát jeho obsah rozprášil na krk. Pak vyšel.

Podzimní večery bývají většinou chladné. Ten dnešní byl ovšem výjimkou. Ono vůbec celý den bylo jaksi příjemně. Zrovna zapadalo slunce, které úchvatně  kontrastovalo s kopci jižní Moravy. Při pohledu na něj, se zdálo, že zlatavá koule přitahuje všechno světlo. Všemožně barevné listy neustále padající z okolních stromů jako by dokreslovaly ideální obrázek o podzimu. Sem tam fouknul vítr, který Rudovi rozevlál rozepnutý kabát, když kráčel k autu. Stálo asi padesát metrů od domu, takže stihl rozžhavit camelku.

Zabouchl dveře a stáhl okýnko. Byl nervózní. Ani nedokouřil a raději ji zahodil.

 „Dal jsem se na boj, budu bojovat,“ pomyslel si rozhodně a strčil do radia cd milovaných Red Hot Chilli Peppers. Ozvaly se první tóny By the way, zařadil jedničku a vyrazil směr Brno.

 

 

* * *

 

Těmi podpatky by při chůzi vzbudila pozornost na každé vykachlíkované zemi. V bance či u lékaře o ní musel každý vědět. Jako by kachličky rozrážela. Bylo to ale jen zdání. Ve skutečnosti to byly dámské boty jako každé jiné.

Přesněji řečeno: černé kozačky vinoucí se až pod kolena.

Na její štíhle nohy naprosto pasovaly. I když bylo dnes tepleji, stejně si je dala. Chtěla vypadat hezky. Seděla v kavárně a popíjela minerálku. Sraz měla sice domluvený až na sedmou hodinu, ale přišla o půl hodiny dříve. Ostatně jako vždy. Potrpěla si na dochvilnost. Možná až přehnanou. I když na druhou stranu v dnešní hektické době se něco podobného prakticky nevidí.

Eva Vironnen. Dívčím jménem Horáková. Blonďatá žena vysoká asi metr sedmdesát pět. Narodila se v Brně, kde také žila do svých pětadvaceti let. Milovala procházky u Špilberku i courání po dobře známých ulicích. V posledním ročníku Masarykovy univerzity však odjela na šestiměsíční studijní pobyt do Finska, kde se seznámila s novinářem Tuomem. Na seveřana kupodivu tmavovlasý třicátník s temně modrýma očima ji okouzlil na první pohled. Ona ta okamžitá náklonnost byla vlastně oboustranná. Z půlroční zastávky v Helsinkách se nakonec vyklubalo téměř sedm let. Z toho tři pod společným jménem a střechou.  Do vlasti si Eva pouze odskočila, aby dokončila státnice a definitivně získala vysokoškolské vzdělání.

Ve Finsku díky Tuomovi prožila krásné týdny u jezera Saima. Večery u ohně s pohledem na nízko plovoucí mraky se jí navždy vypálily do paměti.

Jenže i tahle idylka dostala trhliny. Nebyla v tom překvapivě jiná žena ani muž, ale Tuomova práce. Byl do ní tak zažraný, až na ni Eva začala žárlit. I když bydleli spolu, prakticky se neviděli. Ona si našla místo jako profesorka angličtiny a ruštiny na střední škole. Z domu odcházela po sedmé hodině a vracela se kolem čtvrté. On sice vyrážel až po deváté ráno, ale doma se zase objevil až v pozdních hodinách. Mnohokrát se stalo, že Eva už spala. Vše vyvrcholilo, když Tuoma povýšili.

Tehdy jako by se ve slovníku najednou objevilo: Tuomo Vironnen = workoholik.

Takhle to zkrátka dál nešlo. Nakonec se rozvedli a Eva se vrátila do Brna. Občas si napíší. To je ale už vše. Zůstali kamarády vzdálenými mnoho kilometrů. Život v zemi tisíců jezer se stal minulostí.

Nyní sedí ve Vaňkovce, pije minerálku a čeká. Sama ani neví na koho. Každopádně ale půjde o muže. O její doprovod na dnešní večer.

Pouze doprovod.

O protějšek neměla nikdy nouzi. Chlapi se za ní jen otáčeli.

Jenže ona teď potřebovala kamaráda. Bez vedlejších úmyslů. Někoho, s kým by mohla poklábosit o životě a kdo jí nabídne pohled z pánského úhlu. Takový jí chyběl.

Jistě, kamarádek měla dost. A dobrých. Nejlépe se ale cítila po boku muže.

O firmě Exclusive servis se dozvěděla díky své bývalé spolužačce z výšky, která už měla vlastní zkušenosti. Když slyšela jen pozitivní reference, zkusila to taky.

Ostatně, proč ne? Domů přece může odejít kdykoliv.

A když bude pěkný, tím lépe.

 

„Paní Eva?“ vyrušil ji najednou z přemítání mužský hlas.

„A - ano,“ vykoktala zaskočeně.

„Dobrý den. Jsem Ruda,“ podával ji ruku kudrnatý mladík. „Vím, že bych neměl odkrývat své jméno, ale přijde mi to lepší. Osobnější.“

„Taky mě těší. Jsem Eva,“ stiskla nabídnutou pravici. „A máte pravdu. Ruda je mi daleko milejší, než Mário, jak vás prezentoval pan Modrý.“

„Zdáte se mi trochu nervózní,“ usmála se, čímž ukázala bílé zuby.

Ruda se začervenal, ale rozpaky se snažil skrýt. „Možná trošku. Mohu se posadit k vám?“

„Samozřejmě, promiňte,“ naznačila rukou volné místo a přeložila na pohodlně vypolstrované židli nohu přes nohu.

„To je v pořádku, děkuji. Dám si kolu,“ oznámil číšníkovi, který v Rudovi zpozoroval nově příchozího návštěvníka.

„Tak kam se podíváme?“ pousmál se na drobnou blondýnu.

„Chvíli bych tady poseděla, jestli vám to nevadí?“

„Jistěže ne. Aspoň se trošku poznáme,“ souhlasil Ruda a už sahal po skleničce plné koly a ledu.

„Ráda bych předem avizovala, a říkala jsem to i panu Modrému, že v žádném případě nestojím o nějaké hrátky,“ zvážněla Eva. „Jde mi pouze o příjemně strávený večer.“

„To máme stejnou představu,“ přikývl a ona se opět usmála.

Možná úlevou. A možná se jí i trochu líbil. I když byl patrně mladší.

 

V příjemně nasvícené kavárně seděli asi hodinu. Ruda udělal na Evu dojem. Sice mezi nimi byl věkový rozdíl, ale rozuměli si. Byl to ten případ, kdy někoho potkáte a okamžitě si rozumíte. Zkrátka jako byste ho znali léta. Pak přišlo na řadu Evino oblíbené kino a v něm snímek Život je boj. Příběh o mladém padělateli peněz, jehož pronásleduje dávná rodinná tragédie. Navíc špatné vztahy s otcem způsobily, že postupně ztrácí všechny motivace. Nečekané setkání s veteránem pouličního boje, jehož role se chopil Terrence Howard, otevírá padělateli novou kariéru. Akční film se vším všudy, pod který se režijním umem podepsal Dito Montiel. Mimochodem jeden z nejoblíbenějších Eviných režisérů.

Následovala zastávka v baru, kde objednali mojito. Ona byla prakticky doma, takže sáhla po alkoholové variantě. Ruda se zvolil tu bez rumu. Přece jen pojede zpátky autem.

A riskovat problémy s policií? To není jeho styl.

Navíc si moc dobře uvědomoval, že sednutím za volant s alkoholem v krvi neznamená ohrožení jen pro něj, ale pro všechny, které během jízdy potká.

Ano. Na svůj věk byl uvědomělý. Proto ho Hanka milovala. On to moc dobře věděl, a když Eva odešla na toaletu, vzpomněl si na ni. Na svou Haničku, která v tu chvíli pracovala v nemocnici. Cítil se provinile.

Co to k sakru dělá?

Najednou si uvědomil, že tímhle směrem svůj život vést nechce. Takhle ne.

„Stalo se něco?“ položila mu Eva ruku na rameno, když procházela kolem něj, aby se dostala ke své židli. „Jste zasmušilý.“

„Promiňte,“ omlouval se Ruda a na sekundu se odmlčel. Pak ale pokračoval v hovoru.

„Víte, něco vám musím říct. Mám přítelkyni, která se teď stará o nemocné a zraněné. Je zdravotní sestřička. Připadám si trochu divně.“

Nevěděla co na to říct. Zaskočil ji. Zpočátku nepříjemně. Pochvíli ovšem změnila názor. Poznala, že není studeným psím čumákem, který myslí jen na sebe a na peníze. Možná právě tohle jí chybělo ve vztahu s Tuomem.

„Chápu vás,“ špitla.

Ruda napřímil překvapený pohled. Počítal spíše s nějakou scénou. A to se mu ještě honilo hlavou, jak asi zareaguje Štefan. No co. S touhle prací je stejně konec. Ukončil by to, i kdyby mu Modrý nabízel další příležitost.

„Myslel jsem, že se budete zlobit,“ reagoval na její slova. „Musím uznat, že večer s vámi byl moc hezký, a kdybych neměl přítelkyni, tak snad.“ Tehdy ho Eva přerušila.

„Tohle není vaše stálá práce, že?“

Souhlasně kývl hlavou.

„V jakém oboru máte vzdělání?

Ruda nadzvedl obočí. „Prosím?“

Blonďatá dáma se pousmála. „No v jakém oboru máte vzdělání, nebo praxi?“

„Vystudoval jsem obchodníka a strávil rok na jazykovce. Pak jsem spíš brigádničil u známého, který pokládá podlahy. V době krize, kdy se všude propouští, se práce hledá strašně těžko,“ krčil rameny.

„To máte pravdu. Dáte mi na sebe nějaký kontakt? Možná bych něco měla.“

„Cože?“ vystrčil hlavu dopředu jako želva z krunýře.

Opět se pousmála. „Máme menší kosmetický salón. Rodinná firma. Naše recepční jde na mateřskou. Hlásilo se už několik zájemců. Především tedy ženy. Já bych si na to místo ale představovala muže. Dokonce, a nebojím se to říct, přesně takového jako jste vy. Mám na mysli vzhled a vystupování. Jste pohledný chlap, Rudolfe. Nemáte problém dámu okouzlit. Musela bych to však první probrat se sestrou, která salón teď vede. Není to jistě pozice, kterou byste si představoval pro život, ale myslím, že v začátku by to mohlo pomoci. Co vy na to?“

Ruda poslouchal s nastraženýma ušima. Pomalu nemohl uvěřit tomu, co slyší. Jako by si v hlavě stále opakoval: Cože? Cože? Cože? Já ji pokazil večer a ona mi za to slibuje práci?

Když Eva domluvila, překvapením zatlačil bradu k hrudi a viditelně polkl.

„Takovou reakci jsem nečekal,“ vysoukal ze sebe. Tentokrát se usmál i on. A ona mu úsměv opětovala.

„Dobrá tedy,“ pokynula hlavou. „Je už dost hodin a vy máte myšlenky na něco zcela jiného,“ spustila. „Pokud mi na sebe dáte mobil, ozvu se vám, souhlasíte?“

„Samozřejmě. Budu jedině rád,“ odvětil a nadiktoval jí své číslo.

Ještě chvíli si povídali a nakonec se rozloučili.

Když Ruda sedl do zaparkovaného auta, zapnul rádio a hlavu zapřel do opěrky.

Na chvilku zavřel oči, oddychoval.

„Nějak to dopadne,“ pomyslel si a přece jen otočil klíčem v zapalování. Opět na vlně melodií Red Hot Chilli Peppers vyjel ze střešního parkoviště a brněnskými ulicemi pomalu mířil k výjezdu, který ho navedl domů. Nejprve ale musí zvládnout šedesát kilometrů cesty.

Byla už tma a pršelo. V těch dnech občas vysvitlo sluníčko, většinou však oblohu halily mraky. Ostatně jako nyní.

Co Ruda opravdu neměl rád, byla jízda autem přesně za takového počasí. Ještě se pořádně nesetmělo, kapky z jeho pohledu rozmazávaly protijedoucí auta, všude kaluže a vůbec to nestálo za nic. Náladu mu zlepšilo pouze vědomí, že se nejspíš konečně blýská na lepší časy.

Alespoň, co se práce týče.

Ten zatracený déšť snad pořád houstne, blesklo mu hlavou a raději zpomalil. I tak ho oslnila silná světla protijedoucího auta. „Co je to za vola?!“ utrousil sám pro sebe a zvrásnil čelo.

 

 

* * *

 

O hodinu dřív v Krumvíři, asi třicet kilometrů jižně od Brna:

Na stole v potemnělé a zakouřené hospodě leží podélný lístek, na který číšnice připsala další čárku za pivo. Je už sedmé a sedí u něj zarostlý pětačtyřicátník. Jmenuje se Karlovsky. Vasilij Karlovsky, ukrajinský přistěhovalec a dělník, který pracuje pro jednu z místních firem.

Lépe řečeno pracoval. Dnes dostal padáka. Důvod? U něj zcela běžný: alkohol.

Bez kapky něčeho tvrdšího si stěží dokáže představit den. Nakonec na to doplatil.

Ráno přišel na stavbu tak opilý, že mu padalo nářadí z ruky. Jakmile mu vedoucí pohrozil výpovědí, dal mu pěstí. Okamžitě vyletěl.

Teď sedí u piva a přemýšlí, co dál. Venku má zaparkovanou dodávku, se kterou přijel. A taky s ní hodlá odjet. Jen co si trochu zlepší náladu. Pokud možno vodkou.

„Heeej!“ zařval od stolu směrem k baru. Oči už měl přivřené a rudé. Čelo se mu zpotilo a prořídlé mastné vlasy mu padaly do očí. „Dvojitou vodku!“

„U nás se říká prosím,“ odpověděla postarší kudrnatá číšnice, který zrovna leštila skleničky.

Karlovsky odevzdaně mávl rukou. Zvedl se, ze zadní kapsy vytáhl bankovku a hodil ji na stůl vedle prázdného půllitru, po jehož vnitřní straně ještě stékaly zbytky pěny. Vrávoravým krokem došel ke strmě stoupajícím schodům, které vedly ven. Naštěstí pro něj byly po stranách madla. Když se dosoukal ven, ovanul ho čerstvý vzduch.

„To jsem potřeboval.“

Dodávkou byla stará dvanáct set trojka s prorezavělým podvozkem a sjetými gumami. Nasedl do ní a nadvakrát zabouchl vrzající dveře. Auto křížené s perníkovou chaloupkou kupodivu nastartovalo na první pokus. Urostlý Ukrajinec zařadil jedničku, sešlápl plyn a vyrazil směr Brno, kde přespával v ubytovně. Obýval jeden pokoj s toaletou a sprchovým koutem. Temně fialové závěsy měl většinu času zatáhnuté, takže slunce do místnosti nakouklo opravdu zřídka.

„Ta zatracená kraksna dneska vůbec nejede!“ bouchal Karlovsky do volantu a zběsile šlapal na plyn. Zrak sklopil jen na mžik. Chvilková ztráta koncentrace v kombinaci s alkoholovým opojením však udělala své. Navíc vše přišlo snad v nejhorší možnou dobu. V klesající zatáčce ve tvaru esíčka se dostal do protisměru. Půl metru nad krajnicemi se sice táhla provizorní svodidla, pod nimi ovšem zel prudký svah.

„Sakra!“ křikl leknutím a prudce trhl volantem doprava.

Chyba. Místo návratu na svoji polovinu dostal na mokré silnici smyk a klouzal zpět do protisměru. V tu chvíli se střetla dvoje světla.

Jedny patřila Karlovskyho dvanáct set trojce a druhé blížícímu se osobáku. Renault, Peugeot? Už byla skoro tma a pršelo. Těžko to v té chvíli rozeznat. Jediné, co Ukrajinci blesklo hlavou, je dostat se zpět za půlící čáru. Přetížení ale táhne jeho tělo opačným směrem, než by si přál. I osobák se snažil střetu vyhnout. Řidič kroutil volantem a bokem auta dral o svodidla, až tmu prozářili jiskry.

Potřeboval se od nich odlepit.

Hned!

Jakmile by totiž dorazil na konec oblouku, prorazí je.

Už už oba muži čekali ránu. Nakonec se minuli o pár centimetrů.

„Tak to bylo o fous,“ oddychl si Karlovsky. Řadící páku posunul na čtvrtý převodový stupeň a jel dál. Světla osobáku za ním zmizela. Myslel, že auto už je za zatáčkou. A i kdyby ne, bylo mu to v podstatě jedno. Co je mu po něm.

Světla za dodávkou skutečně zmizela. Ovšem nikoliv proto, že by auto zajelo za zatáčku.

Vůz zmizel. Zbyla jen díra. Díra ve svodidlech, které řidič skutečně prorazil. Následoval prudký sešup ze svahu dlouhého asi osmdesát metrů. Pak přišel náraz. Prakticky kolmý, protože přední kapotu zcela zdemoloval a auto skončilo na střeše. Vevnitř ležel muž, který upadal do bezvědomí. V uších mu hučelo, necítil ruce ani nohy. Pro něj jedině dobře. Jediná kost v končetinách, jež neměl zlomenou, byla ta levá stehenní. Z hlavy mu crčely pramínky krve, které mu lepily dlouhé kudrnaté vlasy.

Byl to Ruda jedoucí z Brna. Teď věděl, že umírá.

„Maminko,“ zaskučel v troskách rozbitého vraku.

Trvalo to jen pár vteřin. 

Pak zavřel oči. Poslední trhaný nádech. A konec.

„Rudoooo…“

„Rudoo…“

„Rudo…“

Jako by na něj odněkud skutečně volala maminka, kterou v těch chvílích navždy opustil. Stejně jako zbytek rodiny. Včetně Haničky. Milované Haničky, kterou si tolik toužil vzít.

A potom zase:

„Rudoooo…“

„Rudoo…“

„Rudo…“

„Tak Rudy. Vstávej, miláčku,“ skláněla se nad ním najednou tmavovlasá Hanka a políbila jej na čelo.

Už nebyla noc. Ani neležel v troskách zdemolovaného auta.

Bylo ráno. Ráno, na které se těšil dlouhé týdny. První, kdy se Hanka pyšnila příjmením, jaké má on. První novomanželské. Včera se ti dva totiž vzali.

„Tak vstávej lenochu,“ usmála se mladá dívka. „Asi se ti něco zdálo. Hned jak si usnul, začal ses vrtět,“ křikla z kuchyně, kam odešla. Když se vrátila, držela podnos a na něm tousty, kávu a džus.

Ruda ležel v posteli. Protřel si oči a posadil se.

„Jen sen,“ pomyslel si.

Byl šťastný. Moc šťastný. Vždyť se z pekla probudil do nebe. A snídal s nejkrásnějším andělem svého života.

---