Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Temná záře svíce

04. 12. 2012

647

Autor

Gillner

Touhy vrahů

Již od útlého věku jsem byl rozedráván převelikostí a silou plamenné vášně polibků ohně. Miloval jsem ty okamžiky, kdy jsme s rodinou sedávali u táboráku a táta hrál na kytaru Bílé skály. Dokázal jsem hodiny nehnutě sedět a pozorovat rozdmýchané milování plamínků v tanečním skotačení, za jemného praskotu a sykotu odcházejícího života z polínek dřívka jsem spílal a lkal nad prchlivostí okamžiku bytí a obdivoval jsem neutuchající sílu tohoto živlu.

Živě si pamatuji na svou první bláhovou lásku. V ledasčem byla průkopnicí, jiskřičkou mého života, světelnou tečkou na černé cestě mého života. S bláhovou nadsázkou mohu říci, že do tohoto posvátného dne, který do dneška světím jako Ti pohanští křesťané vánoce či velikonoce, jsem nežil. Byl to pátek roku 1982 a mně bylo 9 let. Již se jemně smrákalo, seděl jsem pod deštníkem za vlahého dne na sklonku léta a prožíval nudné okamžiky svého nebytí. Snad osud, bůh či náhoda tomu chtěli, že jsem nechtěně šlápnul na ni. Se vzrušeným pískotem milenky zachroptěla v blaženém opojení bolesti. Zcela nechtěně jsem ji přišlápl zadní nohy, které jsem ji zlomil a tak, chuděra malá, nemohla utíkat, stála na místě a kvičela.

Na okně byla docela malinkatá krabička s nápisem Solo Sušice, jen škrtnout a koukat co se bude dít. Zvědavost byla větší než-li já. Přišel jsem k tomu malému klubíčku neštěstí, hroudičce bolesti, letmý tah od sebe, bláhová vůně síry smíchané s na kyslík bohatou sloučeninou chloru a něžné pohlazení světelné a teplé něžnosti. Přiložil jsem odhořívající hlavičku zápalky k malému tělíčku a ta posmutněle zhasla, pak druhá a další. Plamen vždy ustál. Byl jsem smutný a naštvaný. Tu jsem si vzpomněl na to, že tatínek měl v garáži malou skleničku s lihem na čištění štětců. Myšku jsem oblažil voňavým roztokem od hlavičky až k ocásku až zasípala či se snad pousmála a očkem na mě mrkla. Tiché škrtnutí a plamen vzplál. Ach, do dnes si pamatuji na ten vášnivý tanec, kterak v objetí něžně spalující vášně tancovala a za povzlyku zpívala. Po chvilce ulehla, plamen dál nesl to tiché poselství za pozvolného zadýmení. S horkostí a temností dýmu, jež odcházel k nebesům, odcházela s ním.
Jak rostl můj duch v lidském těle, sílila i má touha a vášeň. První myšku vystřídala kočka, pes, ovce, jen něco tu pořád scházelo. Člověk, člověk, člověk ! Zádumčivý a smutný jsem chodil po tom světě a hledal jsem svou vytouženou milenku, můj plamínek naděje, pokoje a uspokojení. Nikde nebyla, nikde jsem ji nenacházel, neviděl jsem co je nalevo, co napravo. V jednom takto smutném a deštivém dni jsem se nechal zanést do míst kde to vůbec neznám. Sedl jsem si na obrovský studený kámen a v myšlenkách jsem utíkal ke svým nejniternějším pocitům. Chtěl jsem skoncovat s tímto ubohým bytím, chtěl jsem nechat vzplát sám sebe a poslat se vstříc procházejícím beránkům na temně blankytném nebi. „Prosím Vás, nemáte mobilní telefon? Ztratila jsem se a přítel mě hledá, vybil se mi a vůbec nevím kde jsem, byli jsme na procházce a já se mu schovala ale pak jsem sešla z cesty a už tu asi hodinu bloudím“, pohlédl jsem do těch poměnčích očích zalitých slzy a strachem. Bála se. Mladá žena na prahu rozpukající ženskosti. Sladká plavovláska s nosíkem tak špičatým, že jsem si hned vzpomněl na svou první myšku. „Mám, na zavolejte si“ napřáhl jsem ruku se svým telefonem. Přistoupila ke mně blíž, viděl jsem, jak strach pozvolna unikal. Na krok se přiblížila a napřáhla svou ruku. V ten moment jsem ji zachytil druhou a přimáčkl k sobě. Chtěla křičet, ale to již nestihla, pustil jsem svůj telefon na zem a rukou ji přikryl ústa. „Nebreč, nekřič, nic se ti nestane“ pokračoval jsem dál „krásně voníš, jak se jmenuješ ?“ Rozklepaným hlasem vyhrkla „Saša, teda Alexandra, prosím, neubližujte mi, nikomu nic neřeknu, nechte mě jít, prosím, mám tu přítele“ „Jo, to máš“ odvětil jsem jí, „já jsem Tvůj přítel“ a něžně do ouška jsem přidal „už navždy jen já“, zasténala bolestí a strachem se pomočila. Dokonalé ! Jako má myška, politá a navlhčena, připravena se mi odevzdat !
Škubala se tak nepříjemně, házela sebou, nemohl jsem to vydržet ! Drž ! Jak se chceš takto odevzdat svému miláčkovi? Rozhořčeně jsem jí udeřil pěstí do obličeje. Jedna rána střídala druhou, plakala, moc plakala. A najednou ani nevím proč, bylo mi ji líto, slza bolesti stékala po mé tváři, do kapsy jsem ji vsunul svůj mobilní telefon a řekl jsem jí, běž, utíkej, jdi pryč, vypadni !!! Jen vyhrkla „děkuji“ a za velkého křiku utekla pryč.
Klekl jsem si na zem k tomu velkému balvanu a hlavou jsem do něj bil, bil jsem dokud jsem neupadl do bezvědomí. Když jsem se probudil, byla již noc, tmavá, milosrdná noc s tisíci malých světýlek, malých plamínků a já pocítil, jak moc chci být s nimi. Vzal jsem do ruky pero a papír a napsal to, co teď člověče čteš, doznávám se k tomu, že jsem upálil mnoho zvířat a že jsem chtěl znásilnit a spálit tu dívčinu, kterou jste našli s mým telefonem, jmenuji se XX, narozen ZZ.YY. Vyndal jsem svou putovní čutorku plnou benzínu a od hlavy až k patě jsem se zlil a škrtl zápalkou …