Žijeme u řeky

„Nakreslíš mi tygra za stromem?“

Dívám se z okna na lidi v ulicích. Prší. Kapky vytvářejí přerušované čáry. Jsou to nitky. Všichni jsme loutky na nitkách, ale kde ty nitky končí? Kam vedou? Kdo s nimi manipuluje? Kdybych byla loutkou, chtěla bych hrát v komedii. Scénáře by byly po okraje zaplněný vtipama. Žádná z loutek by situace nebrala vážně, protože copak jsme nějaká zatracená tragédie? Jsou to spojnice. Mezi námi a něčím na konci. Tam nahoře na obloze. Nikdy nejsme sami. Jsou to dálnice. Můžeme se v myšlenkách na nich nechat unášet a stát se pasažéry v jedné z kapek. Obrátit směr jízdy. Převzít řízení. Je to přeci naše jízda. Kdo by se chtěl hnát z oblohy strmě dolů na zem?

„Vrrrr. Roar. Roar. Jsem tygrrr. Stydlivej tygr a schovávám se za stromem. Najdi mě!“

Babička mě vede do školky, je podzim, cestou sbíráme listy. Okouzleně sleduju vír listů, které se vznášejí vzhůru. Vypadají jako točité schodiště, jako by vytvářely schody pro někoho, kdo chce jít nahoru. Po chvíli se rozlétnou do stran a pomalu padají k zemi. Musí to být nějaké kouzlo! Lámu si hlavu nad tím tvarem, jak může vzniknout náhodně něco tak dokonalého?

Ve školce schovám bačkory své nejlepší kamarádce a mnu si ruku nad svým geniálním vtípkem. Během dopoledne zapomenu na schované bačkory a následky se dostaví až k poledni. Prozíravá paní učitelka odhalí mě, viníka, a nechápe humornost situace. Také se už nesměju. Nerozumí mi. Neumím to vysvětlit, proč jsem to udělala. Cítím se provinile, jsem špatná. Jsem zloděj. Pošle mě do kouta. Minuty ubíhají a připadají mi jako věčnost. Koukám se na hrající si děti. Smějí se a živě se mezi sebou baví. Přeběhne mi mráz po zádech. Oklepu se. Cítím chlad. Napadne mě, že jsem hrozně sama. Už napořád budu sama. Každý člověk je sám. Ostatní lidé jsou tak vzdálení.

 „Nakresli mi tygra! Je schovanej za stromem, protože se stydí. Chce, abys ho našla.“

Sedím za tátovým stolem v jeho kanceláři. Je mi šest a něco si kreslím. Rozmáchle tvořím nové čáry a kotouče. Papír je pro čáry malým prostorem, část jich končí na stole. Náhle se za mými zády objeví táta a všimne si pokresleného stolu. Zlobí se. Křičí. „Až se vrátím, tak tady nebude ani čárka! A je mi jedno, jak to uděláš!“. Pálí mě oči, zoufale se snažím vygumovat reklamní propisku tátovy firmy ze stolu. Modlím se v duchu a slibuju, že už to nikdy neudělám, když mi ten kouzelnej nahoře pomůže. Propiska vážně zmizela.

„Hledej mě! Hledej mě! No tak! Hledej mě!“

Je brzo ráno. Jedu vlakem ze Stověžatý. Cestou pozoruju kopce a řeku. Prší. Kapky vody padají do řeky. Jaké to musí být. Spojení. Nitky vody, přerušované čáry rozbíjejí vodní plochu a pronikají do ní. Další nárazy. Vnikání. Řeka si nevybírá, přijímá ve své stálosti a neměnnosti. Nitky vnikají po celé ploše krajiny. Miliony průniků v jednu jedinou chvíli. Řeka přijímá a vytváří souznění v jednotném proudu vody. Udává směr dalšího pohybu. Cítím se provinile. Žena by měla odmítat, žena není řekou. Vlnění děčínský krajiny za oknem mě uspává, usínám.

„Mami! Ta slečna usnula. Neměli bychom ji vzbudit? Co když zaspí a odjede do Německa?“

Z polospánku matně vnímám rozhovor asi osmiletého kluka a jeho mámy.

„Tak ji vzbuď.“

"No, já nemůžu, vzbuď ji sama!"

"A proč nemůžeš?"

"Když... když já se bojim, že by na mě vybafla!"

"No ale já se taky bojim, že na mě vybafne," směje se máma.

To už se neudržím a rozesměju se. Kluka tím vyděsím. Vystupují. Matka se na mě pobaveně usměje. Usměju se na kluka. Nesměle vyšeptne, „Nashledanou.“ a utíká za mámou. Chvíli se ještě musím smát. Vevnitř jsem ale notně dojatá. Takhle malý klouče a taková empatie. Snad z toho nevyroste.

„Lenko!“

Odvracím pohled od okna a zaregistruju malou sestřenku, která se mi usadila v pokoji.

„Hm?“

„Našlas ho?“

„Koho prosím tě?“ Nechápu.

„Přece tygra za stromem!“

„Aha a kde se tam vzal?“

„Schovává se.“

„Aha. A před kým?“

„Před všema!“

„On se jich bojí? Něco mu udělali?“

„Ne jen se stydí. Je to stydlivej tygr!“

„A můžem mu nějak pomoci, aby se přestal stydět?“

„Noo. Musíš ho nakreslit.“

„Tak jo.“ Vytáhnu papír a tužkou načrtnu strom, zpoza jedné strany vykukuje ucho a z druhé zadek tygra. „Teď už se nestydí?“

„Ale stydí. Dyť jsem ti povídala, je to stydlivej tygr.“

„Takže jsme mu nepomohli?“

„Ale on přece nepotřebuje pomoci. Je prostě takovej.“