„Ten debil do nás vrazil!!!“ nepřestávala křičet a bála se pohnout…obrátit.
Ucítila jen prudký závan mrazivého vzduchu. Seděla vmáčknutá do sedačky, do té se vrátila po nárazu, jenž ji vymrštil směrem dopředu k sedadlu, na kterém byla připoutaná její dcera.
Teprve s odstupem času si uvědomila, že tenhle příběh se začal psát už pár dnů před svátky.
Tehdy přijel manžel z práce a prohlásil: „Sebrali mi auto.“
„Jak sebrali?“ zeptala se tehdy bez většího zájmu. Nijak jí ta jeho služební fábie k srdci nepřirostla, ale byla ráda, když ji brával s sebou a ráno ji vysadil před nemocnicí v okresním městě. Ušetřila za cestu do práce a nemusela vytahovat z garáže jejich auto. Tím jezdila jen když měla službu o víkendu, nebo na noční.
„Vzali mi ho, prý už má moc najeto, dali mi jiný.“
„Jaký.“
„Toyotu.“
„Tak co řešíš? Stejně tamto smrdělo,“ odpověděla a ani ji nenapadlo jít se podívat, jak to auto vlastně vypadá. Manžel měl povoleno používat služební auto i k soukromým cestám, dokonce mohl vykázat i kilometry navíc, už ani nevěděla, kolika kilometrů za měsíc se ten bonus týkal.
Ještě se zmohla na ryze ženskou otázku: „Jakou má barvu?“
Vlastně ani nečekala, že by odpověděl jinak než - bílou. Všechna služební auta mají ve firmě tuto barvu.
Když ji vezl těsně před Vánocemi do práce, překvapilo ji, že místo combika stojí u vrátek prcek.
„Má to malej kufr,“ prohlásila, když nastoupila. Pak ale dodala, že vlastně může být manžel rád, že služební auto má a nemusí jezdit do šedesát kilometrů vzdáleného města tím jejich, že by pak měla problém s dojížděním do práce ona. Odkýval ji to a prohlásil, že jednu výhodu proti tomu předešlému to má – posilovač brzd. Netušila, jak důležitá tato výhoda pro ně bude za pouhých pár dnů.
První Vánoce bez maminky. Najednou scházel důvod, proč by pražáci museli na Vánoce do podhůří…
„Přijeďte letos tedy vy k nám,“ zvala ji starší sestra. „Už jste u nás na Vánoce kolik let nebyli.“
Ráda souhlasila. Letos se snažila vyhnout momentům, o kterých věděla, že jsou příliš svázané s přítomností maminky, která je opustila před třemi měsíci navždy.
I na Štědrý den si raději vzala službu. Věděla, že na vzpomínky a slzy, jí bude bohatě stačit štědrovečerní večeře a cesta na půlnoční spojená s návštěvou hřbitova. Tomu se vyhnout nechtěla.
Vánoce proběhly, i díky rodinám ženatých synů, v radostné atmosféře. Blížil se konec roku a s ním
návštěva Prahy.
„Kterým pojedeme?“ zeptala se v sobotu ráno manžela
„Služebním,“ na našem přece nemáme dálniční známku.
Bylo rozhodnuto.
Bylo krásné mrazivé ráno. Teploměr ukazoval pět pod nulou. Vyrazili.
Mladší syn se vracel s manželkou z Moravy od rodiny. Jel přímo do Prahy, že se sejdou u tety. Starší se uvolil hlídat jejich psa. Vše do sebe zapadalo jako puzzle.
Dcera seděla vedle manžela, ona si dobrovolně vybrala místo na zadním sedadle.
Jasný, krásný den. Barevný řetěz aut se vlnil silnicí směrem od hor k hlavnímu městu.
Když přejeli přes horizont, vše bylo dílem okamžiku.
„Á do prdele!“ Manžel stál na brzdě, auto podivně vibrovalo, ale dokázal ubrzdit a nevrazit do auta, které brzdilo před ním, ve zpětném zrcátku už ale viděl, že řidič z felicie za ním, to ubrzdit nedokáže.
Ta se na ně řítila bokem. Felicie se na namrzlé vozovce stala neovladatelnou.
Pak už cítila jen prudký náraz, řinkot skla a začala křičet.
„Je to dobrý, neboj se…“ manžel s autem dojel ke krajnici. Teprve teď si uvědomila, že přes silnici před nimi přelétl transit, otočil se přes střechu a asi v něm jsou lidé.
Manželé z auta, které brzdilo před nimi, už jim poskytovali první pomoc. Než se vzpamatovala, byli na místě hasiči, vzápětí rychlá. Vyběhla z auta a volala jen na svého muže, ať nestojí na silnici, ať ho nesrazí další auta, která projížděla kolem. Chápala, že někdo musí ukázat lidem, že mají zpomalit, ale zároveň věděla, že je to nebezpečné tam takto stát. Dcera místo křiku zatím našla výstražný trojúhelník.
Rozklepaná šokem a strachem se navíc začala třást zimou. Samozřejmě si do auta nevzala ani bundu. Vždyť v Praze zajedou až ke dveřím garáže. Neměla v plánu se procházet venku…
Byla nepoužitelná. Věděla, že plést se mezi zdravotníky je v té chvíli nesmysl, navíc měla sama co dělat se sebou. Jen zpovzdálí sledovala, jak ty dva vynášejí z auta a nafukují matraci, poskytují jim první lékařskou pomoc. Rozhlížela se kolem sebe, když viděla svého muže, jak přechází silnici a jde směrem k felicii, která do nich vrazila…Ta byla otočená směrem, odkud přijela. Než k ní manžel stačil dojít, rozjela se a zmizela v dálce.
„Ten debil ujel!“ zmohla se jen nahlas na konstatování faktu.
Když je konečně policie pustila domů, byli šťastní, že nejsou zranění…
i když …
Tolik aut projelo kolem bez zájmu.
„Jak může někdo nezastavit, vidí-li auto v příkopu, v něm dva lidi…další nabourané auto na silnici…
Jak může někdo do druhého auta nabourat a ani se nejít podívat, zda ty lidi v něm nezranil? Počká na příhodný okamžik a z místa nehody odjede…? Co se to s lidmi děje?“
Dívala se z boku na svého muže a byla pyšná. Vytáhla z kapsy papírový kapesník, položila mu ho na hřbet ruky: „Krvácíš…“ Měl krví potřísněné kalhoty.
„To nic není,“ usmál se na ni.
„V tom starým autě bych to taky neubrzdil.“
Písmák