Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník na kožním -zápis druhý
Autor
horák
Deník na kožním - zápis druhý
Přišla sestřička. Měl bych je začít rozlišovat. Tohle byla ta, která mě přijímala. Od Honzy jsem stihl zjistit, že se jmenuje Stáňa.
V práci jsem si vymyslel, že jdu do nemocnice s ledvinami. Styděl jsem se přiznat, že budu trávit čas na kožním oddělení. Jirka mi v kabinetu přál, ať si ty sestřičky užiju. Anebo ať si užijí ony mě. Chudák Stáňa. Až mě bude mazat a uvidí mé flekatě pardálí tělo a mého stydícího se bimbase, vlhnout určitě nebude.
Stáňa mě zavedla k paní doktorce. Je zhruba stejně stará jako já. Má oči jako holka v reklamě na ledničky, tmavé vlasy. Usmívala se - obzvlášť, když jsem jí prozradil, že učím na základce. Tak tahle byla první, která mě tady viděla tak, jak mě panbůh zpitvořil.
Nesměle mě okoukla, použila pár odborných termínů a nechala mě obléknout se.
Vyfasoval jsem nemocniční stejnokroj. Teda jen jeho horní část. Na dolní si musím počkat, až ji přivezou z prádelny. Vypadal jsem jako andílek - bílá košilka bez jediného knoflíku a bílé slipy. Připadal jsem si neobvykle svobodně. Konečně můžu chodit polonahý s rozhalenkou na hrudi a nikdo na mě divně nekouká. Většina lidí zde vypadá stejně anebo daleko hůř.
Košilka bílá dlouho nevydržela. Ta ošklivější sestřička, které jsou při ohnutí vidět kalhotky na obrovském zadku, mě odvedla do jakési mastičkárny
a hodila přede mě dvě piksly: “Ta je na ruce a nohy a ta na zbytek. Tak se namažte!” Ještě mi to jednou zopakovala, neboť obě masti vypadaly stejně hnusně a asi nebyl problém je zaměnit. Možná, že jsem si je nakonec spletl. V prachu se ocitla má představa polonahých sestřiček vtírajících vonné látky do mé rozpálené kůže. Zavřel jsem okno a špachtlí jsem si rozetřel mast barvy vodníkova lejna po těle.Když jsem byl hotov, sestřička se objevila. Zeptal jsem se jí, zdali to mám rozmazané dobře. Řekla, že jo a pomohla mi do mé naposledy bílé košilky. Na pokoji jsem si nemohl ani sednout, ani lehnout bez toho, že bych vše zasvinil. Usadil jsem se do židle a psal deník.
Vyrušil mě až Honza stáhnuvší se na pokoj kvůli obědu. Segedín z kysaného zelí se čtyřmi knedlíky a s třemi miniaturními kostičkami masa mě moc nepotěšil. Co bych chtěl zadarmo?
Po obědě dorazily kalhoty k pyžamu. Nemají na poklopci knoflíky, a tak jsem si zatím nechal slipy, ale zítra je asi odložím. Někteří tady nenosí od pasu dolů vůbec nic a zřejmě nikoho to moc nevzrušuje. Jen ženský mají ty košilky poněkud delší.
Honza s Mirkem od vedle začali za pomoci ponorného vařiče chystat kávičku. Pozvali ještě jakousi Janu, ale tu po měsíčním pobytu pustili
poprvé na víkend domů, a tak přebývající kafe nabídli mně. S díky jsem přijal. Kecali jsme o všem možném - o čundrech, ženských, nemocech. Pak jsme skočili na cigárko. Kouření je sice v celém areálu nemocnice zakázáno, ale zde je trpěno v koupelně. Stáňa dokonce přivezla dědu na vozíku, aby si také trochu užil.Po svačině nastoupila nová směna - sestra vážící k metráku nás přivítala slovy: “Stolice byla?”
Čekal jsem večeři, ale byl jsem informován, že večeří bylo to, co jsem považoval za sváču. Kluci šli koukat na film Nadine s Kim Basinger, já se snažím začíst do Vaculíkova Českého snáře. Doma jsem toho nebyl schopen, tak snad tady se mi to podaří.