Deník na kožním - zápis třetí

Deník na kožním - zápis třetí

Mám za sebou první noc. Ležet u okna není vždy výhodné. Obzvlášť, když vedle nohou máte topení. Dvakrát jsem se probudil kvůli tomu, že se mi připalovala noha. Navíc máme společný záchod s vedlejším pokojem, takže mě vzbudil i někdo neuvěřitelně mohutně tlačící. V šest hodin, po výměně směn, mě probudila ještě sestřička, abych si vzal prášky. Dostal jsem dva oranžové a jeden bílý. A také injekci - nejspíš s béčkem. A vrcholem bylo, když se do černo černé tmy ozvalo: „Je půl sedmé. Budíček!!!"

Ozvalo se to dokonce dvakrát. Šok. Vstává se tu jako do práce. A hned se začalo makat. Dorazily povlaky na polštáře. Jejich tvůrci sice ignorovali objevy knoflíků či tkaničel. Alespoň nehrozí, že bych se na něm oběsil. Museli jsme předpisově ustlat postele, sklidit všechny věci ze stolků. Všechno pak bylo vydesinfikováno.

Posadil jsem se opatrně na okraj postele, abych neshrnul prostěradlo, a pustil jsem se hned do psaní. Více však čumím z okna mířícího na východ. Za kopcem se to začíná červenat a fialovět. Z letité zkušenosti vím, že se brzo objeví slunce. Minutu od minutu je to krásnější. Zavolal jsem na Honzu a kocháme se společně.

Vizita. Provedl ji doktor Řebíček. Starší, šedivý pán, praktik kožař. Podíval se na mě a chvilku filozofoval o tom, že jsem měl jet raději na Malorku. Není to prý tak hrozný, prý mi to tady trochu poopraví. Se zárukou to není. Ať si počkám do příštího století či tisíciletí, ale u toho úspěchů dermatologů on už nebude.

Po vizitě jsme si vystáli frontu na mazání, namazali se a zabalení do županů vyrazili přes dvorek do kantýny. Také jsem využil služeb Telecomu, který do celého areálu umístil jediný telefonní automat. Navíc venku na mrazu. Na potřetí jsem se dovolal do Lípy. Mluvil jsem s tchánem. Nadiktoval jsem mu, co mi tady chybí - lžička, nůž, nůžky na nehty a ponožky.

Před obědem jsem učil kluky mariáš - tak vida dočkali se projevu mé nemoci z povolání. Při obědě jsem se trochu pohádal. Tvrdil jsem , že nemám žádnou dietu, že jsem trojkař, jak se označují nedietáři. Stejně jsem dostal dušenou mrkev a k svačině jen suchý rohlík.

Po obědě jsme v mariáši pokračovali. Přidal se k nám devadesátiletý děda z Lípy. A to teda byla škola. Dlouho jsem nezažil takovýho správnýho chlápka. Říká mi: „Pane učiteli, takhle to hrajte, takhle to nehrajte!"

Zásadně vše přepočítává na pětníky a šestáky. Už podle toho, jak nadává na rozdávajícího, je nám jasné, že bude hrát minimálně loženýho betla. Vyhrál jsem osm korun, ale jenom na papíře.

Jsem zde hrozně spokojenej. Takový pocit mohou mít jen nakažení leprou mezi jinými stejně postiženými. Můžu zde chodit polonahý a nikdo si nepřihazuje poznámkami o AIDS či syfilu. Lupenkářům pán primář vždy oznamuje: „Lupénka je, chlapi, milenka na celý život. Tu si musíte hýčkat."

Je to pohodová nemoc. Hůře jsou na tom pánové a paní, kterým padá maso z bércových vředů. Vedle jsou dvě děti se svrabem - vypadají dost zanedbaně. Prozatím zde nejsou žádní kapelníci, ale kluci tvrdí, že to jen do času.

Před večeří jsem asi hodinu poslouchal toho našeho nejstaršího mariášníka. Přibelhal se mi k posteli, opřel se o parapetech a zeptal se, jestli mi může vyprávět.

Pochází z Posázaví, a tak v jeho historkách nechyběly vory plavící se v roce 1929 po Sázavě, rvačky vorařů v Čerčanech, knížata a baroni z Českého Šternberka. Vzal to přes přestěhování se na sever Čech, kde se z kulaka musel přeučit na topiče v parní lokomotivě. Vyprávěl o hradu Sloup, který podle historických pramenů obýval loupeživý mnich. Skončil u historek z Máchova jezera. Na nudistické pláži po něm chtěli, aby si sundal trenky, ale on nemohl, protože nechtěl ztrapnit ostatní muže.

Vydržel tam u mé postele stát více než hodinu a mě mrzelo, že takovýhle pán si nepíše deník a nesdělí nám jeho prostřednictvím více než pan Vaculík, jehož románem se pomalu sunu.