Zabít sebe - zabít smrt?

Pohled do zrcadla,

černá tužka na oči,

linie pevným tahem vytvořená,

černé stíny na víčkách.

Ústa zbarvuje perleťová růž,

snad i líce zvýrazněné jsou.

Ještě dlouhé řasy pohladit černí

a připravena je na setkání.

Sedí uvnitř, pozorujíce stíny,

které se mihotají na omšelých zdech.

Nepřítomně se podívá na vrchního,

„Ano, jednou, musím, díky.“

Zrychlí se tep, srdce, její srdce,

šíleně bolí, trhá jí zevnitř.

Cítí, jak se krev ohřívá stále víc

a nepříjemně pálí v srdci.

Ztrácí význam slov vyřčených,

i těch plujících v ní.

Nemůže, nedokáže to, nepřestávej bít,

ale nebij tak rychle, bojím se!!

Obličej v křeči,

ruka drží bláznivé srdce,

druhá smývá líčení,

teprve teď přichází setkání.

Ach tak.., bojuje se svou smrtí,

poprvé a možná naposledy.

Tak tohle má být ten slavný konec?

To je ta smrt? Chacha

Obávaná, neomylná, milosrdná, zbabělá?

Všemocná..?

Má s sebou kosu?

Ovšemže. Co sis myslela?

Přichází finále, potlesk…

Kosou oddělí srdce od tepen a žil.

Smrt ho vložila pod černý plášť,

Snad aby mohla sama žít dál.

 ....

Pohled do zrcadla,

černá tužka na oči,

vím, byla mladá,

díky vrchní, žiju dál…