Stínohra

Další ze série povídek, ze Světa, kde všechno do sebe nějak zapadá.

Stínohra

            „A znáte to, když takoví ti malí, hnusní brouci – no tak, poraďte mi, jak se jmenují ti… Švábi! Tak znáte to, jak vám občas vlezou skoro až do bot? To je, pánové, podle mě nehoráznej hnus a mělo by se s tím něco dělat, dokud to vůbec jde.“

„No tak hraj už, sakra!“ Zavrčel starší karbaník na mladého, upovídaného muže a olízl si fousy ušpiněné od piva.

„Klid, pánové, znáte to, trpělivost růže přináší a u karet to platí dvojnásob. Přihazuju tady pět měděnejch, ukažte mi co ve vás je, jestli teda ve vás něco je. A beru si jednu kartu, tak mi ji sem koukejte dát, ať ta hra má trochu spád, nevím, na co se tu furt čeká.“ Nevraživé pohledy ho s každým dalším slovem probodávají víc a víc. Jeho lehce opálená tvář však nedává na odiv žádné znepokojení a za neustálého hovoru, tedy spíše monologu, sleduje ostatní protihráče.

„Jsi na řadě, jestli ti to i tentokrát bude trvat tak dlouho jak minule, tak si rovnou můžeš sbalit svoje věci a vypadnout, na to tady nejsme zvyklí.“ Procedil mezi zuby další z hráčů a odplivl pod stůl.

„No tak, pánové, snad není kam spěchat, nemýlím se?“ V ten moment mu donesla hostinská plný korbel piva. Jen se usmál na ostatní a chopil se ho. Nelokl si však pouze. Pil, a pil. Zabralo to dobrých dvacet vteřin, než korbel vyprázdnil a ticho při čekání vytvořilo tak napjatou atmosféru, že nějaký špatný pohyb, či nevhodné slovo, by jistojistě vyvolalo šarvátku.

„Omlouvám se, pánové, ale jistě musíte pochopit-“

„Hraj!“

„Dobře, dobře.“ Tentokrát příliš neodporoval. Pouze položil karty na stůl. Velebilo se na nich šest draků a dva pardálové.

„Hádám, pánové, že ty peníze na stole jsou moje, nemýlím se? Každopádně hra ještě nekončí, nemusíte zoufat, na to, abyste si je vybojovali zpět, máte ještě dobrých pár hodin, já vám neuteču. Teď ale, omluvíte-li mě, musím si odskočit.“  S těmito slovy se postavil a rozešel se směrem k záchodům. Za sebou uslyšel pár nemravných výrazů, ale ignoroval je.

„Já to balím, voškubal mě vo všechno. Kdyby u toho aspoň neměl ty kecy!“ pomalu se postavil jeden z karbaníků. Bylo na něm vidět, že je hodně naštvaný a to je ještě mírné slovo.

S nadávkami, které si pak už mrmlal spíše jen pod nos, vykráčel z hospody.

*****

            Myslím, že jsem na správné stopě. Ostatně, těch stop za sebou nechává tucty, vůbec si nedává pozor.

Poměrně mladý muž, snědě opálený, jel na svém koni klidným krokem. Typicky vylezlá žebra pouštního koně, ale i šamšír za pasem, dávaly hodně informací o původu mladého muže. Kopyta pokládaná na písek byla očividně ve svém domácím prostředí. Trochu netypicky se snad mohla jen jevit až příliš mohutná postava, ale jizvy na obličeji vypovídaly o tom, že ji muž nemá jen tak pro nic za nic.

            Zeptám se toho, vandráka, třeba mi poradí.

Na svém koni se přiblížil k podivnému člověku, zblízka už mu nepřipadal tolik jako vandrák, spíš jako hodně podrážděný muž, který i trochu přebral v hospodě. Sáhl si za opasek, za kterým se v ten moment zaleskly dvě dýky, kterých si však muž nevšiml, a vyndal jakýsi list papíru.

„Znáš ho?“ Ukázal papír člověku, u kterého zastavil. Ten k muži zvedl hlavu, aby se podíval, ale Slunce mu oslepilo oči.

„Podej mi to, nevidím.“ Zahudroval. Muž na koni se neochotně naklonil a papír mu podal.

Aspoň, že má snahu. Je to i jeho štěstí.

„Znám! Říká si Křižák. Ten parchant mě právě obral v hospodě o všechno, co jsem měl u sebe! Co po něm chceš?“

„To tě nemusí zajímat.“ Lehkým škubnutím si papír s podobiznou vzal zpátky a narovnal se do správného sedu. Chlapík, který měl dnes špatný den, se na něj jen chvíli nevěřícně díval, ale poté nad tím mávl rukou a s kratší průpovídkou pokračoval ve své původní cestě.

„Jestli ti dluží prachy, tak si pak vzpomeň na mou radu. Ještě je v hospodě a hraje tam u stolu karty. A já bydlím-“

„Tohle zase nezajímá mě.“ Zavrčel na něj hrubým hlasem a pokračoval ve své cestě, směrem k hostinci.

Vypadá to, že budu mít štěstí. Teď už to jen zkontrolovat na vlastní oči.

Tyto myšlenky měl v hlavě v momentě, když přivazoval svého koně ke stromu pár desítek metrů od hostince. Dál tam již pokračoval po svých.

 

*****

            „Tak jakpak jdou karty? Podle těch obličejů docela dobře, co?“ S uchechtnutím začal rozhovor muž, který se stejně jako Křižák chystal vykonat svou potřebu na hnojník, který tvořil jakousi uzavřenou místnost hospody – jinými slovy, smrdělo to tam, ale neprošlo to až do hospody. Hostinský to tak vyžadoval, aby mu puch u hlavních dveří neodrazoval zákazníky

„A tak znáte to, občas karty jdou, občas nejdou, občas je stůl klidnější, občas je to.“ Na chvilku se Křižák zamyslel, jakoby přemýšlel, kterým slovem to vyjádřit. „Zajímavější. Ale v tom je to kouzlo, víte? A já mám rád takové magické okamžiky, takové ty, když králík vyskočí z prázdného pytle.“

„Čaroděj, jako jste například vy, by měl zvládat i lepší triky, no ne?“

„To je to tak moc poznat?“ Zakabonil se Křižák a pomalu dokončoval důvod své návštěvy.

„Když řeknu, že to ví i ten slepý chlapík, co sedí v rohu…“ znovu se oblékl a jemnými pohyby rukou se ustrojil do stavu, ve kterém byl předtím. Poté se na Křižáka, který byl zrovna ve stejné fázi odchodu jako on, otočil a podíval se mu do tváře. „Každopádně to o tobě může vypovídat dvě věci. Buď jsi hloupý, anebo hloupý. Jde jen o to, jaký k tomu máš důvod.“

„Buď jsem čistě hloupý, protože dávám najevo svou moc, abych na sebe upoutal pozornost. Anebo jsem hloupý, protože jsem tak silný, že mě ta pozornost nezajímá.“ Dokončil za něj Křižák a beze slova, avšak s úsměvem na rtech opustil místnost. Muž, který se ještě ohnul pro opřený meč, aby si ho dal za pas, se nad jeho slovy na chvilku pozastavil, poté se také usmál a následoval ho zpátky do hospody.

 

*****

 

            Dveře hospody se otevřou a chladnoucí podvečerní vítr se na malý okamžik proletí hospodou. Vysoký muž vstoupí do hospody a očima kmitá po hospodě, jakoby hledal volné místo. Nakonec dokráčí až k hostinskému a posadí se za pultík.

„Co to bude, milý pane?“ Zeptá se velmi zdvořile hostinský, je vidět, že by si hned nerad znepřátelil nebezpečně vypadajícího cizince.

„Pivo.“ Odpoví suše

Nikde ho nevidím, je možné, že mi lhal? Jestli ano, zjistí, proč se říká, že lhát se nemá.

Hostinský mezitím nalil korbel piva a položil ho před muže na stůl.

„Tady to máte, milý pane. Copak vás sem přivádí? Místní krásy? Nebo krásky?“ Lišácky se při své druhé poznámce zasmál, mužovy rty se však ani nepohnuly. Místo toho si podrbal jizvu na pravé tváři, která ho začala svědit.

„Ani jedno.“

Pokud tu opravdu není, a jakože ho nevidím, budu se muset někoho zeptat.

Už sahal za svůj opasek pro podobiznu, když v tom hledaného uviděl. Zrovna si sedal ke stolu plnému karbaníků a z dálky bylo poznat, že svou pusu snad nikdy nezavře.

Upovídanej, ty mám nejradši.

V rukou sevřel nápoj a dlouze se napil. Nevypil sice vše, ale posunul ho zpět k hostinskému. Prohrábl si oblečení a v ruce se mu objevily dva stříbrné. Hodil je vedle poháru s pitím.

„Bude to stačit i na nocleh?“ Zeptal se suše, věděl, že to stačit musí a že ho ještě několikrát přeplatil.

„Určitě, milostivý pane. Jsem velmi rád, že vás zde budu moci ubytovat. Jaké klíče byste si ráčil vzít? A co ty krásky, chcete nějakou zajistit, což?“ Zase se na hostinského tváři objevil ten lišácký úsměv.

„Prostě mi dej klíče a nech mě spát.“ Odvětil mu otráveně. V ten moment dostal klíče. Hostinský byl ticho, jako kdyby mu zamordovali ženu, takový pocit v něm muž vzbuzoval.

Všimnul si mě? Doufám, že ano. Jestli Tartum dobře přečetla karty, je to osudové setkání a nechci, aby se z osudového setkání stala poprava kuřete. Má to být můj vyrovnaný soupeř – jak moc se na to těším.

S těmito myšlenkami se Závoj, lovec odměn – asasín, rozešel do svého pokoje. Tam však moc času nestrávil, otevřel okno a lehounce vyklouzl ven. Opatrně seskočil ze střechy a klidným krokem se vydal ke svému koni pro kuši.

 

*****

            Karbanická hra ještě chvíli pokračovala, avšak v podobném duchu, jako doposud.

„A co ryby? Znáte ryby? Jedli jste někdy ryby? Jistě že neznáte ryby, jak byste mohli, žijete v poušti. Ach, jak já vás lituji, že neznáte ryby.“

„Znám ryby.“

„Ne, neznáš můj milý příteli, dokud jsi neokusil rybí masíčko na svém jazyku, dokud jsi nepoznal tu rozpadající se chuť. To mi připomíná.“ Vyložil tentokrát pouze šest karet na stůl.

„Čtyři draci, z toho jeden rudý a dva, pánové, dva Dronové. Vidíte, jak mají duhové oči? To jsou oči, které spatříte nejspíše pouze na obrázku.“ Po svých slovech se zasmál.

Čtyři páry očí, které s ním byly u stolu, ho však probodávaly. Zase vyhrál.

„Jdu domů.“ Řekl jeden z nich otráveně.

„Já taky.“ Přizvučil mu další a poslední dva se už beze slova také zvedali. Když sbalili všechny své věci. S mrmláním, stejně jako ten první, který odcházel před dobrou hodinou, vyšli z hostince.

„A znám ryby!“ Řekl jeden ještě naštvaně.

„Ovšemže, příteli, znáš ryby.“ Usmál se na něj Křižák a také si pobral všechny peníze, co vyhrál a další věci, které měl rozházené po stole.

Teď začne ta zajímavější část dne, teď už se nebude tahat králík z pytle, teď to bude jako utéct ze svěrací kazajky.

Vydal se za hostinským pro klíče. Cestou ho ale minul jeden podivný chlapík s černou kápí. V té rychlosti mu nebylo vidět do obličeje.

„Venku na tebe čeká asasín.“ Muž se však u něj nezastavil a sám pokračoval ve své chůzi. Čaroděj z toho usoudil, že nechce být nápadný a za tu informaci, se mu nenápadností hodlal odvděčit.

Jak kdybych to sám nevěděl. Je vlastně slušné poděkovat, když vám někdo řekne něco, co už dávno víte? Nu, třeba budu ještě mít možnost mu poděkovat. Uvidíme, jestli si to zaslouží.

Rozešel se k hostinskému, od kterého měl v plánu přebrat klíče od pokoje.

Když na mě zaútočí v pokoji, budu v nevýhodě. Snad ho i trochu překvapím, když…

 

*****

            Tak, který to bude pokoj? Tamten je plný, tenhle je můj. Bude to jeden z těch tří vpravo a podle toho, jak to zatím vypadá, bude to ten vedle mého. Jaká ironie osudu, oběť a vrah měli spát vedle sebe.

Pomalu se otevřou dveře hostince, vystoupí z nich mág a protáhne si ruce, kterýma vykrouží ve vzduchu horní polovinu znaku srdce.

Dveře?

Rychle přemístí svá mířidla a šipka vyletí z jeho důmyslného nástroje na zabíjení. Míří přesně na srdce, těsně před mágem se však odrazí, jakoby o vzduch.

Dobře, takže o mně ví, ochranné kouzlo, dobrý začátek.

V ten moment už proti němu letí ohnivá koule, Závoj seskočí na odvrácený bok budovy a zmizí ve stínech, ohnivá koule ho minula.

Kvůli té bariéře proti šípům budu muset vytáhnout dýky, začíná se to komplikovat.

Rychle a neslyšně se přesunul za hostinec, na který začal šplhat. V tento moment ale nevěděl, kde mág je. Cítil však svíravý pocit u srdce, instinktivně cítil, že by měl jít jinam.

Mám poslechnout instinkt, nebo rozum? Rozum.

Když se dostal na střechu, čekalo ho to tam nemilé překvapení, mág tam již byl a vznášel se pár centimetrů nad střechou. Viděl jen, jakoby sáhl do vzduchu za ním a z ruky mu vytryskl paprsek ohně. Závojovi to spálilo ruku a tvrdě dopadl na zem. Mág přeletěl nad něj a už sahal zase za sebe, když mu ochranou proletěla dýka. V poslední chvíli na to stihl zareagovat a lehce se natočit tak, aby ho to okamžitě neusmrtilo. Bolest ho však rozhodila natolik, že neudržel své vznášení se a spadl z výšky hned vedle asasína.

            Za nimi se ozval potlesk, tedy spíše několik úderů. Celé to znělo spíše ironicky, než obdivně.

„Už nemusíte bojovat, pánové. Toto mi stačí.“ Pomalu se k nim, smějící se, blížil ten muž z hostince, který měl kápi.

„Sice by bylo moudřejší počkat, až jeden druhého zabijete, ale toto mi stačí. A já přímo hořím touhou vám vysvětlit, o co tu dnes šlo.“ Při těchto slovech se dostal až kousek k nim a sundal si kápi.

„Ty? Co tu chceš?“ Procedil mezi zuby Závoj.

„Jak jistě víš, objednal jsem si u tebe vraždu tohoto muže, můj milý Závoji.“ Vytasil svůj meč. Křižák si chtěl vytáhnout dýku z prsou, ale když se pohnul, meč mu rychle přesunul k hrdlu.

„Ale ve skutečnosti mi nešlo jen o vraždu tohoto mága, Závoji. Jelikož se ke mně doneslo proroctví, které o tobě řekla Tartum, věděl jsem, že musím jednat.“ Sáhl si za pas a vytáhl dva papíry. Na papírech byly jejich podobizny.

„Takže ty?“

„Nech mě to doříct!“ Vyjel vztekle na Křižáka. „Takže já si objednal vraždu tebe, čaroději, protože jsem slyšel, že vaše síly by mohly být vyrovnané. A vskutku se ukázalo, že jsou, podle toho, jak tu vedle sebe ležíte. I když, nebýt těch posypaných dýk… Narovinu, trochu jsi mě zklamal, Závoji. Ale když jste se tu oba tak hezky oslabili, moje síly jsou nyní více než dostačující pro to, abych vás zabil oba a tak získal i velmi tučnou odměnu.“

 

*****

            „Všichni se schovejte, venku to vypadá ošklivě!“ Zakřičel hostinský, který jako první skrz okno uviděl souboj, který se odehrával venku. Nikdo moc na nic nečekal a všichni zalezli pod stoly, za stoly, nebo co do nejvzdálenějších koutů od hlavních dveří. Pouze muž v kápi opustil hospodu krátce po začátku souboje. Ještě jeden muž však vypadal, že dlouho nezůstane na svém místě. Přemítal o tom, co dnes viděl, zažil a vše si spojoval dohromady.

            Chvíli tu byl asasín, který si zřejmě kontroloval oběť. To běžně nedělají, musí to mít nějaký hlubší smysl. Oběť je bezpochyby mág, o tom se není moc co bavit. Když mág vycházel, ten podivný chlapík, který mi je ze všech nejvíc podezřelý celý den, mu něco říkal. A když se nad tím zamyslím, pravděpodobně šlo o toho asasína. Jak to ale celé zapadá do sebe? Už tam bojují víc než minutu, to je na souboj asasína s mágem překvapivě dlouhý čas. Že by?

            Opatrně se postavil a došel k hostinskému. Něco mu pošeptal a na stůl položil jeden zlatý. Překvapivě velký obnos. Takové jmění by u sebe většina lidí neměla, ani kdyby prodala celou svou rodinu. Hostinský mu podal klíče a kuši. Muž se potichu, pomalu přesunoval po schodech až do pokojů.

„Hodně štěstí, Kryle, snad víš, co děláš.“ Zvolal na něj hostinský pološeptem.

„Díky, prostě udělejte to, co jsem řekl, deset sekund po tom, jak za sebou zavřu dveře od pokoje.“

„Dobře.“

 

*****

            „Nebojte se, o vaše hlavy se dobře postarám. Ostatně, za ně mi dají peníze.“ S úsměvem na rtech se napřáhl svým mečem, aby jim setnul hlavy. Jeho čin však něco přerušilo. Skrz jedno okno ze spodního patra vyletěla židle a vysypala je. To samozřejmě upoutalo jeho pozornost. Z druhého okna, tentokrát blíž k nim vyletěla druhá židle. V ten moment proletěla mužovou hlavou šipka a krev skrápěla okolní písek a Závoje s Křižákem. Šipka vyletěla z otevřeného okna, ze kterého předtím vyskočil Závoj. Teď v něm stál Kryl a zavolal na ně.

„Konec zabíjení, pojďte do hospody, oba. Ošetří vás tam, navíc mi tam budete moct poděkovat.“ Nečekal na odpověď a zase zmizel uvnitř hospody a sešel dolů.

„Dobrá práce.“ Pokynul na hostinského. „Teď jen sežeňte něco, co by jim mohlo pomoct, jsou oba zranění.“ Když se podíval z okna, viděl, že oba mají problém se postavit. „No tak, chlapi, běžte jim pomoct, dneska vás všechny zvu!“ Na to osazenstvo slyšelo a skoro se předháněli v tom, kdo zraněným pomůže. Opatrně je donesli do hostince a tam je na stolech začala hostinská ošetřovat. Kryl se k nim posadil na židli a začal mluvit.

„Musím uznat dvě věci. Jste silní, a jste hloupí. Od dvou lovců odměn bych čekal větší opatrnost.“

„Mohu se vás zeptat, náš ctihodný zachránce, kdo vlastně jste a proč jste udělal to, co jste udělal? Byl jste pro mě zajímavý už z našeho povídání předtím, ale tentokrát máte mou plnou pozornost. Jak jste na to vůbec přišel a o co vám tedy jde?“ Zeptal se Křižák, když se hostinská zrovna nestarala o něj a nemusel syčet bolestí.

„Přesně to jsem měl v plánu teď vysvětlit. Jsem Kryl. Zkrátka, už mě unavila válka a nelíbilo se mi, jak pomalu stoupám s hodnostmi. A proč jsem to udělal? Mám pro vás totiž návrh a předtím, než ho zamítnete, chtěl bych vám připomenout pár věcí. Vaše síla je možná jedna věc, ale pokud budete lovit odměny takhle, zaručuji vám, že jste do pěti let mrtví. Se mnou naopak byste mohli žít ještě dlouho. Já totiž zase potřebuji vaši sílu. Poté bych vám chtěl říct, že jsem vám dnes zachránil život a poslední věc k tomu je, že by to bylo skvělé složení, stratég, asasín, mág. No může být lepší možnost si vydělat hodně peněz? Ale nutit vás do toho nebudu.“

„Odmítám.“ Sykl jen asasín a s ošklivě popálenou rukou se zvedal ze stolu a měl v plánu co nejdřív odejít.

„Potom bych vám chtěl připomenout, že mi každý dlužíte tolik, kolik je odměna vypsaná na vaši hlavu.“

„Nemám teď tolik peněz. Tady čarodějíček ti to ale zaplatí za nás za oba a budeme si kvit. Za to, že zapomenu na jeho kontrakt.“

„Ale já také nemám, ani dost, abych vyplatil sebe. Dnes jsem sice vydělal, no jak jsem říkal, ne vždy se daří. A navíc se mi ten návrh začíná poměrně líbit, tady s mluvkou“ Pokynutím hlavy ukázal na asasína. „bychom určitě byli skvělí parťáci.“

„V tom případě si to budete muset vydělat a bude to tak, že splníme nějaké kontrakty, dokud mi to nebudete schopni vrátit.“ Řekl přísně Kryl.

„Toulat se s váma rozhodně nebudu, na to můžete zapomenout. Dluh splatím, ale vydělám si na něj sám.“ Opáčil asasín.

„Už jsem řekl, jak to bude!“ Odvětil mu přísně Kryl a podíval se Závojovi přímo do očí. Bylo to snad poprvé, co Závoj cítil, že neměl v očním souboji navrch. A natolik ho to fascinovalo, strach, který na moment pocítil, že se rozhodl změnit názor.

„Dobrá“ odfrkl. „Ale tady kouzelníček ať se ode mě drží dál.“

„Výborně!“ Zaradoval se Kryl a vyšel z budovy. Tělo tam již však nenašel.

Zloději mrtvol, ach…

Pomyslel si a vytáhl z pásku papír, na kterém byla podobizna muže v kápi. Zmačkal ho a zahodil.

Za tohle to stálo.

S úsměvem se vrátil zpět do hostince.

Tímhle to začne.

---