Časutok

Seděl za stolem, před sebou nějaké papíry, notebook; překládal. Dělal tuhle práci s menšími či většími pauzami už spoustu let. Nejlépe se mu pracovalo v tichu a tak si zabydlel noc, i přestože bylo těžké si nárok na ni udržet v běžném chodu života. Seděl za stolem, překládal, byl zhruba v půlce své pracovní doby, normálně by byl vydržel u stolu ještě několik hodin. 

Teď ale cítil, jak se slova drolí mezi prsty, přestávál vnímat jejich význam. Automatismus ho vedl slepou cestou, hlava mu těžkla. Odložil pero. Přehlédl řádek, na němž se zřetězil nějaký nesmysl; noc kolem něj jako by se zcukla do jediné, nekončící minuty. Zhasl světlo, potřeboval oddech. Pootočil si židli k oknu. Sledoval nepravidelnou linku obzoru vedenou po střechách paneláků a korunách stromů. Vše pod sebou halila do černé tmy; nad sebou nebe: šedé, beztvaré. Ve vzrůstající bolesti hlavy se vzdouvaly řetězce českých a anglických slov. 

Otevřel oči. Nad obzorem bylo nebe světlejší. Holé koruny stromů jako by dokonce matněly v plíživě se rozlévající záři. Zavřel oči. Necítil únavu, jen tupý pocit, jemuž se myšlení pomalu odevzdává. 

Otevřel oči. Na displeji digitálních hodin svítilo 3:44. To nemůže být svítání, prodralo se do vědomí, takhle časně, v zimě. Znovu zavřel oči a znovu je otevřel; nemohl než uvěřit, že svítá. Cosi se v něm uvolňovalo a rozlévalo. Nánosy bezvýznamných slov, jež ho tížily, se pomalu rozptylovaly. Obloha se jasnila, vše zřetelnělo. Neviděl jediný paprsek světla, ani jediný mrak. Na hodinách bylo 4:21. Bez hnutí setrval několik desítek minut. Mezitím se zcela vyjasnilo. 

Oblékl se a sešel ven. Chodil prázdnými ulicemi, v nichž se postupně začali objevovat další chodci. Houstl provoz, otevíraly se krámy, vzrůstal hluk. Mlčel. Bylo poledne, tou dobou obvykle začal pociťovat únavu. Vrátil se domů, oknem pronikaly do pokoje paprsky nezvykle silného slunce. Ležel, nemohl spát. Znovu ho to táhlo ven. Slunce dlelo vysoko na obloze, provoz hlučel; šel do restaurace, ale ztratil chuť k jídlu. 

Ležel a hleděl do stropu. Na dně mysli zůstala vzpomínka na svítání, na pokoj přelomu dne a noci. Vstal, zapnul televizi, rádio, někomu volal, ale nikdo neměl čas. Znovu vyšel ven, slunce neustále svítilo. Nepamatoval si, že by někdy v zimě takhle svítilo. Procházel známá místa, neměl nic na práci. Neklid ho svazoval v kruhu omezených úvah; začal ta místa nesnášet, nebylo na nich nic, přesněji: nic z nich nezbývalo. Zmáhala ho únava, nasedl do tramvaje, jel nazdařbůh, oknem ho oslepovaly sluneční paprsky. Vešel do hospody, pil pivo, vše se slilo v těžký šum. 

Když vyšel ven, mohlo být krátce po poledni. Chtěl spát, nepamatoval si, jak se dostane domů; potácel se, v polovědomí se svalil do postele. Zíral do stropu; zatínal pěsti. Pak vstal, stoupl si před okno a zavřel oči. 

Když oči otevřel, obzor se topil v záři zapadajícího slunce. Znovu je zavřel, znovu a znovu s umaností, s níž bezmoc zatíná pěsti. Záře rostla, až se drala i skrze zavřená víčka. Nahmatal židli a sedl si. Stále zřetelněji mu vyvstávala vzpomínka na okamžik, kdy se noc lámala v den; od té chvíle neuběhl žádný čas. 

Oči: měl před nimi úplné bílo. Řekl: noc. Rozpomínal se na nějaká slova, vyrážel je do oslnivého světla. Skvrny jednou pohltí své slunce. S jasem, který plnil vědomí, odcházela veškerá síla. Nakonec byla bolest tak nesnesitelná, že se podvolil. Oči: nic z nich nezbývalo; svalil se na zem zalitou světlem.