Smrt jako osud

Teď už mi s ničím nepomůžeš. Teď budu na všechno sama. Teď…Nejde teď vymazat? Žít v minulosti? Kdyby to šlo, ale musím přežívat v beznadějné přítomnosti. Jenomže já nežiju ani v té přítomnosti, žiju v minulosti. Když ne přes den, tak aspoň v noci ve snech. Zrovna včera se mi o tobě zdálo. Byla jsi…., byla jsi to prostě ty! „Co budeš dělat?“ ptal se mě někdo. Mlčela jsem, nevěděla jsem co na to říct, když pro mě budoucnost nemá cenu.

Teď už mi s ničím nepomůžeš. Jako tehdy. Tehdy když jsem držela v dlani žiletku a chtěla se zabít. Já, to já jsem měla umřít! Držela jsem ji pevně, nechtěla ji pustit a ty ses mě pokoušela zachraňovat přes chat. Držela jsem ji pevně tehdy v Americe. Vstaň a podívej se na hvězdy, napsala si mi. Jenže v Americe svítilo slunce, bylo odpoledne. Tobě změna času nedošla, viděla jsi z okna hvězdy a chtěla si, abychom se na ně dívaly společně a to mě dojalo. Dívat se na hvězdy, jako když jsme na poli celý den sbíraly brambory a večer si znaveně lehly do trávy a pozorovaly tu krásu nad sebou. Vidím celý vesmír, napsala jsem jí a žiletku hodila do koše.

A bylo jaro. Já jsem se po roce vracela z Ameriky. Myslela jsem, že sama přivolám taxi a potom sednu na vlak domů. V letištní hale se ke mně vrhla opálená osůbka v tyrkysovém overalu. Takové milé překvapení jsem si snad ani nezasloužila. Pozvala jsem tě k sobě domů a ty jsi zůstala navždycky. Navždycky – pět let.

Ten den bylo taky jaro a tvůj tatínek měl narozeniny. Možná že už od ráno, to začalo nějak špatně. Pekla si pro tatínka dort a spálil se, brečela jsi, když jsi musela začít znovu. Věděla jsem, co si myslíš, že si k ničemu. Na oslavu se ti vůbec nechtělo. Musela jsem přemlouvat, nevím, co se stalo, ty taková hodná holka. V autě ses usmívala možná až moc, aby to mohlo být upřímné, na klíně si držela krabici s dortem. Jely jsme trochu pozdě. Už jsem tam chtěla být, do auta svítilo slunce, mě do očí, tobě do vlasů. Začala jsem předjíždět. Když jsem uviděla auto v protisměru, ty jsi ses dívala na krabici s dortem. Asi jsem s sebou trhla, zvedla si hlavu. Držela jsem volant. Strhla jsem ho automaticky do leva. Tu vteřinu než auto narazilo do stromu, jsme se na sebe podívaly, v té vteřině bylo všechno. Tvoje tmavé oči byly plné strachu, ale sluneční paprsky vytvářely přímo nad tvou hlavou svatozář. Všechno si pamatuju, ale doktoři mi tvrdili, že jsem musela být v bezvědomí. Tvrdili mi, že jsem nemohla vidět, jak tvoje tělo v žlutých šatech proletělo sklem a spadlo do trávy. Nemohla jsem vidět letící krabici s dortem. Nevím. Tma. Probrala jsem se v autě. Zoufala jsem se snažila dostat se z auta, dveře byly zablokované, ale já musela za tebou, musela jsem se přesvědčit, že to byla jen hloupá nehoda a ty budeš v pořádku. Dveře povolily a já jsem vypadla z auta bezvládně na zem. Musela jsem po čtyřech za tebou, ač bych si to nepřiznala, měla jsem nějaká zranění. Ležela jsi tam jako pohozená panenka, kterou malá holčička zapomněla při hraní venku. Hlavou otočená k zemi, tvoje tmavé vlasy tě celou zakryly. „To bude dobrý,“ mumlala jsem si pro sebe. Dolezla jsem k tobě, opatrně tě obrátila. Měla si zavřené oči, „To bude dobrý, to bude dobrý.“ Začala jsem s tebou třást. „Prober se, prober se.“ Naštěstí jsi otevřela oči. „Co se stalo?“ „Měly jsme nehodu. Co tě bolí?“ „Já nevím, já nevím..,“šeptala si zoufale. Celou tu dobu jsem držela tvou hlavu v klíně, hladila tě po vlasech. „Asi všechno.“ „Neboj se, to bude dobrý, zavolám sanitku.“ Vytáhnu ruce spod tvé hlavy a hystericky zaječím, mám je celé od krve. Vyděšeně se na mě podíváš. Třesu se. Do mobilu koktám. „Nevím, kde jsme, vlastně jo.“ Až teď si všimnu, že jsme daleko od civilizace, kousek od lesa. „Všechno bude v pořádku, vydrž,“ šeptám ti. „Nebude,“ řekneš statečně. „Už jedou, vydrž ještě chvilinku.“ Jenže sanitka nejede a nejede, pořád se třesu, ruce mám plné krve, tvé krve. „Možná nás nemůžou najít.“ Podíváš se, jako bys to už vzdala, jako bys už věděla, že umřeš. Konečně jsem uslyšela houkání. Do teď probíhalo všechno v poklidu, ale s příjezdem záchranářů, zavládl chaos. Ještě tě než tě dali na nosítka, vynadali mi, že jsem s tebou manipulovala. Jedeme rychle. Moc rychle, ujíždíme smrti, která je nám v patách. Jenže smrti se ujet nedá, seděla už v našem autě na cestě na oslavu jako černý pasažér. Jsi jako loutka, přijde mi, že všechno, co dělají, dělají nešetrně, ale ty už se nebráníš. Nemocnice. Rychle. Lehátko je od krve. Já jsem od krve. Všechno je od krve. Chci to zastavit, celá se třesu, když běžím za lehátkem, nohy nechtějí. Nechala jsem je tedy před nemocnicí. Tebe potřebuju víc.  „Prosím, prosím,“ šeptáš na ošetřovně. Držím tě za ruku. Šeptáš o konec. Smrt čekáš v koutě, vezmi si mě, mě, slyšíš, ne ji. Pak se na mě podíváš a řekneš: „Promiň.“ Přestala si dýchat. Je konec, z druhé strany tě za ruku chytla smrt.

Nevím, co jsem dělala. Řekl mi to doktor: „Křičela jste: Ne, ne! Kopala jste kolem sebe, museli vás odvést a píchnout vám něco na uklidnění.“

Ležím na zemi, jak na dně oceánu. Ne mrtvá. Pochroumaná. Nemocná. Už nemůžu. Je ve mně prázdno. Tepeš v mém nešťastném těle, které nechtělo žít. Dávala si mě dohromady, jako rozbitou panenku. Jenže ty jsi jedinej člověk, s kterým jsem dokázala žít, je to špatný. Možná si ani nedokážeš představit, jak moc je to pro mě špatný, když jsi teď tam nahoře. Nechci. Už nikdy nechci zažívat stejnou bolest. Srdce se mi sevře a nemůžu dýchat.

Sedím u počítače, v ruce svírám žiletku. Tentokrát doma. Deset lidí online. Kdo mi pomůže, když ty jsi offline? Pozorně si prohlížím žiletku ve své dlani. Je ostrá. Měla bych ji hodit do koše, ale já nechci. Smrti neuteču.