Osamělé jaro

Uprostřed nory kupka šedé srsti
pod čenich ocas, leží celý den,
když cítí hlad tak okusuje kosti
a zase zírá do studených stěn.

Venku je zima, všechno chladem dýchá
po šeru tma, pak šero přijde zas
studená půda, smutně zvláštně tichá
vlk dřímá si a v kraji praští mráz

A pak se náhle vlci uši vztyčí
a s nimi čenich, cítí nový den
\\\'vrací se jaro!\\\', všechno kolem křičí
jak to vlk slyší, už vyráží ven.

Zas vnímá, kolem všechno se s ním točí
už taje sníh a znova voní zem
a vlk se dívá, zvlhnuly mu oči
jak každoročně raněn úžasem...

Uplynul den i po noci je veta
kde zůstal úžas, zase dřímá vlk
byť jarní kvítí před norou mu vzkvétá
ta tam je vůle dělat další krok

Z všech krásných dojmu vytrácí se kouzlo
i teplo slunce jako by byl klam
do vlhké země zakňučení sklouzlo:
k čemu je jaro, když je věčně sám.

---