Kde domov můj

    Cítil jsem studený, vlhký vzduch. Pár osamělých kapek z mlžného oparu dopadlo do olejovité louže přede mnou. Listí ze stromů dávno shnilo a svraštělé zbytky jablek rozklovali havrani. Bledá obloha na obzoru rozpitě spojená s mrtvolně šedivou zemí násilně odvracela můj pohled. Několik jabloní, zkroucených, zplaněných, porostlých tmavým mechem, sténalo do rytmu větru. Kolem pobíhalo klubko psů divoce si lapajících po ocasech. Hromady odpadků lemovaly cestu až do města. Z každého domu se táhla spirála kouře černá a mazlavá, ulpívající. Město z dálky vypadalo, jako by se rozkošnicky zavrtávalo do okolní sychravé šedi. Vše tam bylo špinavé a opotřebované, upatlané generacemi nenechavých rukou.

    Cítil jsem na sobě pohledy všech mrtvých, kteří v zemi pode mnou netrpělivě odpočítávali věčnost. Slyšel jsem jejich závistivé syčení. Klekl jsem na kolena nedbaje bláta a do děr a puklin volal, ať se nezlobí. Každým svým krokem jsem se k nim přece vždycky blížil, nezapomněl jsem na náš pravý domov.