Náměstí

„Kryjte se,“ zařval Tonda a skočil za vrak OTéčka. Bylo to těsný. Sniper uhnízděný na zvonici kostelní věže se zrovna rozhodl, že jsme se dostali moc blízko. Kulka se od zničeného stroje odrazila a zmizela k modré obloze. Tonda byl nejlepší průzkumník, co jsme měli. Nikdy nebral zajatce a svého „jazyka“ dokázal rozmluvit, jako nikdo.

Zkontroloval jsem střelivo. „Moc toho už nemám. Do flinty sotva dvacet kulí a derringeru zbývá tak třikrát na nacpání. Hmmm, aspoň že zápalek se zdá být dost a prachovnice je tak ze dvou třetin plná.“ Přemlouvali mě kdysi dlouho, ale odmítl jsem se vzdát zastaralých zbraní. Do ládovačky totiž nabijete posvěcenou stříbrnou kuli snáze, než do pušky vzor 58, kterou měli ve výzbroji ostatní. Pokud nepočítám několik loveckých flint z vyrabovaného mysliveckého obchodu ve Vladislavově.

Táhlo se to už sedm let. Sedm dlouhých let zaplavovali naši zem nájezdníci. Ne snad z východu, jak by se po letech varování nabízelo, ale skřípli naši republiku - nyní opět roztříštěnou na stovky městských států, opevněných starých hradů a královstvíček, ze dvou stran. Co se dělo za hranicemi? To nikdo pořádně nevěděl. Německo bylo v troskách a poslední tábory odporu se opevnily v Černém lese. Rakousko bylo kaput. Chalifát Austria byl vyhlášen asi před dvěma měsíci. Slováci vzdorovali tak, jak to jen oni umí a Polsko se zdálo být zaneprázdněno občanskou válkou, která vypukla poté, co EU nařídila zavřít kostely a zbourat Čenstochovou.

„Hele, jestli si budeš dál čmárat do toho notýsku, hovado s Dragunovem na zvonici si tě určitě všimne,“ šklebil se zpoza OTéčka Tonda a utíral si obličej do šátku. Vypadal jak kominík, protože si ještě nestačil umýt „noční nátěr“, jak označoval své vylepšení prastaré techniky splynutí s černočernou tmou.

„Dík,“ řekl jsem a odložil dýmku. Mračna dýmu zvedající se k nebi opravdu lákala kulku snipera s koberečkem.

Zalezl jsem hlouběji do postraní uličky. Ne, fakt to nebyli jen musulmáči, kdo se vydal napravit hříšnou Evropu a získat, co jim po staletí náleželo - tak jim to napovídali jejich duchovní. Kdo ví, jaký vlastně satanáš, možná sám Mohamed z pekla, seslal kletbu na jejich hordy. Kudy procházeli, tam vstávala dávno mrtvá těla zabitých vojáků ze země. Jako by se blížila Apokalypsa a tohle měl být trest hříšníků.

Takového vojáčka nešlo zabít normálním střelivem. Přestože to do nich naši kulometčíci pálili horem dolem, pořad pochodovali. Přesto, že z nich zbyly jen nohy, ruce, hlava otevírala své zelenavé čelisti. Rezaté bodáky a kordy se nořily do útrob našich vojáků a ti umírali s děsem. Postupně jsme samozřejmě přišli na to, že stačí klasická stříbrná koule, posvěcená podle starého Rituálu. Ale než nám to došlo, mrtvých byly hromady.

„Jsem tu,“ povídá najednou Václav. Přikradl se ke mně zezadu, ani jsem ho neslyšel. Jak to ten chlap dělá, že se dokáže plížit jako kočka. „Vypadá to bledě,“ pokračoval Vašek a tahal z batůžku svačinu a...kočku. Jasně. „Karlův most je hlídanej dalším takovým sráčem, co se ním bavíte tady na Rynku. Možná jich tam bude víc, ale já jsem zatím našel jen jednoho,“ popisuje situaci průzkumník a výmluvně si sundává baret s čerstvou dírkou. Nejsou zas tak dobří střelci.

„Na druhý straně jsem ale zahlíd nějaký naše. Myslím, že hrad se těm parchantům ještě získat nepodařilo,“ láduje se flákotou a kočka přechází od jednoho k druhému s příšerným řevem. Taky by si něco dala.

„To bude chtít prokonzultovat s šéfem,“ bradou ukazuju na Tondu, který už zase vykukuje zpoza zničeného obrněnce. Má holt nervy ze železa.

Nasypu si dávku prachu do odměrky, překlopím do hlavně flinty, založím namaštěnej kus starý košile a vložím kuli. Obyčejnou, olověnou. Tady ten sniper není jedním z probuzených. Těm totiž nedělá světlo dobře a dnes je Praha zalitá květnovým sluncem.