ty zimo

Nevím, jestli Skácel psal haiku. Sppš ne, ale miniatury a třeba čtyřverší ano.

Ale, kdyby je psal, za tohle by se nestyděl!

Toto situační haiku jsem si našla již dříve. I po znovu čtení je velice působivé. Přestože není uveden původce oslovení, okamžitě za ním vidím dítě. A o to je obsah ryzejší, podmanivější. Parádní. Ráda ho výběrem připomínám.

líbí *

taky volim zimolu

Co čtenář, to interpret...

díky za opětovné zastavení.

Tá dvoj- či viacznačnosť, ak je, je málo vyvážená, text veľmi zvádza k rekonštrukcii, ktorú som naznačil. Aspoň mňa. Tiež  ten hodnotiaci prívlastok, ten  mi tam latentne/implicitne šarapatí navzdory Tvojmu inak dobrému protiargumentu.

tady bych si možná jen dal pozor na to, zda tam ty výpustky skutečně jsou, nebo jestli si je tam pouze domýšlíš, když to vezmu ad absurdum, malé děti se většinou omezují na substance a přídavná jména příliš nepoužívají (to jen k tomu obrazu KRUTÉ ZIMY), navíc bych ani nezavrhoval možnost dvojího čtení, protože první dvě slova lze chápat jednak jako jakýsi výkřik zoufalství, jadnak jako prosté oslovení, obě interpretace diametrálně liší celkový výraz. Ale tvého zastevení a názoru si vážím...

Nepáči sa mi to. Prvoplánovo a lacno sa to pokúša dojímať. Text je navyše cítiť za odvrhnutým prívlastkom i podmetom:

ty krutá (zlá...) zimo, pláče dítě (dívenka...)

a roztahuje křídla

mrtvého ptáka

Takými okatými elipsami sa významotvornej skratky nedoberieš.

O alúzii na srdcervúcu scénku z Mrázika škoda mlčať – akoby si našiel kus nerealizovaného scenára: http://www.youtube.com/watch?v=0SoxkHjSlW8  (0:51:10)

Inak je mi Tvoje zaujatie za haiku sympatické a všímam si ho.

Díky za obsáhlou kritiku/rozbor, pravda je, že jsem měl připraveny dvě varianty začátku, ale nakonec jsem se rozhodl přidat ke koncentrovanému obrazu motiv navíc (zimu). Ta kritika mě těší především z toho důvodu, že ukazuje můj správný postup v tomto případě. Například: původní verze pracovala v prvním verši s interpunkcí a snažila se ta první dvě slova ukotvit syntakticky, nakonec jsem se ale rozhodl ponechat textu mnohoznačnost - a interpretaci ponechat interpretaci. Ale s neopakovatelností s tebou souhlasím - jde o to, že tenhle text (jak by haiku mělo) vychází z konkrétní neopakovatelné životní situace (mám malou dcerku...).

Ještě jednou díky a třeba zase někdy příště se ozvu.

No těžko se to tráví, ale nakonec i díky tomu je výsledný efekt tak sugestivní, z jiného světa. Popravdě právě přes tu obtíž, přes násilný přechod z oslovení zimy do věty, která je na tomto oslovení nezávislá, jje ta báseň realizována. Oslovení tím dostává punc magického vyslovení jména zimy, protoe evidentně v básni není pro nic jiného - rozhodně tam není kvůli přímému uvození následujících slov.

Takový postup je velmi odvážný. Mohl by ztroskotat na mnoha věcech. Ztroskotal by, kdyby byl ten přechod jen o málo uhlazenější - zmizela by ta magická hranice, která počáteční oslovení postavila do jiného světa. Ztroskotalo by to na tom, kdyby následný obraz, byl jen kulisou - a on není, je opravdu sugestivní i sám o sobě. Kdyby nebyl, kdyby jen doplňoval atmošku, vše by se zhroutilo, opět by ta jazykové hranice přestala být magickou hranicí, stala by se jen hranicí klišé. Že se nc z toho nestalo je zvláštní a velmi působívé. Problém u takových odvážných věcí je jen jeden: je těžké být takhle psát další a další věci. Většina lidí, když něco takhle ridiculous napíšou, tak jsou sami v úžasu jak z nich taková podivnost mohla vylézt a dalších pár let to nejsou schopni zopakovat, ba ani si an to pořádně vzpomenout. A jsou lidi kteří takhle píšou pořád. Pořád neuvěřitelně odvážně a přitom smysluplně, elegantně.

Už brzy rozepnou svá křídla k novému životu *

to vypadá jako dětská výčitka..

Silný obraz. Alespoň z mého pohledu, jedna typická stránka zimy.