Deník 13 - konec

15. března 2002 pátek

 

Vrátím se ještě ke včerejšku, protože jsem radostí skoro nebyla schopná nic pořádného napsat. Náladu mám pořád výbornou a pořád myslím na včerejšek. Byl to jeden z mých nejlepších dnů v životě. Možná byl opravdu tím nejlepším. Určitě. Nenapadá mě žádný lepší den. Byla jsem u Dády na tom kineziologickém sezení. Na začátku mi bylo trochu nepříjemné, že ze mě tahá hromadu problémů – přece jsem tam přišla kvůli matice! No ale dál to bylo super! Nevím přesně jak to probíhalo postupně…..držela mě za ruce a podle toho, jestli byly svaly slabé nebo pevné zjišťovala odpovědi na svoje otázky. Byla hrozně hodná, všechno mi vysvětlovala. Byla jiná než v hodině. Jako kdybych byla s úplně někým jiným. Ale možná se mi to jenom zdá. Ještě mi vlastně bylo nepříjemné, když jsem si musela vzpomínat, co se mi stalo ve dvou letech (nějak přišla na ty dva roky – nevím jak, zase asi podle těch svalů). Jinak bylo všechno skvělé. Měla krásně teplé ruce. Byla jsem hrozně šťastná, když se mě dotýkala. Cítila jsem se……….v bezpečí, ano měla jsem pocit, že když mě drží za ruce, nemůže se mi nic stát.

 

 

27. března 2002 středa

 

 V noci mě probudil hluk. Tata přišel domů až kolem 4 hodiny ráno, zřejmě přiopilý a maminka nechala v zámku klíče, takže se nemohl dostat dovnitř.  Měla jsem strach, že si něco udělají, protože na sebe přes dveře řvali, tata kopal a tloukl do dveří, ale maminka ho stejně nepustila. Tak asi po hodině odešel pryč, jenže já jsem stejně už neusnula.

 

 

9. dubna 2002 úterý

 

Maminka nechává klíč ve dveřích každou noc a každou noc, když se tata vrátí a nemůže se dostat dovnitř, naštve se, mlátí do dveří a nadává. Maminka někdy po hodně dlouhé době, když ho to nepřejde, ho pustí dovnitř a vysmívá se mu, že z toho jeho nadávání mají sousedi srandu. Já teda z toho moc srandu nemám, spíš strach a divím se, že jim sousedi nic neřeknou, vždyť je to přece musí taky probudit. Nevím, proč to maminka dělá, možná si hledá další důvod k nadávání a výsměchu, možná ho chce donutit chodit dřív domů. Jenže když přijde domů brzo, maminka si sedne k němu do obýváku (tata spí v obýváku už roky) a nadává mu a posmívá se mu i několik hodin, stejně jako to dělává mně. Tak se ani nedivím, že začal dost pít a chodit pozdě domů. Já kdybych měla kam, tak tam taky odejdu a vrátím se co nejpozději.

 

 

13. dubna 2002 sobota

 

Celé dopoledne mi maminka zase nadávala. Vždycky přijde s tím, že si povykládáme, ale to jí vydrží tak 2 minuty a začne s tím, co všechno je na mě špatné, jak jsem blbá a jak všechny ostatní holky jsou věčně usměvavé a šikovné. Je jako kolovrátek, každý den mi říká to samé, ale pokaždé mě to bolí. Mohlo by se zdát, že si člověk na to zvykne a třeba už to ani nevnímá, ale nejde to. Pokoušela jsem se o to, ale neumím ji ignorovat. Je to jako by mi pokaždé zabodávala do duše hřebíky. Dělá jí to radost? Nebo proč mi to dělá? Po takovém dopoledni se cítím jako neschopná troska, která má co dělat, aby pořád jen nebrečela. No a v tomto svém monologu dnes pokračovala, dokud u nás nezazvonil Rosťa. Sebrala mi i řasenku, takže jsem mu musela otevřít nenamalovaná a ubrečená a cítila jsem se o to hůř. Asi ho to překvapilo, ptal se mě, jestli nejsem nemocná. Nedokázala jsem mu říct, co se děje. Nemohla jsem se z toho dostat celou dobu, co se mnou byl. Cítila jsem se hrozně, byla jsem úplně vynervovaná, nedokázala jsem se na nic soustředit ani si s ním povídat. Maminka dělala jako že nic, usmívala se jako sluníčko a poslala nás do obchodu. Já byla tak mimo, že jsem nedokázala ani zaplatit. Mám s placením čehokoliv trochu problém. Možná to souvisí s tím, že mě maminka kdysi poslala do obchodu, kde mi vrátili o korunu méně a já si toho nevšimla. No a ona mě za to tak seřvala, že na to nikdy nezapomenu. A připomínala mi to potom ještě bůhví jak dlouho, tak to ani zapomenout nejde. Takže teď, když jsem byla tak vystresovaná, bylo pro mě nepředstavitelné v obchodě něco zaplatit. Strčila jsem peněženku Rosťovi a prosila ho, ať to zaplatí on. Sice to nechápal, ale zaplatil.

 

 

 

18. dubna 2002 čtvrtek

 

Včera jsem byla na dalším sezení u Dády a znovu jsem měla pocit, jako by ze mě spadl obrovský balvan. Nevím, jak to dělá, ale vždycky na tom sezení se mi hrozně uleví. Nevím, jestli to pak ty další dny nějak doznívá či co, ale dnes jsem si na něco vzpomněla a vůbec nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout. Není mi z toho teď nijak veselo. Mohly mi být tak 3 nebo 4 roky a měla jsem jíst krupici. Jenže mi to nějak nelezlo, úplně přesně si nevzpomínám, ale vím, že jsem se pozvracela a to rovnou do toho svého talíře. No a maminka mě donutila ty zvratky i tu krupici sníst. Bolí mě to i po těch letech, když na to teď myslím. Jak tohle někdo může tak malým dětem dělat?

 

 

22. dubna 2002 pondělí

 

Nechce se mi nic psát. Čistý papír na mě hledí a čeká, co bude dál. Jak mu mám vysvětlit, že nevím, co psát? V hlavě mám houfy myšlenek a všechny si přejí být zaznamenány. Všechny jsou strašné a všechny mě bolí. Nechci myslet. Nechci dělat vůbec nic. Nechci žít! Proč to sakra ten papír nechápe? Je odporný. Tak jako já. Vidíš ošklivče, už zase jsi mě donutil mluvit s tebou, zase mi po tobě klouže ruka a jako vždycky, tak i tentokrát mi nepomůžeš. Co jsi to za přítele? Co ti mám vyprávět? Že mám znovu pořezané nohy? Že toho teď lituju? Že se bojím sama sebe? Stydím se. Nenávidím se. Tak teď to víš. A vidíš, mlčíš. Proč na mě nezařveš: „Buď se zabij nebo s tím přestaň!“ ? Nemůžu, nejde to. Ta krev – pořád ji vidím jak stéká dolů v uzoučkých pramíncích a docela něžně zbarvuje vodu do růžova.  Nebolelo to, až teď to bolí. Na duši. Tělo nic necítí. Je jako z kamene. A duše ví, že se to nesmí. Co se smí? Proč se tělu nesmí ubližovat a duši ano? Duše není vidět, já vím. Jen já ji vidím – svoji duši. Duši, která zoufale nechce být. A musí. Proč?

 

 

24. dubna 2002 středa

 

Maminka dělá cosi zvláštního. Nejdřív jsem si nebyla moc jistá, ale už několikrát se opakovalo to samé, takže jsem si jistá, že to dělá, jen netuším proč. Buď sedí, nebo leží – je jedno kde, u televize, v autě i jinde a když si myslí, že ji nikdo nevidí, cosi si mumlá a má ruce sepjaté v klíně. Napadlo mě, že se třeba modlí, ale takhle divně? Nerozumím tomu. Nejhorší je, když ji při tom někdo vyruší a na něco se jí zeptá.  Ona neodpoví a když se člověk zeptá poněkolikáté, začne na něj řvát a nadávat mu. Takže když ji takhle vidím sedět, radši se klidím z cesty a na nic se jí neptám. Je zřejmé, že nechce, aby někdo věděl, co dělá, protože když zpozoruje, že ji někdo u toho pozoruje, začne mu taky nadávat.

 

 

28. dubna 2002 neděle

 

Dneska jsem poprvé spala u Rosti. Byla jsem u něj na návštěvě už několikrát, ale nikdy ne i přes noc. A dopadlo to jaksi podivně. Nejdřív jsme se šli projít, hráli jsme  šipky a koukali na film. No a pak jsme skončili nazí v jeho posteli. Dost mě to zaskočilo, protože doteď jsme se jen líbali a on mi sundal maximálně tričko. No a teď najednou jsem před ním byla nahá a dostala jsem strach dělat cokoliv dalšího. Nevím, kde se ten strach vzal, ale byl tam. Tak jsem se od Rosti odtáhla. Nebyla jsem schopná mu ale říct ani půl slova, takže nevím, jak to pochopil. Mám pocit, že se trochu urazil, protože se pak choval trochu chladně a to po celou dobu, dokud jsme byli spolu. Nevím, jestli se mu mám omluvit nebo něco, prostě nevím.

Maminka se mě samozřejmě ptala, co bylo a strašně mě bolí, že se mi posmívá, že jsem pořád panna. Posmívá se mi takhle už nějakou dobu, nechápu, proč se tolik snaží, abych se s někým vyspala. Pořád mi omílá, že jsem nervní a zatrpklá, protože s nikým nic nemám. Ale já si nepřipadám ani nervní ani zatrpklá a ani mi to nepřijde nějak nenormální. Vždyť je mi teprve 18, to přece není zas taková hrůza.

 

 

4. května 2002 sobota

 

Dneska měl za mnou přijet Rosťa, ale napsal mi jen smsku, že už za mnou nikdy nepřijede a že má novou holku. Maminka se pořád vyptávala, kdy dojede, takže jsem jí to musela říct a bylo to skoro jako poprava se jí s tímto svěřit. Nic moc na to naštěstí neříkala. Já šla ven, nemohla jsem doma vydržet ani si pobrečet, prostě jsem musela pryč. Chodila jsem až do večera jen tak v ulicích všude možně a bylo mi jedno, že lidi vidí, že brečím.

 

 

8. května 2002 středa

 

Přeju si, aby čas běžel mnohem rychleji. Abych už byla stará babička a prožívala poslední minuty svého života. Možná teprve potom budu šťastná. Proč musí být život tak dlouhý? Nechápu, jak někteří lidé mohou toužit po nesmrtelnosti. Já bych se zbláznila, kdybych musela žít věčně. Možná i tak se zblázním. Možná už ani teď nejsem normální. Pořád přemýšlím nad tím, co je vlastně normální a správné a nikdy nevím. Přemýšlí tak všichni lidi nebo jenom já? Možná opravdu nejsem normální, když nad tím pořád tak přemýšlím. Normální lidi o tom, že jsou normální asi nepochybují.

 

 

24. května 2002 pátek

 

Stalo se přesně to, čeho jsem se bála. Maminka to, že se se mnou Rosťa rozešel, otočila proti mně. Každý den mi nadává a vysmívá se mi, že se mnou nikdo nebude a že budu stará panna. Nemám kam utéct, když odejdu do jiného pokoje, přijde za mnou a pokračuje. Musela bych být pořád venku. A kdybych byla venku dlouho, zřejmě by udělala to, co tatovi – nepustila by mě dovnitř, to je mi celkem jasné. Ale dnes mi není celý den tak smutno, jako teď když tohle píšu. Měla jsem docela dobrou náladu, byly jsme totiž s Mišutkou v kině. Jenže jsem přišla domů a maminka se hned začala vyptávat co bylo, kdo tam byl, kdo mi co řekl a podobné její dotazy. No a pak zas začala s nadávkami a že prý se mám odstěhovat a to hned. Byl už večer a chtělo se mi spát, tak jsem šla do pokojíčku a ona došla za mnou, začala mi házet věcmi, prý ať si je seberu a jdu. Tak jsem jí řekla, že to je tatův byt, ne její a ona začala zuřit a mlátit mě. Couvala jsem před ní až jsem spadla na postel no a ona mě chytla za krk a začala škrtit. Musela jsem se začít bránit, chytla jsem ji za ruce no a ona po chvilce povolila, protože už nejsem malá a mám taky sílu. Odešla do ložnice, ale já tam seděla neschopná cokoliv udělat a jen jsem brečela. Potichoučku samozřejmě, aby mě neslyšela.

 

 

 

30. května 2002 čtvrtek

 

Jsem hrozně sama. Bývám sice ráda sama, ale tohle je jiná samota. Je mi smutno. Nemám proč být smutná, nic se nestalo. Tak proč je mi tak hrozně? Jsem sama i když je kolem mě plno lidí. Nikdo z nich mi nerozumí. A já nerozumím jim. To se opravdu tolik liším? Nechci být jiná. A přitom nevím, jaká bych chtěla být. Ani nevím, jaká bych měla být. Jsem na nic. K ničemu se nehodím. Proč by mě měl mít někdo rád? Vždyť za nic nestojím. Snažím se všechno dělat přesně tak, jak si myslím, že si to ostatní přejí, ale nevím, jestli se mi to daří. A nevím, jestli se jim tím zalíbím. Vlastně nevím vůbec nic. Jenom to, že nechci být tím, kým jsem. Kdybych mohla, změnila bych na sobě úplně všechno. To, jak se chovám, to, co cítím i to, jak vypadám. Přeju si být někým jiným. Je mi jedno kým, hlavně ne sama sebou. Když se podívám do zrcadla, nechci tam vidět sebe. Nechci mít v hlavě ty myšlenky, které tam mám a ani nechci psát to, co tu píšu. Je to hrozné. Proč nemůžu žít život někoho normálního? Proč nemůžu zemřít? Chtěla bych být mrtvá. Mohli by pak moje tělo rozebrat a orgány rozdat. Třeba by je dostal někdo, kdo by žil šťastněji. Zbytečně zabírám na světě místo. Všude se pořád vraždí, proč ale nikdo nezabije mě? Já sama to nedokážu. Jsem zbabělá.

 

 

5. června 2002 středa

 

Po sezení s Dádou se mi zase vybavila jedna vzpomínka. Je z doby, kdy mi bylo asi tak 5 let. Seděla jsem v kuchyni a měla jsem jíst čočkovou polévku. Nikdy jsem nebyla žádný velký jedlík a vždycky jsem jedla hodně pomalu, tak pomalu, že jsem u jídla sedávala dlouho poté, co už šli všichni spát. Musela jsem – dokud jsem to všechno nesnědla. No a tehdy u té polévky jsem taky seděla dlouho, protože byla hustá, čočky v ní byla spousta a mě trvalo, něž jsem to všecko pokousala. Přišla maminka nazlobená, že mi to trvá, ukázala mi na hodinách na velkou ručičku a řekla že až se pohne tam a tam, musím to mít snězené. Já to nestihla, i když jsem se snažila. Toho času mi tenkrát nedala moc. No a ona začala zuřit a bít mě a když jsem před ní utíkala, dohonila mě, protože jsem v té kuchyni neměla kam utéct. Krčila jsem se před ní na zemi a ona mě bila pořád dál a dál. Pak mě kopla, nechala mě tam ležet a odešla. Když se po chvíli znovu vrátila, já tam pořád brečela, jen potichu, abych ji nenaštvala ještě víc. Znovu mi ukázala na hodiny a znovu určila, do kdy tu polévku mám sníst. Já byla tak vyděšená, že mi to moc nešlo, ale zvládla jsem aspoň si tu čočku nacpat všechnu do pusy. Ona však měřila čas, do té doby, dokud jsem to všechno nespolkla. A o kolik minut jsem přetáhla, tolik minut jsem musela stát s rukama předpaženýma a na nich položenou vařečkou. A od té doby byl tohle můj trest v podstatě za všechno. Jen tu vařečku mi pak už na ruce nedávala. Postupem času si vymyslela, že nemám mít ruce před sebou, ale upažené, pak zase nad hlavou, někdy jsem mohla sedět, někdy i ležet (s rukama předpaženýma) no a hodně času jsem musela i stát. Nechápu jak jsem tu událost s polévkou mohla zapomenout. I teď po těch letech nedokážu zadržet slzy, když si ji jen vybavím. Cítila jsem se jako kus hadru, do kterého si každý může kopnout jak se mu zlíbí. Na těle už to dávno nebolí, ale na duši pořád a hned tak to asi nepřestane.

---