Dědkové

Takový úklid se realizuje jednou, maximálně dvakrát za deset let! Tady už nejde o nějaké pucování a vytírání, tohle je makroúklid, vynášení artefaktů před barák, kde si je posléze naloží multikára a odveze mi je z očí. Vynášet budu já, manželka je příliš slabá. Proč je půda vždycky nahoře? Dveře, staré, oprýskané, s klíčem, trčícím ze zámku. Popadnu je a nesu po schodech, dolů, vytočit, dolů, vytočit a naposledy dolů. Průjezdem ven, po něm mě čeká chodníček, branka, ulice.

Před průjezdem už čeká dědek Havlínů. Ten jeho instinkt mu člověk musí jen závidět. Na několik kilometrů ucítí likvidaci harampádí a sběhne se, aby se pohrabal. Klidně vleze až do předsíně, znám ho, důchodce nesmrtelnýho. Ustoupí mi z cesty na nutnou vzdálenost, nemám čas ani chuť si ho všímat, dveře jsou těžké, kromě toho jsme se dnes už viděli…asi třicetkrát, stejně jako včera a předevčírem a kterýkoliv další den. Dovleču dveře na ulici a opřu je o zídku. Vydechuji a narovnávám záda, vytřepávám ruce. Bolí. Tu si všimnu, že na dveřích je nalepený žlutý lístek. Shýbám se. Je tu napsáno: Patří Havlínovi. A dědek už je u mě a věcně mi vysvětluje: „Tohle mi neodvážej, ju? A kdyby přišel Otradovec, tak že už jsou zadaný, plácnul jsem ti tam cedulku, ju?“

Dědek shánčlivá, opatrná! Ani jsem to nepostřehnul, že mi lepí ještě za chůze rezervační cedulky!  Jdu na půdu. Stůl, nohy odšroubované, beru desku a zase schody, točit, schody, točit, průjezd, chodníček…Vedle Havlína už čeká starý Otradovec, konkurence. Dědci si jdou po krku, zvláště když někdo vyklízí barák. Minimalisticky mi dělají místo na průchod, deska mi zakrývá výhled, jestli dost neuhnou, smetu je. Stavím stůl vedle dveří a vidím: modrá cedulka, nalepená uprostřed. Čtu: Otradovec vlastní rukou!  Druhý dědek byl rychlejší. Tohle nedopadne dobře.

A nesu sádrokartonovou plotnu, zbyla po přestavbě, zabírá místo, uvidíme, co dědkové. Stěží se vymotám ze schodů, do průjezdu už načuhují dvě hlavy, začínají vibrovat. Dělám, že je nevidím a jdu. Na nic víc mi beztak nezbývá energie. Slyším nadávky, plotnou cloumají neviditelné síly, padají rány, málem mi podrazí nohy. „Hergot, jděte mi z cesty, beztak jste tu na cizím!“ osopím se na ty supy skrze zelenou desku. Stavím na chodník a opírám o plot. Na desce je žlutý lístek, křížem přes něj pak připlácnutý modrý. Jsem zvědav, jak si to dědci rozsoudí.

Mám toho dost, nachodil jsem schodů; záda, ruce, nohy, všechno pryč. Havlín s Otradovcem číhají na každé mé zjevení v průchodu jako zavilí šakali. Konečně šlus. Vcházím do domu a oznamuji manželce, že půda je čistá a připravená na dalších deset let odkládání krámů, které se určitě ještě někdy budou hodit. Vyjde do průchodu a uznale a soucitně na mne pohlédne: „Máš toho dost, co? Musíš být úplně zničenej, co?“

„Ale houby,“ odpovídám po chlapsku, neboť k tomu jsem cvičený. A předvedu praktickou demonstraci, když ženu popadnu do náruče a nuceně se usmívaje, nesu ji ven. Bolí mě všechno, ale předstírám nesnesitelnou lehkost bytí. Jdu se svým zákonným nákladem po chodníčku. Postavím ji až venku, tvářím se nenuceně, potřebuju vzbudit dojem, že „lehčí už to nemohlo být“. Žena si poskočí, obrátí se ke mně zády, aby si prohlédla snesené harampádí. A tu ustrnu. Zatracený dědkové! Na hýždích mé drahé ženy se šklebí dvě cedulky, žlutá s „Patří Havlínovi“ a sytě modrá „Otradovec vlastní rukou“.