Profesor

Profesor

 

  „Henry,“ ozval se Barrelův hlas zpoza kouřové clony, „ty si zahráváš.“

  „Trhni si,“ odsekl profesor, ačkoli se zároveň poněkud nejistě zavrtěl ve svém ušáku. S povzdychem upřel oči zastřené čočkami brýlí k ohni v krbu. Krásně praskal, plameny se v krbovišti divoce komíhaly, šlehaly vzhůru a zase padaly k zemi, kde se hromadil popel.

  „Já si klidně trhnu, ale to nic nemění na tom, že když si nedáš pozor, budeš v pěkným průseru,“ pokračoval nevzrušeně profesorův společník potom, co vyfoukl další oblaka dýmu.

  „Do toho ti nic není. A vůbec – jestli mě chceš poučovat, tak si dej klidně odchod,“ zavrčel profesor. Byl nervózní, ruce na semišových opěrkách se mu chvěly a Barrel mu rozhodně nepřidával.

  „No jak myslíš, jak myslíš.“

Odložil doutník, ztěžka vstal a odkulhal k věšáku na kabáty. Ještě se však ohlédl.

  „Ale to žes starýho mrzáka vyhodil do tohohle psího počasí, si teda rozhodně budu pamatovat.“

Profesor si jen odfrkl. „Polib mi.“

 „Já to slyšel! A nemysli si, že nevím, proč ti tak záleží na tom, abych vypadl.“

Hrál nechápavého.

 „Ale no tak! Přijde, co? No, jen si to uži, starouši. Dokud to jde. Tak maucta.“

A zaklaply se za ním dveře.

  Profesor jeho kousavé komentáře ignoroval, jen si povzdechl a sundal brýle, aby si mohl pořádně promnout oči. Před Barrelem by to jaktěživ nepřiznal, ale skutečně začínal mít nahnáno. Do čeho se to jen uvrtal? Riskoval práci, čest, pověst slušného starého mládence…

  K čertu s tím vším! napomenul se v duchu. Žiješ jenom jednou!

  To mu dodalo ztracené odvahy, a když se o několik minut později rozezněl zvonek, a profesor – potom co vystřelil z křesla a zakopl o taburetku – zvedl sluchátko, jeho hlas zněl sebejistě a pevně.

  „Ano?“ zeptal se zcela zbytečně, protože moc dobře věděl, kdo stojí venku pod vchodovou stříškou s ukazovákem přilepeným na zvonku.

  „Pane profesore? To jsem já, Sally.“

   Profesor si odkašlal. Sally zněla víc jako copatá žačka páté B než jako vysokoškolačka, což v něm znovu vzbudilo nejistotu.

  „Chcete jít nahoru?“ zeptal se a chvíli si paradoxně přál, aby odmítla.

  „Kdepak,“ zasmála se a profesor pocítil úlevu i zklamání zároveň. „Raději vy pojďte dolů. Něco vám ukážu.“ A zase se zachichotala.

  „D-dolů? Ale co vaše… vaše poslední práce? Myslel jsem, že jste chtěla probrat tu esej?“

  Byla to hloupá záminka k hodinám nezřízeného sexu v jeho (zatím) studené posteli – oba dva to věděli. Nebo si aspoň myslel, že to ví. Proč ale najednou chtěla couvnout?

  „Esej,“ řekla Sally suše a profesor ji úplně viděl, jak krčí špičku svého rozkošného nosíku a šklebí se, „na tu kašlu. Chci se bavit. Pojďte dolů.“

  Byl zmatený. Jak se s ním proboha chtěla venku bavit?

  „Prosím,“ dodala a něco v jejím hlasu, něco sladkého a lepkavého, něco svůdného a erotického, profesorovi napovědělo.

  „Dobrá. Jen… dejte mi minutku,“ řekl, než položil sluchátko a vjel si oběma rukama do vlasů. Pak si do aktovky zabalil pár kondomů, peněženku a klíče od auta a sjel výtahem do přízemí.

  Sally už čekala na chodníku, pečlivě zabalená do černého kabátu, zatímco vítr jí divoce kroužil kolem hlavy. Když otevřel těžké vchodové dveře, přestala kopat špičkou lodičky do obrubníku a vzhlédla.

  „Autem ne, pane profesore,“ řekla, když viděla, jak se mu v ruce zaleskly klíčky. „Projdeme se.“

  Chtěl namítnout, že se nehodí, aby ho někdo viděl, jak se po desáté večer promenáduje se studentkou, ale než se k tomu odhodlal, chytila ho za studenou ruku a se smíchem vyrazila vpřed.

  „Kam to jdeme?“

  „Jen tady kousek, uvidíte. Je to hned za rohem.“

  Ukázalo se, že to za rohem tak docela nebylo. Nebo se to profesorovi možná jen zdálo, protože vítr zuřivě fučel, takže bylo na každý krok zapotřebí dvakrát tolik síly. Ale Sally se celou dobu jen smála a chlácholila profesorovo mrzoutství.

  „Už tam budeme?“ zeptal se, když už uplynula dobrá půl hodina.

  „Už,“ přitakala Sally. „Slyšíte?“

  Slyšel. Odněkud k nim doléhalo slabé dunění hudby.

  „Jen pojďte,“ pobízela ho Sally, jelikož se začal vléct ještě pomaleji než doposud – raději poslouchal operu než tohle bláznivé hlučení. Vzpomněl si na svůj ušák a oheň v krbu a náhle zalitoval, že nezůstal doma. Copak mu tam něco scházelo?

  Dorazili k nějakému nočnímu klubu nebo možná diskotéce. Profesor si vlastně ani nebyl jistý, jestli je mezi těmi dvěma nějaký rozdíl, ale Sally mu s nakrčeným nosíkem tvrdila, že „to teda je“.

  „Kdy jste byl naposledy pořádně pařit?“ zakřičela mu do ucha, když vlezli dovnitř, přímo mezi zpocená těla a agresivní barevná světla.

  Profesor pokrčil rameny. Připadal si jako hlupák, jak tam tak stál ve svém příliš dlouhém plášti a s koženou aktovkou k tomu. Ale Sally se jen smála, moc jí to slušelo. Náhle profesora vzala kolem krku a políbila ho. Když odlepila svoje rty od těch jeho, ukázala k baru.

  Přitančila k barové stoličce a on ji pomalu následoval, na tváři začínající úsměv. Čert vem, co si o něm myslí ostatní!

  Objednal Sally koktejl, na který si ukázala, a sedl si vedle ní.

  „Taky se napijte,“ pobízela ho, zatímco mu dlaní mnula stehno. Zavrtěl hlavou.                       

  „Na sex na pláži už snad ani nemám věk.“

  Neslyšela ho a tak se musel naklonit blíž, tak blízko, až se jeho rty dotýkaly jejího ušního lalůčku a větu zopakovat.

  Zasmála se.

  „Se mnou se zase dostanete do formy, profesore,“ žertovala. „Se mnou budete mladý.“

  Úsměv jí opětoval. Ano, skutečně, doufal, že Sally dokáže vzkřísit tu dávno vyhaslou jiskru a udělá z jeho nudného tvídového života ohňostroj. Byla tak mladá a plná sil, když v záři barevných laserů tancovala na parketu. Profesor se na ni jen díval z pohodlí barové stoličky, jelikož její vyzvání k tanci odmítl.

  Upíjel pivo z obyčejného plastového kelímku – chutnalo mnohem líp než v hospodě – a pozoroval ji. Líbilo se mu, když Sally oslovovali cizí muži. Tančili s ní tak těsně a zapáleně, že by to v mnoha zemích světa považovali za trestné, jeho to ale vzrušovalo. Příjemně to v něm vzbuzovalo žárlivost. Objednal si další pivo, a než se Sally vrátila, stačil si dát další.

  „Pane profesore,“ oslovila ho Sally, celá zchvácená z tance. „Pojďme se podívat támhle dozadu za jedním mým kamarádem, pojďme!“

  Rozhrnula závěs za barem a oba vklouzli dovnitř. Prošli tmavou chodbou, kde téměř nebylo vidět na krok a pokračovali až tam, kde hudba přestávala útočit na ušní bubínky.

  „Tady,“ vydechla Sally a sesunula se na fialovou pohovku. Profesora stáhla s sebou.

  „Kdepak je ten váš kamarád?“ zeptal se Henry laškovně. Tušil, že žádný kamarád nikdy neexistoval, ale že ho Sally jen chtěla dostat někam do soukromí. Už začal v aktovce lovit kondomy, když ho – jako ten večer už několikrát – překvapila.

  „Sedíte na něm!“

  „Prosím?“

  Sally obrátila oči vsloup a sáhla mu za záda.

  „Opíráte se o to.“

Předklonil se, aby mohla vytáhnout malý stříbrný kufřík. S klapnutím se otevřel.

  „Co v tom je?“

Sally se zasmála.

  „Dejte mi ruku.“

Udělal to. Vzala ji do dlaní.
  „Máte tak velké ruce,“ řekla a ukazovákem přejížděla po jejím hřbetě. Pak ji otočila dlaní vzhůru. „Takovýma rukama byste skolil i medvěda.“

  „No medvěda asi zrovna ne. Leda tak slepici,“ zasmál se profesor a Sally se k němu přidala.

  „Nebo husu. Nějakou husičku.“

  „Třeba.“

Pak však z kufříku vytáhla něco, co se profesorovi vůbec nezamlouvalo.

  „Sally!“ vydechl překvapeně a vytrhl se z jejího sevření. „Berete drogy?“

Zatvářila se ublíženě.

  „Samozřejmě že ne!“

  „Tak mi to tedy vysvětlete!“ zlobil se, když mu do ruky nasypala titěrnou bílou pilulku.

  „Chtěl jste, abych vás udělala mladým,“ zakňourala ublíženě.

  „Ale představoval jsem si, že to uděláte trochu jiným způsobem,“ namítl frustrovaně. Zvedla k němu modré oči. Profesor pevně stiskl svoji aktovku s kondomy.

  „Tohle by vám ale udělalo dobře,“ řekla. „Nebyl byste tak… prkenný. Uvolnil byste se. Jak chcete být mladý, když se pořád tváříte tak vážně?“

  Henry na to nic neřekl, jen sledoval, jak si pohrává s lahvičkou plnou drobných pilulek. Musel ovšem uznat, že se tady mezi mladými, do půl těla vysvlečenými a navíc vypracovanými těly necítil dobře. Připadal si směšně a přitom věděl, že by i takový mrzák jako Barrel – ačkoliv už mu dávno nebylo dvacet – dokázal uplatnit svůj nekonečný šarm sice letitého, ale zato řádně prošukaného milence. Jen on musel být pořád takový trapný ňouma!

Ale i přesto…

  „Sally, nechte si to pro někoho jiného,“ a zaklapl víko kufříku. Zatvářila se zklamaně, náhle se však rozjasnila. Sallyino smutnění nikdy netrvalo dlouho.

  „Tak se se mnou aspoň musíte napít místní specialitky. Prosím!“

  Jejímu prosíku, co ho dneska už dokázal vytáhnout z pohodlí domova tady do té zaplivané díry, odolat nemohl a tak přikývl; koneckonců nebylo na trošce alkoholu nic špatného. Sally ho políbila. Snad za odměnu.

   „Bingu!“ zavolala, když se odtáhla, aby nabrala dech. Za pár vteřin se otevřely dveře, o kterých profesor předtím neměl ani tušení a mezi oblaky kouře se vynořil střapatý kluk tak v Sallyině věku.

  „Dones něco k pití pro mě a pana profesora.“

  Přikývl a ztratil se jim z očí. Sally tu chvíli využila k tomu, aby jejich rty znovu spojila. Za pár minut byl ovšem Bing zpátky.

  „Tady to máte. Ať chutná.“

Podnos klapl. Profesor odvrátil hlavu od jejích nenechavých rtů a natáhl se pro sklenici. Sally ho však chytila za rukáv.

  „Vemte si tu druhou. Tahle je příliš silná, druhý den by vás bolela hlava!“

  Ušklíbl se, ona se zasmála a pak se oba napili, každý ze své sklenice.

  Pak Sally vyhrkla: „Říkala jsem to. To je ale síla,“ a skočila profesorovi po krku jako divoká kočka. Praštila s ním o pohovku a začala se s ním muchlovat. Profesor její polibky oplácel, zatímco ji jednou rukou tiskl blíž k sobě a druhou šátral po svojí aktovce.

  „Na tohle nikdy nezapomenete, profesore, že ne?“ smála se, když mu roztrhla košili. Chtěl se zasmát s ní, ale náhle si připadal podivně zmateně. Začala se mu točit hlava. Dotek Sallyiných rtů na jeho holé hrudi mu už nepřišel tak jasný a intenzivní jako předtím. Zdálo se mu, že snad omdlí, na to však viděl příliš jasně; Sallyiny rudé rty přímo zářily, bělost jejích zubů se mu vrývala do sítnice. Jen její tělo mu přišlo studené, její polibky nedostatečně žhnoucí. Náhle její dotyk zmizel úplně a do profesorova zorného pole se dostala Bingova tvář.

  „A je to, zlato,“ zazpíval, než se profesorovi zatmělo před očima.

 

  Bylo už ráno, když se nahý probudil u sebe v ložnici. Barvy mu připadaly podivně vybledlé jako zakalená voda, a i když si nasadil brýle, které - jako zázrakem celé – bez problémů nahmatal na nočním stolku, nepomohlo to. Alespoň že Sally sedící v andělském hávu na kraji postele se zlatou harfou v ruce zmizela.

  Hodně zvracel. S čistým svědomím mohl tuhle kocovinu prohlásit za tu úplně nejhorší ve svém životě. Spoustu věcí si z předchozího večera nepamatoval a po muchlování se Sally na oné křiklavě fialové pohovce měl dokonce úplné okno. Absolutní prázdnota, nejistota. Nevěděl, jak se dostal k sobě domů, a ani to možná vědět nechtěl. Bylo mu trapně. Bylo mu hrozně. A o půl osmé ráno navíc volali z fakulty.

  „Na slovíčko, profesore.“

Pokoušel se z toho vykroutit. Děkanovi dokonce namluvil, že má střevní virózu, ale ten neustoupil ani o píď. Naprostá pohotovost, a jestli se do hodiny neobjeví v kampusu, přijede si pro něj policie. Počkat, policie?

  Profesorova otupělá mysl jako by se náhle probrala z dlouholeté dřímoty. Když se však chtěl děkana vyptat na podrobnosti, bylo už sluchátko hluché.

  Sakra.

 

  „Tady vás máme, profesore.“

  Přišel bílý, sivý a zelený, neoholený, rozcuchaný a s fialovými kruhy pod očima, ale držel se na nohou a to bylo hlavní.

  „Děje se něco?“ zeptal se chraplavě.

  „Prý jestli se něco děje!“ spráskl ruce děkan, načež se sesunul na zem a profesorka filosofie ho musela křísit. Profesor nad nimi stál s pootevřenou pusou jako hlupák a nevěděl, co si počít.

  „Profesore, raději se běžte podívat ke kabinetu historie, už tam na vás čekají,“ oznámila mu profesorka chovající děkanovu hlavu v klíně. Přestože si začínal připadat jako Alenka v Říši divů, poslechl ji.

  U kabinetu historie bylo narváno. Uniformovaní strážci zákona brousili v přilehlém koridoru s hlavami svěšenými k zemi, jako by zkoumali každé smítečko na podlaze. Vypadali tak zabraní do práce, až si dovolil doufat, že si jeho příchodu nikdo nevšimne. Jenže policista, co stál vedle o hůl se opírajícího Barrela, profesora už vyhlížel, a jen co ho zmerčil, hlasitě protáhl: „Á, to je on!“

  Všichni přítomní se jako na povel zastavili. To je on, to je on, proběhlo neslyšně davem. Profesorovi se v zátylku zježily všechny zbytky vlasů. Něco temného a chladného dosedlo na jeho hruď. Očima se pokoušel setkat s Barrelovým pohledem, ale mrzák zarytě zíral z okna.

  „Půjdete se mnou,“ oznámil profesorovi nekompromisně policista a otevřel dveře kabinetu.

Profesor za hrobového ticha váhavě vstoupil, a jakmile mu pohled padl na všechnu tu krev, zhroutil se k zemi stejně jako děkan.

 

  Bylo to strašné. Strašnější než kocovina. Mladé tělo, rozcupované a rozdrásané, leželo na profesorově pracovním stole. Bože, na jeho vlastním stole! Byly to jeho papíry pokryté tmavě rudou krví, jeho svorky a jeho knihy. Nebylo tedy divu, že se na něj policie slétla jako hejno slepic na jedinou žížalu. Nebo červa.

  „Znal jste tu studentku? Leu Ritterovou?“

  Na spodní straně víček profesorovi utkvěl obraz dlouhého dívčího hrdla s tmavě modrými otisky prstů v bledé kůži, co jako husí krk leželo natažené přes jeho milované vydání Leviathana.

  „Párkrát jsem ji zahlédl na chodbách. Chodila s takovým vysokým klukem.“

  „Mluvil jste s ní někdy?“

  „Vy mě podezíráte?“ odsekl.

Policista se nadechl a pak udeřil znovu s novou silou.

  „Pane profesore, kde jste byl včera večer?“

  Měl pocit, že se země zatřásla. Strach mu stáhl hrdlo, a když ze sebe vydal: „A v kolik hodin myslíte?“ znělo to přiškrceně a zastřeně. Nejradši by si nafackoval. Co se má co krčit strachy, když má svědomí čisté jako lilie? Jenže pak si náhle vzpomněl na Sallyiny polibky a na tváři mu naskákaly ošklivé nachové skvrny studu a… viny.

  „Dejme tomu kolem desáté. Pane profesore, chcete trochu vody?“

Rozklepanými prsty si z nosu stáhl brýle, aby si je vyčistil o lem košile.

  „Ne, kdepak,“ odmítl rychle, když mu zase hladce vklouzly zpět na místo. „V deset hodin… To jsem byl venku.“

  „Venku,“ odtušil policista. „Můžete to víc specifikovat?“

  „Ovšem… tedy… vlastně ne.“

Vyšetřovatel zvedl obočí.

  „Ne?“

  „Totiž, nevím přesně, jak se to tam jmenovalo. Byl to takový podnik. S barem. Hodně hlasitá hudba.“

  „Aha,“ protáhl policista a znělo to tak pochybovačně, až se profesorovi – přestože seděl na tvrdé dřevěné židli – roztřásla i kolena. „A s kým jste tam byl?“

  „Sám,“ zalhal pohotově.

  „Dobrá, na to se ještě podíváme. A potom?“

  „Potom?“ opakoval hloupě.

  „Ano, potom. Co jste dělal potom?“

  Potom potom potom potom potom potom potom potom potom potom potom potom potom. V tom strašném momentu si uvědomil, že to neví! Neví tak základní věc! Kde vlastně byl? Co dělal? Pomiloval se nakonec se Sally? Stačil sáhnout do aktovky nebo jí udělal dítě? Pane na nebi!

  „Profesore?“

  Policistův hlas se k němu donesl odněkud z dáli. Jak dlouho už na něj mluvil? Mají ho za blázna? Nebo hůř – za brutálního vraha?

  V té chvíli se neudržel a nazvracel si sám sobě do klína jako mimino. Stud a vina ho udeřily do žaludku nemilosrdnou silou.

  „To ten podnik,“ snažil se vysvětlit znechucenému policistovi. „Divoká noc,“ pokusil se ještě o rošťácké uchechtnutí, ale znělo to spíš jako bolestné zachrochtání raněného prasete. To si zřejmě myslel i policista.

  „Jste v pěkném maléru, profesore. Uděláme u vás domovní prohlídku.“

 

  Jak řekl, tak udělal. Profesor nervózně postával v obýváku, zatímco skupina ozbrojenců prohledávala jeho vestavěné skříně a rozebírala čalouněnou pohovku. Byl to tak komický obraz, že nebýt té příšerné situace, byl by se tomu s chutí zasmál.

  „Čistý.“

  „Tady taky čistý,“ ozvalo se z kuchyně.

  „Pojďte se podívat na tohle!“ zavolal třetí hlas z koupelny.

  Jeden z mužů vysypal obsah profesorova prádelního koše na podlahu a botou šťouchal do špinavého prádla. Mezi použitými ponožkami a spodky zářila profesorova košile a kalhoty; to samé oblečení, které měl na sobě předešlou noc. A obojí pokryté tmavě rudými skvrnami.

  „Tohle… tohle… není,“ koktal profesor, který se zarazil na prahu, jako když do něj udeří blesk.

  „Vaše?“ zeptal se znuděně jeden z policistů.

  „Není!“ vykřikl profesor. „Totiž je. Ale není to tak, jak to vypadá.“

  „To řekněte u soudu. Teď máte právo nevypovídat. Bille, pošli ty hadry do laborky.“

Když profesorovi nasazovali želízka, pokoušel se bránit.

  „Nevím, jak se to sem dostalo. O ničem nevím! Musíte mi věřit! Ze včerejška si nic nepamatuju, nic si nepamatuju…“

  „Tak byste si měl co nejdřív vzpomenout,“ umlčel ho chladně policista, který ho vyváděl ze dveří.

  Na chodbě celý ten tyátr sledovala domovnice a profesor ji viděl, jak si rukou zakrývá ústa a nesouhlasně kroutí naondulovanou hlavou. Dobrá pověst byla ta tam. Nikdo mu nevěřil a nikdo mu nechtěl pomoci. A nejhorší na tom všem bylo, že začal profesor pochybovat i sám o sobě.

  Potřeboval mluvit se Sally.

 

  Zavřeli ho do předběžné vazby jako hlavního podezřelého. Dva hlídači seděli před jeho celou s nohama na stole a pikantními kuřecími stehýnky z KFC v buclatých dlaních. Zírali na něj jako na nějaké divoké zvíře, jako na starého blázna, který se z čista jasna rozhodl pomstít světu za svůj zpackaný život skrz mladou studentku se zářivou budoucností, kterou on nikdy neměl. Nebo možná měl, ale nebyl s to se jí včas chopit.

Tak či onak, Lea Ritterová o tu svoji za jedinou noc navždycky přišla a svět byl zřejmě přesvědčen o profesorově absolutní vině.

  Jak o tom tak uvažoval tam a zpět, ptal se sám sebe, jestli se z toho všeho co nevidět zblázní. Jestli by – kdyby v jeho cele bylo okno – na nic nečekal a skočil. Tak mu bylo. Zmatek v hlavě, tichý řev a lanový most desítky stop nad roklí s hladovými lvi. Kdyby se Sally v té temné chvíli neukázala, rozvzlykal by se jako ženská.

  „Dobré odpoledne, profesore,“ pozdravila ho ve vší slušnosti. „Tak prý jste zabil Leu Ritterovou. To nevadí, já ji stejně moc nemusela.“

  Unavenýma očima se na ni díval skrz mříže. Vypadala krásně, jako anděl, na tváři ani stopy po únavě.

  „Ach, Sally,“ povzdychl si, „Takhle se nežertuje.“

  Ušklíbla se. „Já moc nejsem na bláboly jako „o mrtvých jen dobře“. Byla to taková husička. Ale to je teď vlastně jedno. Jen jsem chtěla, abyste věděl, že vám to nemám za zlé.“

  „Sally!“ vyhrkl. „Snad si nemyslíš, že jsem ji zabil já?“

  „No, všichni ostatní si to myslí.“

Začal se třást jako v horečce.

  „Ale co ty, Sally? Ty ne, že ne?“ naléhal, „Ty víš, že to v sobě nemám. Někoho pobodat a zardousit vlastníma rukama, to bych přeci nedokázal!“ 

  Přistoupila blíž k mřížím a on ji napodobil. Prsty omotal kolem ocelových tyčí a čekal, že se konečně dozví, co se předchozí noci odehrálo. Že je to všechno jen špatný vtip.

  „Víte,“ začala Sally pomalu. „Vy máte vážně hrozně velké ruce, pane profesore. Takovýma byste skolil medvěda.“

  Ztuhnul. Vzpomněl si na její slova z předchozího večera. Tehdy to byl kompliment, teď však rozsudek smrti.

  „Sally, co to povídáš?“

  „Včera jsme si to užili. Vážně to bylo príma, profesore. Jako kdyby… jak bych to jen řekla… jako kdybyste omládl! Jenže pak se vám udělalo zle, asi nejste moc zvyklý pít. Šel jste na záchod. A pak už jste se nevrátil. Hledala jsem vás, ale byl jste pryč.“

  „A kam jsem šel?“

  „Asi najít Leu Ritterovou, ne?“

  „Leu Ritterovou! Vždyť ji ani neznám!“

  „Ale jděte. Moc dobře vím, jakou jste na ní měl zlost.“

  „Proč bych na ni měl mít zlost?“

  „Co já vím. Možná proto, že jste s ní spal a ona vás pak nechala. Chodila přeci s takovým tím vysokým klukem, ne? Odmítla vás. A i když jste si řekl, že to tedy aspoň zkusíte se mnou, v hloubi duše – ano, tam – vás to pořád žralo.“

  Profesorovi se z toho všeho zatočila hlava. Kde to vzala? Jak na to přišla?

  „Sally, odkud to máš?“

  „Z dobrého zdroje,“ odpověděla důležitě.

  „Ale tak to přeci vůbec není!“

  „A jak tedy?“ přisadila si. „Víte profesore, slyšela jsem, že se s tím zrovna moc netajila. Vůbec bych se nedivila, kdyby se fakultou šířily vtípky o tom vašem „maličkém“. Vlastně si jsem skoro jistá, že se šíří, protože tady mluvíme o Lee a to byla hrozná s-l-e-p-i-c-e. Pusu nezavřela. Takže to už zřejmě ví celá škola. Celá škola ví, že jste spal s Leou Ritterovou!“ a namířila na něj prstem.

  Stál tam jako opařený. Celá škola… Snažil se myslet, ale mozek mu stávkoval.

  Lea. Lea. Lea. Pamatoval si, jak se na něj hezky usmála tenkrát v kabinetu historie. Vy máte celé století starého Leviathana, řekla tenkrát. Ano, ano, to tedy ano, je to asi to nejcennější, co tahle škola má. Zasmála se. Pohodila plavými vlasy. Všiml si, že má krásné zelené oči, to ano, ale byl to snad hřích, ocenit krásu? Přisedla si ke stolu. Jestli se prý na tu knihu může podívat. Ale ano, samozřejmě, jen si poslužte. Páni, jak je křehká! Listy jako z hedvábí.

  Nalil jí krapet vína, které ten den dostal k narozeninám od Barrela. Běžně v práci nepiji, nemyslete si. Ale když máte ty narozeniny, že ano, profesore. Ano. Tak na zdraví. Na vás, profesore!

  Byla to jen sklenička. Možná dvě. Nebo snad víc?

  Ale přeci si jasně pamatoval, že když Lea Ritterová prolistovala posledními zašlými stránkami Leviathana, zase se zvedla, poděkovala a s úsměvem na rtech odešla. Nebo ne? Je možné, že se tenkrát opil stejně jako včera a pak si zase nic nepamatoval? Ostatně byl už večer. Klidně mohl přespat v kabinetu. I Lea Ritterová tam mohla přespat, aniž by si někdo něčeho všiml. Aniž by si profesor druhý den něco pamatoval. Aniž by mu přišlo divné, že si ustlal v kabinetu, protože to nic neobvyklého nebylo, alespoň ne od doby, co ho doma nikdo nečekal…

  Pokud se tedy s Leou opili, pomilovali a profesor se ráno probudil sám v kabinetu s pořádnou bolestí hlavy, prázdnou lahví vína vedle sebe a gigantickým oknem v paměti, klidně se mohl domnívat, že svůj narozeninový dárek vycucnul bez cizí pomoci. Bylo tedy možné, že na Leu zapomněl tak, jako ona na něj (I když nepochybně z jiných důvodů – tyhle mladice vážně hrozně vydrží!)? Že jen někde hluboce v jeho podvědomí pořád ještě trůnilo semínko vzpomínky na její plavé vlasy a zelené oči, zrovna tak jako semínko žárlivosti, když ji vídával na chodbách s tím vysokým klukem? A že by mu alkohol včera vrátil ten kousíček paměti, co mu předtím vzal, společně s neovladatelnou touhou pomstít se-

  „Ne, ne, ne,“ šeptal profesor.

Ano, ano, ano, přikyvovala Sally.

  „Ale nic si z toho nedělejte, profesore. Budu vás chodit navštěvovat.“

 

  Když pak později přišli uniformovaní s výsledky z laboratoře, konečně se nekontrolovatelně rozvzlykal. Krev zažraná do bavlny vážně patřila Lee Ritterové. Vždyť já vím, já vím, prohlásil, celou tu dobu jsem to věděl. A než se policie stačila vzpamatovat, ke všemu se přiznal. Zlomila mu srdce, na chodbách se tulila k tomu vysokému studentovi filosofie, hrozný kluk, samý beďar, a dělala, jako by jeho – profesora! – ani neznala. Zlomila mi srdce, povídám, vzlykal, radši jsem zapomněl, nechtěl jsem si pamatovat…

  „Zlomila mi srdce a já ji zato zabil. Je mi to strašně líto. Tak strašně líto. Byl jsem opilý. Taková hrozná ztráta,“ a vzpomněl si na Leviathana zmazaného krví.

  „Uklidněte se,“ vrčeli. „No tak. Ššš,“ broukali. „Však jim to u soudu ještě zopakujete.“

  Profesor přikyvoval. Ano, všechno jim to řekne. Jaký to je červ, bídák, zkurvysyn. A když se sesunul na kolena, tak místo vyslané prosby k Bohu o odpuštění, prosil je, aby ho zavřeli.

 

  „Henry.“

  „Barrele. Už je to půl roku. Dal sis na čas.“

  Profesorův starý kumpán seděl na druhé straně neprůstřelného skla státní věznice. K uchu si pravou rukou přiložil sluchátko, zatímco prsty levé ruky netrpělivě poklepával na stůl před sebou. Měl chuť na cigaretu, pomyslel si mrzutě profesor.

  „Kdo by se hnal za starým vrahounem,“ řekl Barrel. Jeho hlas zněl skrz sluchátko ještě drsněji než obvykle a profesor maličko zbledl.

  „Barrele, já… nebyl jsem při smyslech.“

  „To jsi zatraceně nebyl,“ zachechtal se. Počkat, on se mu skutečně poškleboval! Profesor se nechápavě zakabonil, načež Barrel protočil oči vsloup.

  „Ty hlupáku,“ prohlásil, „to, co ti přisypali do pití, by skolilo i německou dogu.“

  „O čem to…“

  „Ach, Pane na nebi, tobě to pořád ještě nedošlo, co? Tedy vážně jsi mě zklamal, starý brachu! Půl roku v lochu a za celou tu dobu jsi nepřišel na to, jak jsme to na tebe se Sally navlíkli?“

  Jen něco zakoktal do sluchátka.
  „Je mi tě líto, vážně,“ povzdechl si Barrel. „Na druhou stranu si to teď se Sally užívám mnohem víc, když mi ji nechce vyfouknout žádnej další profesůrek v tvídovým sáčku.“

  „Ty a Sally…,“ vyjekl profesor. Trochu se zatahal za límec. Košile vězeňského mundúru ho začínala nepříjemně škrtit.

  „Já a Sally jsme spolu šoustali dlouho předtím, než sis jí vůbec všiml,“ ušklíbl se Barrel. „Měl jsem ji v kurzu psychologie. Ta mrška. Jakmile ses jí začal dvořit, úplně ztratila hlavu. Nebýt toho, že jsem jí o tobě navykládal ty nejhorší věci, zničila by si s tebou život. Unudil bys ji k smrti, za to ti ručím.“

  „Tys… jí o mně něco navykládal?“ zeptal se profesor, z kterého pomalu začínaly téct čůrky potu.

  „Myslíš ty báchorky o tom, jaký jsi to starý chlípník? Jak taháš studentky do postele, většinou opilé a ochotné jako ovečky? A jak ses zajímal o ni, o úžasnou, krásnou, chytrou a neuvěřitelně ješitnou Sally Mellkinsovou, jen proto, aby sis vyléčil srdce zlomené Leou Ritterovou? Starý brachu, ty nemáš ponětí, jak hrozná tahle ženská ješitnost může být. Stokrát horší než mužská, to se vsaď. Jen to pomyšlení, že pro tebe byla pouhou náhražkou za takovou husičku jako je Lea Ritterová, ji dokázalo rozčílit k nepříčetnosti. Je hrozně rozkošná, když je rozčilená, víš? No každopádně, ta ublížená hrdost dohromady se žárlivostí, kterou v ní zapálilo pár mých lží, stačila k tomu, aby bez cavyků souhlasila s mým plánem.“

  „Plánem?“ opakoval dutě profesor. Měl pocit, jako by se ho někdo snažil nacpat do okapové roury hlavou napřed.

 „No jistě, všechno to bylo předem vymyšlené. Přesvědčil jsem ji, aby tě zatáhla do toho klubu. Dělá tam jeden kluk, pingl Bing; a shodou úžasných náhod taky můj prasynovec! Společně tě dostali do limbu a já se postaral o zbytek. Musím ti říct, starý příteli, že jsme tě asi docela slušně podrazili.“

  „Ale já… ale já…“

  „Ale já, ale já,“ pitvořil se Barrel. „Naletěls a teď sedíš tady, zatímco já si užívám s tou naší holubičkou. Teď už tedy jenom mojí. Ale varoval jsem tě, pamatuješ? Říkal jsem ti, ať ji necháš na pokoji. Jen kdybys někdy poslouchal starého mrzáka! Kdybys tak poslouchal, Henry,“ a tempo Barrelových netrpělivých prstů se vystupňovalo v překotné bubnování.

  „To není možné,“ zakrákoral nakonec profesor. „Tohle je absolutní šílenství. Chceš říct, že ani s Leou Ritterovou jsem nikdy nic neměl?“

  „O tom bych dost pochyboval. Ta přeci chodila s takovým tím vysokým klukem, ne? Hrozný případ, samý beďar. Každopádně v kampusu jsem nechal roztroubit něco jiného. A i Sally jsem napovídal pravý opak. Bůhvíproč věřila, že bys ty – ze všech lidí právě ty, no vážně! – sbalil takovou blonďatou kočičku, jako byla Lea. No nevadí. Přinesl jsem ti pár koblih. Koneckonců jsi byl skvělým přítelem. Dokonce ses místo mě nechal dobrovolně zavřít, ne?“ A štěkavě se zasmál.

  „Ne, promiň, to ode mě nebylo fér. Policejní nátlak, ten humbuk v kampusu, ta příšerná prasečina u tebe v kabinetu? Dokonce i mně by to vlezlo na mozek. Psychologie je krásná věc, když se to s ní umí. Hrozná škoda, že ses rozhodl dát se na dějiny, co říkáš?“

  Profesor uvažoval, jestli mu dřív exploduje srdce nebo hlava, která se pod náporem Barrelových jedovatých řečí nafukovala jako horkovzdušný balon.

 „A Sally pozdravuje,“ dodal ještě s tichým smíchem Barrel. „Prý se omlouvá, že se ještě nezastavila, ale má „moře práce s diplomkou“. Ta moje Lolitka. Bude z ní ta nejsmyslnější historička na světě!“

  A než stačil profesor vydat jen jedinou hlásku, jediné pípnutí, zavěsil Barrel sluchátko zpátky do vidlice, přes sklo na něj zamával, rty naznačil „Tak maucta“ a nerušeně odkulhal směrem k východu. Měl chuť na cigaretu, pomyslel si Henry, a po tváři mu stekla hořká slza.

  Když pak Barrel skutečně docela zmizel, vrhl se profesor na podlahu a než ho hlídači stačili umlčet, vydal ze sebe ten nejhorší, nejhlasitější a nejsyrovější řev, jakého jen byl schopen.

---