Ještě malý záskok do minulosti – Když bylo Antonínovi sedmdesát, jeho otec se po smrti své ženy a zároveň Antonínovy matky ve svých šestadevadesáti letech znovu oženil, vzal si hodnou, čtyřicetiletou paní. Antonín tak tehdy dostal novou maminku, o třicet let mladší. Byla to jediná osoba, která za ním přišla na promoce, aby na tu slávu nebyl úplně sám, otec už se toho nedožil. No a když to potom oslavili, řekla ta hodná paní: „Toníčku, synáčku můj,“ (ano, ač nevlastní, takhle hezky ho oslovovala), „mám takovou radost, že jsi pan inženýr. Jen se chlapče bojím, co s tebou bude, až já tady nebudu.“ To bylo od ní moc empatické, skoro až příliš, vzhledem k tomu, že byla ve věku Antonínovy přerostlé dcery. A maminka pokračovala: „Toníčku, jestlipak už jsi přemýšlel, že by sis našel nějaké děvče?“

Antonín odpověděl: „Ale maminko…,“ (viz předchozí závorka), „na to mám ještě dost času, chci ještě v životě něco dokázat, teď mám vzdělání, trochu zkušeností jsem za těch pětadevadesát let, co jsem na světě, taky nasbíral… nejdřív si trochu našetřím a potom se poohlédnu po nějaké nevěstě. A i kdyby byla s děckem, což na tom, jen aby nebylo o moc starší než ty, maminko…“

Takhle pěkně spolu mluvili. To se dá jen závidět, jen závidět… A vidíte, nikdy není pozdě!