Věčná spravedlnost

Stalo se mi, že jsem umřel. Nebudu Vás zdržovat popisem toho, jak se mi to stalo, protože byste mi stejně asi nevěřili.

Čekal jsem bránu nebeskou, turniket nebo aspoň svatého Petra ve vrátnici, ale když jsem vyšel z tunelu, vypadalo to, jako když u nás byl na návštěvě papež. Spousty lidí stály v sektorech ohraničených červenobílou páskou.
 

Zničehonic stál u mě mladý muž v bílém.

"Půjdeme tudy," pokynul mi s úsměvem.

Šli jsme a já se rozhlížel kolem. Tamhle ve starých vrásčitých rukách jedna za druhou v tiché modlitbě postupně klouzaly ohmatané korálky růžence, protože ten, kdo je držel v rukou byl příliš daleko od centra dění, na to aby něco slyšel, natožpak viděl. Jinde se utahaná máma snažila zabavit neklidné caparty a táta si je střídal za krkem, aby z toho aspoň oni něco měli.

Po chvíli jsem se neudržel: "Nepřipadá Vám to nespravedlivé?"
"Je to jako vždycky, máte malé děti a nemůžete přijít včas nebo jedete ze zapadlé vesničky na Vysočině, a holt budete stát vzadu, kde není nic vidět a slyšet," pokračoval jsem rozhořčeně. Beztak je zase vepředu nějaký VIP sektor pro papaláše, myslel jsem si v duchu.
 

"My nerozlišujeme, co je a není spravedlivé, my děláme svou práci, ale já myslím, že oni to tu chvilku vydrží." Odpověděl s úsměvem mladík po mém boku. "Nic nesoudíme, to mají dělat lidé. My to ani neumíme."
 

 Jak mě vedl dál, tak mi docházelo, že spravedlnost tu je. Jsem slušný člověk, nikoho jsem nezabil a neokradl a nejsem žádný naivní pámbíčkář, který si myslí, že všechno spraví růžencem. Já četl i náročnou náboženskou literaturu. Nikdy mě nikdo neocenil, až teď. Vedl mě totiž až k místům k sezení.
 

"Mohl bych ještě prosbičku," zadržel jsem mládence, který se měl k odchodu.

"Nebylo by tu něco k jídlu? Já toho před smrtí moc nepojedl."

"To vás zklamu, tady nic k jídlu nemáme. Budete si muset počkat." odpověděl s lehkým, snad zdvořilým, úsměvem.

"Jak nemáte?“
Stoupl jsem si, aby snad mému pohledu neutekl nějaký kout s občerstvením.

"Copak se pořád všude nepsalo o nebeské hostině? To je mi teda pěkná hostina."

"Jen se v klidu posaďte, tohle je teprve očistec," zacukaly mladíkovi koutky, rychle se otočil a se skloněnou hlavou a zřetelně se třesoucími rameny odcházel.