Z gulagu do karibiku a zpět

 

 

 

 

Zpět

 

Ještě mě v nozdrách štípe sůl

a crčí ze mě proudy vody,

když běžím přístavem,

moje plátěnky mlaskají o beton

míjím, pln stop

stánky s řasami,

řasy jsou černé,

na věži cinká keramická zvonkohra,

line se bučení krav vedených k bandaskám,

námořníci stloukají děvkám šlem na pěnu,

vše je černé, vše je černé...

 

běžím kolem do kola,

mé stopy vysychají nad vodou,

usínám ve skladu provazů

a zdá se mi to:

 

jsem v pase zlomen o zábradlí,

krátkou chvíli

ohmatávají mé nohy palubu

a hlava vlaje v tříšti levoboku.

 

Jsem zpět; zvracím si ze sna

pálivou svatozář.

 

 

 

Molo

 

Měla všechny předpoklady.

Odívaná v krásné plachtoví,

světlé dřevo ze severu,

oky v lýčených pergolách

dopadala na palubu

mosaika slunečních

znamének.

 

Něžná světla na přídi i na zádi,

trochu oběť módy panující v docích,

trochu hip, a tím spíš betelná:

Konec rudých rozvrzaných džunek,

blondýny mě baví, píšu o lodích.

 

Vozím sudy slané vody,

bedny prázdných lasturek a klepet

akvárium se žralokem,

lodní deník.

 

Jen co dostanu se láhvi za špunt,

víno moři vyleju

a uvnitř začnu

stavět repliku.

 

 

 

Křest

 

Milá, nenakládej těžké věci na příď,

zavlečou nás do hlubin.

 

houpej mě v noci

na parketách

roztočím tvé kormidlo

 

milá, natřu tvůj kýl

na rudo

a umažu si při tom tváře

 

Milá, na moři je soukromí

a děs.

Podle hvězd

nutno je navigovat tam.

 

Křtím tě tím vínem

tvá vůně kyselých jablek

leptá hrozny

do břinkotu

přístavního

piánka.

 

 

 

Elegie

 

Ó přístave, zvuky bijí

do křivek tažených tvými racky

Přístave, objednal sis krásné slunce

k praní světla do hlubin, kde nám zaléhají duše

 

Svou ctností učinil jsi pestré kostky

malované na šedivé dny. Svým dneškem.

Nechceš své lodi

troskotat v příliš mělkých bazénech.

Návěstidla v barvách hraček.

 

Jsem tu mezi zaschlou solí,

racčím trusem, slídou a třískami

z dřeva přístavních bud

Jsem, tedy splývám,

 

Ale stával jsem

v létě

u velkých otevřených oken

a poslouchal mumraj,

tušený pod korunami stromů,

má sestra tam stále ještě je.

Sklenička v její ruce

házívá při západech prasátka na strop,

nábytek ve stylu výletních parníků.

Žili jsme v krásném oddělení...

 

Splýval jsem, a splývám i zde.

Ó přístavní hájení si revíru,

dáváš spát - přes noc, navždy

 

 

 

Východ

 

Leda její jméno jsem znal.

Přes noc

třely se provazy.

Možná jí

přístav něco prozradil.

 

Leda mizející tečku v horizontu je vidět,

do toho hrají plameny

na přístavní zvonici.

 

Je po všem: je dnešek.

Blahobyt zdí se topí

v přežraných

pastelových barvách.

 

 

 

 

---