PRVNÍ SETKÁNÍ S DUCKRABBITEM – THAJSKÉ

 

Představme si, v rámci příštího našeho brouzdání v tématu epistemologie, co bychom si tak asi společného představili…

Co třeba? Co třeba, dejme tomu? Co třeba, dejme tomu, průměrného Thajce.

Který každé ráno, jen co vysvitne naráz slunce, vyráží do lesa za barákem na houby.

Jakýpak v Thajsku les, vykřikne ihned každý zdejší: Vždyť je to tam samá džungle, a jestli ne ta, to pak prales nejméně!!!

Dokonce se obojí v thajštině i jinak píše, takže se bude zřejmě jednat i o jiné významy.

 

 

Z čehož plyne, že náš Thajec každé ráno na houby nechodí.

 

A přitom jsem to měl všechno tak krásně vymyšlené, dokonce i napsané:

Co vlastně vidíme, jaké tedy něco, když něco vidíme? Jaký vlastně vidíme les, když vidíme les.

Takový, dejme tomu Thajec, odchází rovněž každé ráno zcela běžně a samozřejmě do lesa za barákem, na houby, přidávám – zatímco my pojmenováváme naše vidění jím viděného lesa již pralesem.

Nebo nějaký pouštní nomád zvyklý na ohromují lesní dojem několika palem pohromadě, jak by si připadal, kdyby se rozhlížel a viděl uprostřed našeho smrčí a borovic?

Jak bychom my byli na nomádově místě vděční, že po hekatombách v nekonečnosti pouštního písku konečně vidíme něco čerstvě zeleného, a osvobodivě bychom i my vzkřikli: Les!!!

 

Třebaže se mi příklad s Thajcem zas až tak nepovedl, přesto nemíním ustoupit od své prvotního záměru, tedy pár větami upozornit na jistou větu filozofa Ludwiga Wittgensteina ze druhé části jeho Filozofických zkoumání.

Neboť dotyčná věta stanovuje, že ne vždy vidíme to, co vidíme, neboť zdánlivý námi viděný jasně konečný celek, se může stát vzápětí jen detailem nějakého rozsáhlejšího celku.

A že i opačně platí, a my abychom zejména přesně nazývali, co vidíme i v případu detailu, neboť jeho nesprávné vidění implikuje nemožnost celku, jak prokázala moje neznalost thajštiny v případě Thajce houbaře. Nebo jiné jeho vidění, a tedy i čtení. Srozumění.

 

A musím rozlišovat mezi stálým viděním určitého aspektu a ´vysvitnutím´ určitého aspektu.

Tak píše Wittgenstein pod obrázkem duckrabitta, a ještě větu přidává:

Mohlo by být, že mi byl obraz ukázán a že jsem v něm neviděl nikdy nic jiného než králíka.

Zatímco jiný pozorovatel by ve stejné chvíli na tomtéž místě viděl v duckrabittovi kachnu – dejme tomu, že zrovna cestou do laboratoře šlápnul do kaluže, a nebo oproti prvnímu respondentovi nemá zrovna neutuchající chuť na mrkev.

 

V tomtéž předmětu, předloze, skutečnosti, věci vidí oba dva současně každý cosi jiného.

A právě v tomto spočívá ono zasvitnutí oproti stálému vidění.

A my si můžeme dokonce vybrat, co z toho dvojího uznáme za fakt.

 

Můžeme… … Tedy: mohli bychom… … Cože? … Že jste nikdy neviděli obrázek duckrabbita, tedy Duckrabbita, jak s obzvláštní oblibou psávám já?

Dá se opravdu snadno vygúglit, stanoveno podle českého vzoru třeba vyudit, ale abych vás netrápil snahou, které nejste uvyklí, zde cituji, dokonce vůbec tu nejprvnější kresbu přímo z Wittgensteinova notesu, jinak taky řečeno bloku – blogu po našem.

 

 

Při pohledu zleva samozřejmě kachna – díváme-li se věci napravo, samo sebou že se jedná o králíka.

Obě dvě stanoviska, tedy vysvitnutí,  jsou obě dvě stejně oprávněná, tatáž věc je jimi pokaždé jiná, dokonce označujeme-li i slovy.

Kachna.

Králík.

Což tentokrát snad už vyjde i v té thajštíně:

 

 

Povedlo se, obával jsem se zejména, že Thajci v jejich džunglích králíky neznají – ale všechno zlé je překonáno, tohoto hlodavce znají všude po světě, obdobně třeba jako kdysi lakovky od Bati.

 

K jakési pointě jsem tedy došel, ale zvědavce spíš navnadil, nežli v jejich nárocích uspokojil.

Pokud je tomu tak, potom zde je odkaz na cosi jako seznam námětů na možnou epistemologickou praxi s Duckrabittem v našich zeměpisných podmínkách:

 

http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=109446&auth=      

 

Je divné, je to překvapivě zvláštní, ale pohled v thajštině vypadá poprvé víceméně zrovna tak:

 

 

.

 

   

---