změť rozdrolená - Drobenka

Socha je pocestný časem,
stojí u cesty, přijímá
rány, květiny, polibky
a předává dál těm,
co přemísťují své tělo.

Sochy, arkýře, staré domy,
všechna mizející nádhera,
smutek rozdrolený
vyhazuji z kapes, aby netížil;
leč okřídlenou andílčí hlavičku
v kamenných oblacích
si beru s sebou.

Bylo by krásné stát se zahradníkem v Kuksu,
denně chodit kolem Neřestí a Ctností,
denně být upomínán a povzbuzován,
snít s motykou v ruce o přešlých časech,
hrách, slavnostech, poustevnících v Betlémě -
těch komparzistech Šporkových snů;
moci být jedním z nich!

Zase chci být jinde, někým jiným,
a nakonec, nejlíp,
vůbec nebýt.
Kde vzít lék na tuhle nemoc?

***

Krása jest modlou estétů,
proklatců, kterým není Boží slovo
dost výmluvné, které je pro ně jako
pytel mouky vhozený na hřbet.
Všichni ti svatí, blahoslavení a Máří Magdaleny,
člověk je před nimi jako zašlápnutý,
stydí se, že není jako oni,
že jim nesahá ani --,
protože nehodlá prolévat krev za J. K.;
když už tak jedině za svou věc
Umělci, nejhorší chátra ze všech,
ještě jsou hrdi na svou herezi!
A nesleví, nesleví!

Zase se rouhám a až budu prosit,
nebude na mé přání kdy,
jiné budou štěstím hostit.
Vím... Nevím. Všechno se
zvrtlo, zvrhlo, vylilo,
Nelze namést rozlité mléko
do sklenice zpět .