Čarodějnice II.

Nehotový první náčrt pokračování.

Drahý bratře v Kristu,

milý příteli,

Kristiáne,

 

vím, že můj poslední dopis, tedy předposlední, poslední je tento, působil zmateně. Ale tuším, že máš pro mé drobné výstřednosti pochopení.

Jak jsem psal, byl jsem vybrán pro úkol, k němuž mne předurčuje snad moje ne zrovna normální povaha a zájem o věci nevšední, kuriózní a výjimečné. Snažil jsem pochopit, proč si Bůh ústy komturovými vybral k potření svého odpůrce zrovna nicotného kněze, kterým nepochybně jsem.

V hradní zbrojnici jsem si vybral meč. U jiných řádů to není obvyklé, ale v domě Panny Marie Jeruzalémské se i kněz musí naučit se zbraněmi zacházet. Kdo s mečem neumí, často s ním zajde. Byl to obyčejný kus železa, jakých jsou na hradech stovky. Stejný, jako každý jiný. Požehnal jsem si ho a posvětil. Tím se z něj stala zbraň neobyčejná. Sám jsi jistě takových žehnání provedl nemálo. Do otvoru v hrušce jsem navíc vložil svou nejdražší relikvii, kterou mi kdysi předal umírající křižák. Už jsem Ti to psal. Jde o částečku z kříže, na němž zemřel náš Pán.

Rituál má po ruce každý dobrý sluha Kristův, takže jsem si cítil dostatečně vyzbrojen pro utkání s Nepřítelem. Jistě, ani koženou lahev se svěcenou vodou jsem nezapomněl.

Ráno jsem, ještě před rozedněním, odsloužil mši svatou. Přisluhoval mi ten bláznivý František. Však ho znáš, dobrá duše, ale trošku „pomalý na hlavu“.

Vyrazil jsem s prvním jarním paprskem slunce na obloze. Knechti v bráně se ospale škrábali v zadnicích a nevypadalo to, že by celou noc probděli na hlídce. Zapadlé oči spíše svědčily pro plenění království sklepmistra Wulfa. Díky Bohu, jeho řádění už neuslyším.

Prastarý les se rýsoval za zelenajícím se polem a kdesi uprostřed něho se vypínal Maliník. Čekal mne den cesty neprostupnou divočinou. Jen drobné pásky kouře stoupající k nebi mi napovídaly, že někde uvnitř se nacházejí další lidé, uhlíři. Ale těm podivným tvorům je lépe se vyhnout. Prý stále ještě uctívají lesní bůžky. Dokonce do svých milířů vkládají lidské oběti.

Drahý příteli, jak je to ticho zeleného lesa krásné! Znáš mou dávnou touhu po poustevně mezi kmeny prastarých svědků minulých dob. Mumlání bratrů v hradních kobkách mne tak často unavuje a ničí. Kéž by Bůh dal!

V korunách zpívali nedávno probuzení ptáci a občas jsem zahlédl vyděšený pohled laně s kolouchem. Člověk je tu vetřelcem přesto, že dobrý Bůh mu dal vládu nad celou zemí a jejím tvorstvem.

Jak jsem postupoval spleť kořenů a větví se stávala neprostupnější a neprostupnější. Musel jsem si vytasit meč a klestit cestu. Bylo to únavné a moc jsem nepostoupil. Jako by se les bránil bílému vetřelci.

Tonzura se mi potila a vlněná tunika lepila na zpocená záda. Tisíce komárů v družném souručenství s muchničkami nedalo vydechnout. Pak jsem to uviděl - les se rozestoupil a odhalil mýtinu. Uprostřed se tyčil strom, který snad musel pamatovat Adama a stvoření světa. Obrovitý dub s větvemi jako trámy v hradní zvonici. Pod ním se vršila hromada vybělených parohů a větví.

Zabodl jsem meč do země a před křížem poklekl. Mariánská antifona společně s modlitbou našeho Pána mi ze rtů plynula sama.

Vrátil jsem meč do pochvy a začal se brodit trávou, která mi sahala až po ramena. Nebyly to jen parohy a větve. Na vrcholku hromady trůnila lebka tvora, kterého jsem nikdy neviděl. A to, drahý příteli, je nezvyklé. Jak dobře víš, na vlastní oči jsem v dalekých zemích pozoroval stvoření, která měla ústa tam, kde člověk nosí břicho, hlava chyběla zcela. Viděl jsem jednonožce a chlupáče, pozoroval i převzácné jednorožce. Tohle bylo něco zcela jiného.

Lebka byla podobné té, kterou jsem nosil na svém krku. Dvakrát tak velká. Nad spánky jí však trčely obrovité parohy, jimiž se nemohl chlubit žádný z jelenů, kteří se proháněli po pastvinách pod hradem. Mohutné lícní kosti a spodní čelist dávaly tušit, že tvor, který hlavu nosil, vládnul neuvěřitelnou silou. Pátral jsem v paměti a najednou se z mlhy nevědomí vynořil obraz zapomenutého božstva, o němž hovořili vesničané jen polohlasem. Kdo přemohl pohanské monstrum, které samo bylo vládcem lesa?

Rozklepala se mi kolena a ruka sevřela váček s ostatky zavěšený na šňůrce kolem krku. Rychle jsem se rozhlédl, ale kolem panoval mír. Slunce pálilo blížícím se polednem a hmyz bezstarostně poletoval pasekou. Možná, že ten mír byl až příliš velký.

Co teď? Stojí za tím snad čarodějnice, kterou jsem měl porazit? Mají mohylu na svědomí neozbrojení uhlíři, kteří právě parohatého krále uctívali lidskými oběťmi? Potulný rytíř „korunoval“ pohanský oltář svým triumfálním úlovkem? O

Otázky mi vířily hlavou a odpovědi nepřicházely. Musel jsem dál, Kristiáne. Musel jsem překonat strach z neznámého děsu.

Les mne opět polkl a já se otočil po mechem zarostlém kmeni stromu. Milosrdně zakryl hrůzný nález. Byl to okamžik, kdy jsem mytí latrín na posádkovém hradě nepovažoval za neplodně strávený čas.

Od mýtiny vedla pěšina. Klidně ji mohla vytvořit zvěř, ale zrovna tak se zdála být dílem tvorů, kteří patriarchu stromů chodili pravidelně navštěvovat. Modlil jsem se, aby to byli lidé. Lidé jakkoli zvrácení a zvrhlí, přesto s nesmrtelnou duší.

Jen Bůh sám ví, jak dlouho jsem se ploužil pod korunami majitelů zdejšího panství. Děsilo mne každé šustnutí a křoviny kolem cesty jako by skrývaly tisíce očí. Zvědavých na bílou vránu patřící do jiného světa.

Byl jsem u paty Maliníku.

 

---