Zápisky opilcovy II.

Dnes už cítím velmi dobře,

když zahlédl jsem poprve Tvůj stín,

že oči Tvé, odráží barvu moře,

rozeznaje, či bdím, nebo spím……

Pár hodin na prahu štěstí,

střídaly dny na pokraji propasti,

a jakoby v prsa bušilo mi pěstí,

srdce, nepoznajíce dosud této slasti.

Nemohl jsem se nasytit vůně vlasů hnědi,

zdobící Tvá ranena a hruď,

od slunce podobným lesku mědi,

a ze rtů setřít úsměv buď,

jak mi je, ve víru myšlenek šedi,

pověděl by Ti Tvůj dech a stud……..

Ptala jsi se mne, co je to láska,

odpověď má, měla býti neskutečně jasná,

jsi to Ty a nebývale krásná,

zdá se mi, žes mi snem………

Dlouhé minuty, dokázal jsem pozorovat Tvůj spánek,

rozradostněn Tvou bezbrannou únavou,

a těšil se znovu zas, a se mnou i vánek,

na další noc, bezesnou a bolavou.

Noc končí a nesmiřitelné slunce,

vrací do Tvých tváří lesk života,

než stačím slíbat z polštářů Tvoji krásu,

je tu den, zlá duše nahota…….

Ledabyle zakopávám o kořeny dna bolesti,

s tváří lhostejnou snažím se hrát,

jak hluboce je mi vzdálené každé neštěstí,

něha a radost, že nemám Tě už rád.

S červánky noci jsi znovu má víla,

nestojím o polibky, doteky a dech,

co jiným rád jsem brával,

však do žil a těla vrací se mi známá síla,

použitelná několikráte v žití, když jsem si hrával,

na smích, a vůbec víc než polibky a něhu……

Proč chtěl jsem Ti toho tolik říci,

když mnoho Ti řekly ranní paprsky snů,

odrážející se na mé tváři bdící,

má malá vílo, bolesti mých dnů……..

A bylo tu loučení,

srdce mi pukalo, oči nebyly daleko slz,

v ony hodiny, když stáli jsme sami,

v tváří v tvář, smutní a neměnní,

beze slov, tak trochu užaslí,

jakoby hodinou zázraků……….

jsi moje malé neštěstí,

bolest velká až do mraků,

jsi daleko, jsi krásná noc,

jenž už nikdy neskončí,

zdá se mi, že až příliš moc,

opustil mne duše klid,

a jednou chtěl bych mít,

tolik odvahy a lásky,

toužící onu dálku pohltit,

a alespoň jedinkrát,

rozprostřít Tvé vlásky,

a očima říci prosté, mám Tě rád……………………………