Smrt básníka

I.

 

Vy oči z kamene,

co věčně roní slzy,

plačte pro poetu, 

snad není tak brzy.

Vždyť "zády ke světu"

začal verše psát,

pro lásku umírat,

pro přátele se smát,

potůčky otvírat -

a tam v těch květech z ledu

našel ty nejsladší

kapičky jedu.

 

Vždyť to, co nejdražší

srdíčku bývá,

to v sobě největší

trn bolu skrývá.

Ve vzdušných palácích

za hudby sfér,

slzy měl na lících,

však držel svůj směr.

"Ad astra" říkal si,

"pro spásu lidí".

Leč zahleděn do krásy

jen tebe vidí.

Ty, můzo spanilá,

lamio bílá,

šípem jsi jej ranila,

ty, jeho inspirace, víla...

 

II.

Na pohřbu za bouře

hostů jen pár:

obličej od kouře,

hadry jen cár;

jen zástup šedých stínů

s beztvarými rysy,

jak průvod harlekýnů

kteří kdysi

ztratili vůli žít

a s ní i barvy.

Nikdo mu nebude věneček vít,

jen malé larvy

budou mu společníky

v tom tmavém světě

za zatlučenými víky.

 

V jediné větě

epitaf napsal si sám, 

jediným tahem

popsal portrét i rám.

Sám sobě vrahem

umí být cit.

Neplačte, světlušky,

tam bude mu líp!

Tam žádné sny

nikdy ho neraní,

tam, kde mu requiem

zpívají havrani.

Na něj se napijem:

"Zem buď mu lehká!"

na něj: na básníka, na člověka...

 

 

---