země vzdálená

V divokém a neznámém koutu galaxie existuje malý, takřka miniaturní měsíc, který obíhá kolem malé, takřka miniaturní planety. Je to ale velice zajímavá planeta plná života. Na několika světadílech se rozprostírají divoké lesy, osamělé pouště i sídla prazvláštních bytostí vysoké inteligence, kteří si říkají lidé. Kontinenty zeširoka objímají oceány, a oceány ještě více zeširoka objímá blankytně modré nebe. A tato překrásná malá planeta obíhá kolem slunce, které ho každý den obšťastňuje přívalem světla, a každou noc zase ne.

Vlastně je ve všech ohledech velmi podobná Zemi.

Někde na jejím povrchu se právě probudil jeden z obyvatel. Byl to Sed Nazem. V momentě hned po něm se probudil přibližně milion dalších lidí, což je na osídlených planetách jako je Origion zcela běžné.

Sed vylezl z houpací sítě, ve které spal, oblékl si kalhoty, obul si botu a vyšel před dům. Naskytl se mu nádherný pohled do okolí, což je věc, která na planetách osídlených jako Origion není naopak vůbec běžná. Chvíli jen tak stál a rozhlížel se po svěže zelených loukách, po malých pestrobarevných polích, za kterými se tyčí hory porostlé listnatými, jehličnatými i jinými lesy. Tu a tam z lesa vykukoval malý domek, a všechny vypadaly, jakoby odedávna byly součástí krajiny, vůbec ji nerušily a skvěle si s ní rozuměly. Zavřel oči a párkrát nasál čerstvý vzduch. Když uznal, že má plíce dostatečně rozcvičené, pokračoval se zbytkem těla. I dnes, stejně jako každé ráno ho ukrutně zklamalo, že si nemůže pořádně protáhnout svoji pravou nohu, která mu byla proti jeho vůli uřezána před lety, když pátral po domorodcích z Untatery, kteří jsou mistři v umění nebýt k nalezení, avšak existují záznamy, že jejich kuchyně je prý naprosto nepopsatelně vynikající. K jeho velkému nadšení se mu tento prastarý kmen podařilo najít, ale Untaterčané jeho nadšení nesdíleli. Jsou od přírody velice nespolečenští a krutí a rozhodně nehodlali ztrácet čas konverzací s někým tak ubohým jako je cizinec. Proto nelenili a v mžiku Seda obklíčili a zajali. Svázaného a zbitého ho hodili do malé pojízdné kabinky bez oken, jejíž princip pohybu byl Sedovi naprosto nejasný. Ta ho dopravila do města, kde byl předveden před soud a obviněn z nepovoleného pobytu na cizím území a z napadení občana Untatery. Sed se samozřejmě horečně bránil a argumentoval, že nechtěl dělat problémy, že zabloudil, a že oni si začali a taky že se jen zajímá o gastronomii, a proto byl ještě obviněn z pokusu o vyzrazení tajného receptu na nakládaný závrtník s perlonovým sirupem, který soudce právě obědval. Byl shledán vinným ve všech bodech a odsouzen k doživotnímu vězení, aby nikomu nemohl nic prozradit. Sed pohotově a přitom hystericky nadhodil, že má velmi krátkou paměť a že to nic, co viděl, jistě do zítra zapomene, ale Untaterčané měli v téhle věci jasno.  Šoupli ho do vlhké cely plné krys a na nohu mu přikovali těžkou železnou kouli. Odtud ho po několika dnech vysvobodil Vino Bral, nájemný zachránce, který si říká Dr. Zoun, ale všichni ostatní mu říkají Vino Bral. Sed byl zásadně proti myšlence nechat si uřezat nohu, ale zachránce byl neúprosný.

Když Sed skončil s rozcvičkou, bezúčelně si prohrábl rukou pleš, stejně jako to ostatní dělají se svými vlasy a rozhodl se, že se přesune zpět dovnitř a dá si něco k snídani. Když v domě nic nenašel, znovu se vydal ven a zamířil k nedalekému poli. Namířil si to přímo k velkým liánám, které se plazili po dřevěných kůlech, a když k nim přišel, z jedné utrhl velký hnědý lusk. Z brašny vytáhl nůž a usekl mu špičku. Pak vytáhl malý džbánek a nalil do něj zlatavou hustou tekutinu z lusku. Právě byl na odchodu, když si uvědomil, že vlastně nemá smysl chodit zpátky, sedl si opodál do měkké trávy a začal srkat šťávu.

Čas pomalu plynul, slunce se líně valilo oblohou a na Origionu zvolna začal nový den. Políčka se začala plnit pilnými zemědělci a na louce běhaly děti a kopaly do míče, skákali přes švihadlo nebo hráli flustrovanou.

Sed Nazem zrovna neměl co na práci, a proto se rozhodl, že navštíví svého přítele a potěší ho lahví gramatové šťávy, nebo rovnou dvěma. Vstal a začal sekat další lusky. Doufal při tom, že za svou velkorysost bude odměněn alespoň pytlíkem modrolistu, kterým tak rád nacpával svou fajfku. Když byl hotový, vydal se na cestu.

Dům Hardových, tedy spíše nora, se nacházel na samé hranici lesa. Při letmé procházce kolem byl téměř nepostřehnutelný. Vstup byl umístěn pod mohutným javorem, přímo uprostřed jeho mohutných kořenů. Odtud vedla krátká šachta do předsíně, která návštěvníka zavedla přímo do prostorné haly s několika dalšími dveřmi do pokojů. Vše obloženo dřevem s rytinami, a příjemně osvíceno zářivými plody modrolistu.

Sed dokulhal k javoru. S jeho dřevěnou nohou opravdu nebyl vybaven na delší trasy. Na moment si pomyslil, že by se na to nejradši – ale pak se uklidnil a sedl si na kořen. Chvíli oddechoval a mnul si pahýl, pak se protáhl mezi dvěma dalšími a rázně zabušil na dveře. Otevřelo mu děvče se zlatými vlasy až po pás.

„Ahoj Sede,“ zazvonilo jemným hláskem.

„Ahoj Anomálko.“ Pozdravil Sed a zeširoka se na ni usmál.

„Pojď dál!“ zapěla a zmizela v noře.

            Tabáčník Party Hard seděl na měkkém polštáři v rohu místnosti, zabalený do ponča. Kouřil fajfku a upíjel z misky čaj. Sedovi oči si museli chvíli přivyknout šeru, než ho mohli spatřit v plné jeho kráse. On i jeho rodina byli velmi pohlední lidé. Živili se pěstováním modrolistu. Je obecně známo, že kouření modrolistu čistí organismus, způsobuje nárůst čisté svalové hmoty a vůbec dělá člověka neodolatelným. A protože všichni proháněli své fajfky jako o závod, měl starý Party, jeho žena i jeho dvě dcery tvářičky jako broskvičky. Ve stejné chvíli, kdy si Party se Sedem s libým úsměvem vyměňovali gramat a modrolist, kouřili a popíjeli, tlachali o počasí a o úrodě a o dalekých cestách, se nad Sedovým domem objevil záblesk a ozvalo se hlasité žuch. To samozřejmě nemohli slyšet. Zaprvé, protože byli naplno zaneprázdněni svou konverzací, a zadruhé, protože byli od místa žuchnutí dobrých pár kilometrů daleko. A nemohli ani vidět onen záblesk, který sice oslnil celé okolí, ovšem až na ty, kteří byli v té době zahrabáni pod zemí. Kdyby Sed zrovna nebyl tam, kde byl, a byl by někde jinde, jistě by mu tento zvláštní úkaz neunikl, což by mu posléze ušetřilo menší srdeční příhodu. Děti a žena šly spát, a Party se Sedem se přesunuli ven. Party s sebou ještě sebral několik bobulek  merliánu, které obsahovaly silně omamnou šťávu. Po slupnutí dvou nebo tří byl člověk celou noc příjemně opilý. Pod javorem seděli dlouho do noci, kouřili modrolist, žvýkali merlián a pozorovali hvězdy, kterých byla na obloze necelá stovka. Takovéto celodenní dýchánky vedli staří přátelé Sed a Party velmi často, a jelikož všechno co jedli, pily nebo kouřili, bylo velmi syté, nemuseli se v podstatě starat o nic jiného než pohodu, relaxaci a konverzaci. 

            Sed se vracel domů zdatně zmerliánovaný a cítil se až přehnaně skvěle. A ze všeho naprosto nejvíc nejskvělejší mu přišlo bezprostředně se rozvalit do sítě, navodit si nějaký neméně skvělý sen, tvrdě usnout a v klidu se v něm rochnit. A přesně to také udělal. Probudil se o zdravých a příjemných šestnáct hodin později a hned prodělal menší srdeční příhodu. Cítil, jak se párkrát naprázdno nadechl, aniž by jeho srdce provedlo sebemenší pohyb. Zíral přímo do očí. Pak si všiml tváře a celým tělem mu projela vlna nelogiky. O jeden úder srdce později si všiml také ženského těla. Zamyslel se, dal si věci dohromady a trochu (ale opravdu velmi málo) se uklidnil. Ležel v síti a zhluboka oddechoval. Mladá žena mu hleděla přímo do očí. Byla velmi pohledná a úplně nahá. Sed se pokusil promluvit, ale na první pokus se mu to nepovedlo.

„Co se to děje?“ Zachraptěl. Zhluboka se nadechl. „Kdo jsi?“

Dělo se to, že se právě uprostřed Sedova domu včera v noci objevila dívka. Ne že by snad přišla, přijela, přiletěla, nebo využila nějaký jiný fyzický způsob přepravy, ale prostě se tam jen tak bez okolků objevila, a to ke všemu úplně bez šatů. Jmenovala se Anna Nasová a skrývala se před nepřáteli.

„Jmenuji se Anna Nasová a skrývám se před nepřáteli.“ Řekla klidně. „Moc se vám omlouvám, že jsem se před návštěvou neohlásila, ale neměla jsem jaksi v úmyslu se objevit přímo ve vašem domě, jestli mi rozumíte. Muselo dojít k nějaké chybě v teleportační síti.

„To je v pořádku“ pronesl Sed zmateně, jakoby to ani nevyslovil on. Vůbec jí totiž nerozuměl.

„Kde máš šaty?“ Zeptal se o chvíli později, když se trochu vzpamatoval.

„To nevím.“ Odpověděla klidně. „Můžou být prakticky kdekoliv. Muselo dojít k chybě. Můžu být ráda, že mám obě nohy.“ Sed na ni vrhnul zlostný pohled.

„Tedy…ehm…“ odkašlala si. „Omlouvám se.“ Na chvíli nastalo ticho.

„Nicméně…jsme teď ve velkém nebezpečí. Musíme jít! Jdou po mně.“

„Kdo?“

„Oni. A teď vědí, že jsem tu byla. A že jsi tu byl ty. Teď půjdou i po tobě. Rychle! Musíme jít!“

„Kam?!“ vyštěkl Sed.

„Pryč.“