67. SUPERKOULE - Jacek - dílo č. 5

Bublina měla poruchu. Několik vteřin po startu začala nepříjemně vibrovat. Jacek nechtěl hned myslet na problémy. Uklidňoval sám sebe, že je to tím, jak mimořádně hluboko do minulosti se pouští. Tentokrát žádná bitva o Midway nebo stavba Cheopsovy pyramidy. Za šavlozubými tygry! hlásal prospekt. Uvidíte Zemi před milionem let! Při takové cestě má dopravní prostředek právo chovat se neobvykle...
Jenže laciné uklidňování nepomohlo. Průhledná stěna zmatněla, zrůžověla a začala se rozpouštět.
Jackovi blesklo hlavou, že možná umře. Paradoxně nepomyslel na Muriel, ale na Katie, tu husu. To byl tedy skutečně povedený dárek k výročí! Měl jí ho omlátit o hlavu. Jenže on byl tak překvapený, tak polichocený! Že by se chtěla usmířit po té poslední výměně názorů? Teď je to už jedno.

Všechno se třáslo a otáčelo a Jacek měl pocit, jako by se obracel naruby. Vznášel se v nachovém oblaku vysoko nad neznámou zemí a padal.
Padal střemhlav a přistál jako zkroucená hromádka na dlouhém zeleném koberci. Ležel několik vteřin bez dechu a svíral zelený koberec, aby našel rovnováhu v neznámém světě.
Kousek koberce mu zůstal v ruce. Překvapeně zíral. Tráva! Skutečná, živá tráva. Několik stébel mu uvízlo v sevřených prstech.
Vzápětí ho udeřila vůně čerstvého vzduchu, bylo to téměř jako fyzický šok. Každé nadechnutí ho zabolelo a zdálo se mu, že inhaluje v místnosti s naplno otevřeným kyslíkovým ventilem. Nyní ale nebyl v místnosti. I vzduch v Africe se lišil, protože obsahoval vrstvu zplodin z více zalidněných oblastí světa.
Jacek se vzpamatoval a vstal. Živý koberec se rozprostíral na všechny strany. Před ním rostly husté stromy. Jacek se rozhlédl. Z nepřehledného houští vylétl malý šedý ptáček a začal štěbetat, aniž bral Jacka na vědomí. O kus dál už zelený porost dosahoval úctyhodné výšky. Prales.

Klid, jen klid, říkal si Jacek a opatrně prohmatával bolavé končetiny. Hlavně zůstat na místě. Určitě pro něj někoho pošlou. To by byl konec slavné firmy Časolety a.s., kdyby takhle přišla o klienta. Ostatně, ještě nikdy se to nestalo. 
Mít tak aspoň cigaretu! Jenže v bublině je kouření zakázáno. Mimoděk stejně sáhl do náprsní kapsy. V prstech mu zašustil papír. Co je to?

„Miláčku,“ stálo tam drobným Katyiným rukopisem. „Ve chvíli, kdy čteš tento dopis, leží mezi námi milion let. Jak romantické. Chci ti říct, že jsem se dozvěděla o Muriel. To byla poslední kapka. Dávám ti za pravdu, že u soudu bych proti tvým právníkům neměla šanci. Zařídila jsem se tedy jinak. Vymažu tě ze svého života, jak se říká. Překvapilo by tě, kolika nešťastným lidem už Časolety pomohly vyřešit situaci. Nemusíš si dělat starosti, jak tvoje zmizení vysvětlíme. Když totiž někdo zemře v minulosti, přítomnost ho prostě nezná. Upřímně se těším na chvíli, kdy zmizíš z mých vzpomínek. Doufám, že přijde brzy, ale ne zas tak moc brzy, aby sis svůj výlet nestačil dobře užít. Líbá Katie.“

Jacek si uvědomil, jaký je kolem najednou klid. Dokonce i bzučení hmyzu ustalo. A pak ticho rozerval hlasitý zvuk: odněkud z okraje lesa se ozval hluboký hrdelní řev. Šedivý ptáček ostře vypískl a uletěl.