Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePELEGRIN 35,36
13. 06. 2013
8
4
868
Autor
baaba
Z předešlých kapitol:
Sládek pozval Pelegrina na pivo a domluvili se, že jej posadí druhýá den na vůz směrem k severu. Po odchodu pana Přibyla žabák vodníkovi za pití piva vyčinil a uližili se ke spánku... V noci Pelegrina vzbudila žízeň a on ve snaze se napít nešťastnou náhodou spadl do sudu s pivem.
**35**
**36**
Pan Rosnička se probral ještě za tmy, byť už se ráno chystalo ke vstávání.
Rozhlédl se a spolunocležníka neviděl.
Prohledal celou místnost, leč bez úspěchu.
Všiml si pootevřeného vstupu do sklepa, tak tam seskákal.
Opět prohledal celou místnost bez výsledku.
„Kam jen ten obejda zalezl,“ mudroval.
Rozhlédl se a spolunocležníka neviděl.
Prohledal celou místnost, leč bez úspěchu.
Všiml si pootevřeného vstupu do sklepa, tak tam seskákal.
Opět prohledal celou místnost bez výsledku.
„Kam jen ten obejda zalezl,“ mudroval.
„Měl bych se snažit, abych ho nalezl, neboť slunce už skoro vstalo a my musíme cestovat dál.
Teď abych se bál, že se mu něco stalo.“
Žabák už dostával opravdový strach, že vodníka nenajde, když si všiml,
že jeden ze sudů má nahoře vytaženou zátku.
Trvalo to se na něj vyšplhat, naštěstí se to povedlo.
Trochu světla už bylo i ve sklepě, tak se pan Rosnička naklonil do otvoru po zátce.
Trvalo to se na něj vyšplhat, naštěstí se to povedlo.
Trochu světla už bylo i ve sklepě, tak se pan Rosnička naklonil do otvoru po zátce.
Už myslel, že se spletl, ale na maličkou chvilku spatřil Pelegrinův klobouk se stuhou.
„Mordyjé. Takže tady je!“ zasyčel načuřeně.
„Tomu to pivo nemálo zachutnalo. Dokážu ho vytáhnout, nedokážu? O tom ani neuvažuj!“
„Mordyjé. Takže tady je!“ zasyčel načuřeně.
„Tomu to pivo nemálo zachutnalo. Dokážu ho vytáhnout, nedokážu? O tom ani neuvažuj!“
Okřikl se a zapřemýšlel nahlas.
„No jo, jenže co teď s ním? Radši tu zátku utěsním, a budu si hlídat který je to sud.
A spoléhat na osud, že nám pomůže se z té šlamastyky vymanit. Jedině to nás může zachránit.“
Jak si pan Rosnička usmyslel, tak učinil.
„No jo, jenže co teď s ním? Radši tu zátku utěsním, a budu si hlídat který je to sud.
A spoléhat na osud, že nám pomůže se z té šlamastyky vymanit. Jedině to nás může zachránit.“
Jak si pan Rosnička usmyslel, tak učinil.
Když chasa dorazila a začala vykládat sudy ze sklepa na dvůr,
byl sud s Pelegrinem zazátkován a pod žabí kontrolou.
Sládek se marně sháněl po včerejším návštěvníkovi.
Slamník byl sice použitý, ale jídla ze stolu neubylo.
Pan Přibyl nakonec pokrčil rameny.
„Nu, asi šel po svých dál. Třeba se ostýchal jet na voze.
Pan Přibyl nakonec pokrčil rameny.
„Nu, asi šel po svých dál. Třeba se ostýchal jet na voze.
Namnoze už není čas se tím zabývat, musíme se rozkývat a ruce k dílu přiložit.
Jdeme vozy naložit!“ Zavelel mocným hlasem sládek na zaměstnance.
Jdeme vozy naložit!“ Zavelel mocným hlasem sládek na zaměstnance.
A tak se stalo, že Pelegrin s panem Rosničkou nejeli na sever, jak bylo v plánu, ale na západ.
Vodník šplouchal někde v sudu a žabák posedával až úplně vzadu,
a sotva vyšlé slunce mu svítilo do očí.
Cestování se na pana Rosničku netvářilo nijak vlídně.
Cesta, po které vůz jel, byla samý výmol a napůl vyhřezlý kámen.
Žabák pořád nadskakoval, až si začal připadat jako v bouřce na leknínu.
Ono to vzadu bylo mnohem méně pohodlné než na kozlíku, kde se vezli šrotýři.
Cesta, po které vůz jel, byla samý výmol a napůl vyhřezlý kámen.
Žabák pořád nadskakoval, až si začal připadat jako v bouřce na leknínu.
Ono to vzadu bylo mnohem méně pohodlné než na kozlíku, kde se vezli šrotýři.
Šrotýři mají v pivovaru mnoho povinností.
Šrotují slad (od toho mají jméno), ale také připravují dříví a následně topí pod varným kotlem.
Musí umět odměřit správnou dávku pomletého sladu do té které várky,
a na neposledním místě je jejich prací i přemisťování naplněných sudů.
A konečně mezi jejich znalosti patří ovládání koní a vozů.
A konečně mezi jejich znalosti patří ovládání koní a vozů.
Kučera, stejně jako Lebeda, měli tuhle práci ze všech nejraději.
Člověk se podívá po světě, a tahání za opratě je proti koulení sudů úplná legrace.
Oba si cestu, přestože rovná a tím pádem pohodlná zrovna nebyla, užívali.
„Není nad to,“ pravil Lebeda, „si sedět na kočáru a na chvíli nevidět dvůr v tom našem pivovaru.“
Oba si cestu, přestože rovná a tím pádem pohodlná zrovna nebyla, užívali.
„Není nad to,“ pravil Lebeda, „si sedět na kočáru a na chvíli nevidět dvůr v tom našem pivovaru.“
„Říkáš kočár, jo? Tomuhle?“ vesele se ušklíbl nosatý Kučera.
„Nespíš, máš oči opuchlé. Nebo v nich máš ještě rosu, a nevidíš na špičku nosu.“
„Jistě, jistě… o nose bych na tvém místě pomlčel,“ dloubnul kudrnatý Lebeda kolegu
„Jistě, jistě… o nose bych na tvém místě pomlčel,“ dloubnul kudrnatý Lebeda kolegu
rozpustile do žeber v narážce na jeho nadměrně vyvinutý čichostroj.
Tak jim při přátelském škorpení cesta tak nějak rychleji ubíhala.
Na jednom kameni nadskočili tak, až jim oběma cvakly zuby.
Kučera se rozdurdil. „Král má mincmistry, písaře i rychtáře.
Kučera se rozdurdil. „Král má mincmistry, písaře i rychtáře.
Mohl by ustanovit i nějaké cestáře, aby vyspravili tenhle hrůzodrom. Hrom aby do toho bacil!“
otočil se na Lebedu, „co mlčíš?“
Když Lebedovi cvakly zuby, tak mu cvakly o jazyk.
Když Lebedovi cvakly zuby, tak mu cvakly o jazyk.
Držíce se za pusu, jen zahuhňal: "Pvavdu díš, vjdyt to pveci víš."
Tohle nadskočení pana Rosničku málem vyhodilo z vozu ven.
Na poslední chvíli se zachytil na sudu a začal uvažovat o tom, že se k vozu nějak uváže,
nebo přikurtuje. Nakonec našel řešení. Protáhl se do malého prostůrku mezi sudy.
Tam našel stinné místo.
Sice ho to při nadskakování obouchávalo o stěny, ale vypadnutí přestalo hrozit.