Zvučný šepot

Stěny pokoje se na mě tlačí ze všech čtyř stran. Mám dojem, že mě chtějí umačkat, rozmáznout jako malého červíčka, potrestat mě za vše zlé, co jsem provedla. Choulím se do klubíčka, zavírám oči, přikrývám obličej rukou a doufám, že až je znovu otevřu, uvidím místnost zcela normálních tvarů bez jakékoli změny. Pevně věřím, že stěny zůstanou na svém místě, ztratí schopnost pohybu, jež jim byla na okamžik propůjčena a nechají mne volně dýchat, žít si dál svůj malicherný život. Avšak mé přání se neplní, dále si tlačím dlaně pevně na víčka a slyším tichý zpěv stěn mého pokoje. Šeptají podivná slova, plná hněvu a nenávisti. Co jsem jen provedla? Nutí mě přemýšlet, unášet se vlnou vzpomínek a hledat v nich ono špatné, čeho jsem se dopustila. Mé hříchy jsou sečteny. Pronásledují mě, vrací se zpět, jako rychlík uhánějící po kolejích mě stíhají a já dál běžím po trati, utíkám, co mi nohy stačí, neohlížeje se přes rameno, běžím dále životem a snažím se zapomenout na onen vlak, který mám neustále v zádech. Avšak je možné pořád jen utíkat, vzdávat se své minulosti, snažit se ji zahodit pryč a tvářit se, že jsem nevinná? Může se snad člověk býti šťasten, cítí-li, že jeho ruce jsou zamazány tisícerou špínou, potřísněny neštěstím, které on svou sobeckostí způsobil? Může být člověk spokojený, nese-li jeho mysl stopy zlovůle, již dříve vyvolal? Teď se snažím odprostit, smést prach viny z povrchu zemského, avšak vítr zafouká a ty drobné částečky se vynoří z dávno zapomenutých vzpomínek a rychlostí nádorového bujení se spojí v hmotný celek, v myšlenku, zlou vzpomínku, která mi nedá spát. Nemá cenu utíkat, vždy mě dostihnout.

Teď, jak zde nyní ležím cítím sílu oněch navracejících se myšlenek. Musím uznat chybu, zní mi v uších. Stěny šelestí dále, neustále opakují ona slova. Chápu jejich význam. Myslím, že jsem se již dost dlouhou dobu krčila ve svém vlastním stínu a nebyla sama sebou, neboť jsem se obávala, že mne vzpomínky přivedou k šílenství. Vykreslila jsem si jakousi fantastickou, imaginární minulost, s chutí jí prožívala ve svých snech a představách, až jsem sama uvěřila přetvářce. Dočista mě pohltila, sevřela ve svých rukou a pohrávala si se mnou. Dnes jsem však porozuměla. Ucítila jsem závan pochopení, procházející mým tělem, od konečků promrzlých choditel, až po zátylek, mou mysl ovládl neočekávaný soulad mého na kusy rozervaného já, pocit, že jsem byla navrácena realitě, osvícena. Otevřela jsem oči a stěny náhle umlkly v zlověstném šepotu, ústa otevřená, na špičce jazyka další slova, avšak jako by ustrnuly v posledním okamžiku před jejich vyslovením, vyčkávaly, co se bude dále dít. Ubíjející ticho se rozlehlo místnosti, jako náhlý kontrast k předchozímu zvučnému šepotu.