Abych nekles pod tvá kolena

Jako když se protrhne hráz. Neviděl jsem jí tak dlouho, ale stačilo jedno odpoledne a přišlo jarní tání. Tentokrát ve středních letech. Trochu trapné, trochu nostalgické. Rozhodně nevyhnutelné.

 

Chtěl bych to všechno zase svést na ní, na svojí první lásku, protože to ona vpadla do mého kraje dětství, kde můj rod zapustil kořeny ještě před Bílou horou. Jenže to by bylo nespravedlivé, protože jsem to byl já, kdo jí hodil rukavici. Podorlický dům mých předků jsem z Ameriky navštívil tolikrát, ale nikdy před tím jsem se jí neozval, třebaže jsem přes společné známé dávno věděl, že se přestěhovala do Opočna, vysloveně za humny. Tak proč jsem jí napsal email tentokrát?

 

Bylo to ze zvědavosti? Protože jsem potřeboval nějaký nový citový impulz do svého života? Z podvědomé touhy něco nového začít nebo spíše něco důležitého završit?Anebo proto, že jsem hledal nový námět na povídku? Mé manželky se raději neptejte. Zatím to před ní tajím.

 

Abych nekles pod tvá kolena

 

Nejkrásnější bývá šílená, praví Jaroslav Seifert v jedné ze svých básní. Zatímco ze mě se stal rigorózní statistik, věděl jsem, že Kamila i nadále věří na moc krystalů, astrologii nebo patogenní zóny. Že i nadále žije alternativním životním stylem, bojuje s konformitou, s druhými, se sebou, a hledá, a hledá sama sebe.

 

Svými sklony a názory mě proto nepřekvapila. Zaskočila mě ale mocí, kterou nade mnou stále vládla. Tahle moc nepocházela z její ženské krásy – Kamila nebyla ošklivá, ale ani krásná – nýbrž z její schopnosti v mém srdci otevřít starou, hlubokou, dlouho zakrytou studnu, na kterou jsem zapomenul. Tu studnu, z níž jsem tahal touhu a lásku před tím, než jsem poznal další ženy, ještě než se oženil, než se nám narodili děti. Byla to studna vykopaná první intimitou a prohloubená tehdy nepochopeným odmítáním.

 

Marie tehdy odjela i s dětmi zpátky do Prahy, potřebovala na chvíli cítit město, a nechala mě pár dní na samotě s výhledem na Orlické hory. Bez manželky a dětí jsem se těšil z klidu, ticha a času na psaní. Štípal jsem dříví na topení a náhle mě to napadlo: musím jí vidět. To první otevřené náručí, ta první ňadra na mé hrudi, ten první klín, ta dávná touha jsou tak blízko... Proč jsem to neudělal už dříve? Přeci to potřebuji...

 

Kamila na můj email odepsala ten samý den: „Může to být zajímavý experiment.“

A navrhla restauraci v Dobrušce, kde jsme se ve čtvrtek sešli.

„Ahoj Danieli. Tak jsem tě přeci jen poznala.“

„Jak se vede, Kamilo?“

„Jde to,“ usmála se.

Posadil jsem se k ní. Nebyla krásná, a přeci byla. Pro mě byla. Čarodějka.

„Stal se z tebe kus chlapa.“

„Nikdo nemládne.“

„Tak jsem to nemyslela.“

 

Arbor Amoris

 

Bylo mi tenkrát šestnáct a jí o rok víc. Byla z rozvedené rodiny, plná emocí, nestabilní, vášnivá, vzpurná vůči autoritám a zavedenému pořádku – anarchistka. Milovala francouzské středověké básníky a poesii vůbec, kterou jsme psali oba. Ona psala lepší, ale tehdy jsem si to nemyslel. Naši se začali rozvádět. Začalo mi těžké období. A do toho jsem narazil na ní. Úplně jsem se zbláznil. Ona si hrála, ale já to neuměl. Toužila po opoře, otec je opustil, ale přitom jí ode mě odmítala. Chtěla někoho dospělejšího, samostatnějšího. Tak proč si začala? Neměla mě dovolit jí mít. Mít i nemít. Tím jejím způsobem.

 

Miloval jsem jí. Ale ona mi to nechtěla dovolit. Nechtěla premianta, dobrého, pečlivého, nadaného chlapce, který kvůli ní začal chodit za školu. Chtěla někoho rozervaného a zároveň dospělého. Ta ruka v klíně měla být protažená rukávem rozevlátého kabátu. Proč sis to nikdy neujasnila, Kamilo? Proč jsem tím rukávem protahoval ruku teď? Proč jsem ti poslal ten zatracený email?

 

Hovořila v dvojsmyslech, anebo jsem si do konverzace dosazoval vlastní skrývané, skryté touhy? Ne, nedovolme dávným panicům osedlat šestispřeží. Po třicítce to není jenom nepěkné, ale hlavně trapné. Po obědě, který jsem za nás oba zaplatil, jsme pomalu odcházeli k parkovišti.

 

„Bylo to moc příjemný,“ mírně se usmála. Byla teď ženštější, už ne proutek, ale pořád ty velké modré oči. „Trochu jsem se bála. Nevěděla jsem co čekat.“

„Taky mě to potěšilo.“

Došli jsme k jejímu vozu. Přešlapovali jsme na místě. Když s někým sdílíte bývalou tělesnou intimitu, nikdy s ním nebudete jednat stejně, jako s ostatními, i kdyby od toho uběhla desetiletí, celé věky.

„Nechceš si ještě dát kafe?“ zeptala se mě Kamila u auta.

„Kafe bych si dal. To jsme ale měli zůstat v restauraci.“

„Nedělej hlupáka.“

Přikývnul jsem a uhnul pohledem: „Budu tě následovat autem.“

„Za náměstím v Opočně doleva.“

„Neboj, znám to tady. Nemůžu se tu ztratit.“

„Aby ses nedivil.“

 

Předbíhání

 

„Co to píšeš?“ opřela se mi o ramena manželka. Trochu mě vylekala. Probudila se po půlnoci, protože v Houstonu už začaly horké, vlhké noci.

„Takovou povídku. Vlastně vzpomínku,“ řekl jsem a otočil se k ní na židli tak, abych monitor zakryl tělem. „Začal jsem to psát už před měsícem na chalupě, když jsi odejla s dětma do Prahy.“

„Můžu si to přečíst?“

„Nejsi ospalá? Stejně jsem to ještě nedopsal...“

„No a co? Často mi dáváš věci číst po částech.“

„Dávám. Ale tohle nechci.“

„Proč ne?“ pokrčila rameny.

„Chci to nejdřív dopsat celý.“

„Hm, dobrá. Dlouho neponocuj, zítra přednášíš celý den.“

 

„Spal jsi s ní?“ obořila se na mě ráno když jsem vyšel z ložnice.

„Prosím?“

Vstala od počítače a založila před sebou ruce:

„Tak spal jsi s ní?“

„Neblázni, Marie, je to jenom povídka. Fabulace. Nic víc,“ tvářil jsem se rozespale a prošel do kuchyně, abych si udělal kávu.

„Tak proč si mi něřekl, že ses s ní sešel? Proč jsi to tajil?“

„Nesešel. Hraju si jen s možnostmi.“

Fabuluji, zatím jen píšu povídku. Ještě jsem se s ní nesešel.

 

A až se s ní za chvíli sejdu, jak se k tomu všemu postavím? Co jí nabídnu? Co jsem býval tehdy, už dávno nejsem. Změnil jsem se. Lidská současnost vyrůstá z minulosti i z budoucnosti. Naše přítomná identita pochází ze vzpomínek, ale i z nadějí a obav. A v této přítomnosti si nejsem jistý, zda mě vůbec bude přitahovat. Kdybych potřeboval zahýbat, najdu si jednodušší, emocionálně méně riskantní způsoby. Tak o co kráčí?

 

Ne nadarmo se současní partneři obávají našich setkání s těmi bývalými. Nahodilá bokovka je úlet, nepěkná nevěra, kterou lze ovšem pochopit, někdy prominout. Jednonoční jednohubka. Žádné pocitové hákování. Ale u bývalek hrozí mnohem více: nevěra srdce. Řeka už byla jednou překročena, brod je zmapovaný. Na druhý břeh se příště dostaneme snadněji.

„Ještě, že žijem až ve Státech,“ řekla manželka jen co jsem dopsal tenhle odstavec.

 

Jiný vesmír

 

„Tak sešel ses s ní nakonec?“ opáčila manželka a přihodila do kamen. Přiletěli jsme z Ameriky na další české velikonoce. Děti před chalupou řádili v blátě. Alfred mlátil klackem do kaluží.

„Ano, už jsem se s ní sešel, ale tobě jsem to ještě neřeknul. Snad mě, Marie, nezabiješ, až tohle jednoubudeš číst.“

„Nerozumím tomu, proč takhle ubližuješ nejenom mě a dětem, ale i tomuhle textu. Místo jednoduchý nevěry z nostalgie zase servíruješ další metafiktivní mazec. Jsem zvědavá, jak se z toho všeho vysekáš.“

„Není se z čeho vysekat, karty bude rozdávat sám život. Teď jen stačí sklopit monitor a odejet na setkání s Kamilou. A pak to hodit na papír.“

 

Jaro, sbohem

 

Moje prognostika zcela selhala. Nejvíce jsem se spletl v sám sobě. Staré rány vůbec nebolely. Hluboká studna nikdy nebyla zavřena. A já po Kamile vůbec netoužil, nechtěl jsem se s ní vyspat. Dávno přestala být dívkou, kterou jsem miloval. Dokonce i oči téhle Kamily nebyly očima mé sedmnáctileté lásky. Zestárla, změnila se, tak moc se změnila, a bylo tomu dobře.

 

Byl jsem šťastný, že jí vidím, že je spokojená, že přečkala vážnou chorobu, která jí málem stála život. Vzpomínali jsme na prožité, bavili se o sobě, o našich povoláních, o našich nejbližších. Mohli jsme být tak vzdálení z tolika mnoha důvodů, ale nebyli jsme. Zůstali jsme k sobě milí a příjemní, nekonfrontovali jsme své odlišné názory, její iracionalitu s mým rozumem, její eklektickou víru s mým agnosticismem. Byli jsme dva bývalí milenci, kteří našli odvahu být přáteli.

 

„Tohle ti nevěřím, Danieli,“ opáčila manželka.

„Proč ne? Přeci nemyslíš, že jsem nějaká karikatura člověka, který uvažuje jednorozměrně a který se s Kamilou setkal jenom proto, aby s ní něco měl.“

„Zaprvé jsi karikaturu v tomhle textu udělal ze mě...“

„Promiň...“

„A za druhé si myslím, že ti tahle povídka slouží jako alibi. Že záměrně proplétáš dvě různé epizody, aby nebylo jasné, že se jedná pouze o jednu.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím, žes jí včera neviděl po dvaceti letech poprvé...“

 

Nový život?

 

Po obědě jsme vyšli před restauraci. Tu samou, jako před šesti lety. Padal lehký velikonoční sníh.

„Pospícháš někam?“ zeptala se mě Kamila.

„Ani ne.“

„Chtěla bych ti ukázat horskou chaloupku, kde jsem žila od té doby, co jsme se viděli naposled. Sousedi od vedle mi tam hlídají dceru. Chtěl bys tam zajet se mnou? Ráda bych ti jí představila. Myslím, že bys jí měl poznat.“

„Budu rád.“

 

Jeli jsme jejím starým autem po točitých okreskách směrem na Sedloňov. Byl zelený čtvrtek, ale svahy Orlických hor pokrýval nečekaný sníh. Projížděli jsme krajinou, kterou jsem neznal. Už to nebyl kraj mého dětství, který jsem projezdil na kole. Vezla mě novým, nezmapovaným územím, které patřilo více jí nežli mě. Láska je temný světadíl, říkala Ingeborg Bachmann.

„Nevadí Ti, že někdy jedu v protisměru,“ vyhýbala se výmolům.

„Nevadí, když proti nám nikdo nejede.“

 

Dojeli jsme ke statku v horském údolí pod Vrchmezím. Ovce, husy, kůň a velké role sena. Bydlela tam matka samoživitelka s deseti dětmi a silnou vírou v boha. Ve velké světnici nás všichni přivítali. Houf dětí okolo velkého stolu s pekáčem brambor se slaninou. Oknem jako by nakukoval Jindřich Šimon Baar.

„Tahle je moje,“ ukázala Kamila.

„Ahoj strejdo,“ zakřičely děti.

A než jsem se vzpamatoval, už se rozutekly po domě, aby se oblékly na večerní mši.

 

Zůstal jsem v místnosti sám s Kamilou a malou Růženkou. Díval jsem se na votivní obraz svatého Mikuláše a v duchu se oběma omlouval, že jsem tehdy odešel, že jsem lhal, a že je použiji v téhle povídce bez jejich vědomí a svolení.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se pětiletá dcerka mé dávné lásky.

„Daniel.“

„A co tu děláš, strejdo?“

Kamila se na mě vážně zadívala.

„Hledám něco, co jsem opustil.“

„A už jsi to našel?“

„Jsem už docela blízko.“

„Tak to je dobře.“

---