Setkání se smrtí

Probudila jsem se v díře, nebyla moc hluboká a připomínala studni. Byla tam voda po pas, viděla jsem nahoru a slyšela tam muže: „Zdravím, jsi tu, abys zde zemřela. Je to tvou povinností zde zemřít.“  Vím jen, že jsem se rozbrečela a nechtěla jsem tomu uvěřit. Voda se doplňovala a já věděla, že se utopím. „Nemohu ti pomoci, já sám byl bych potrestán,“  zamumlal muž nahoře.  Ještě chvíli byl klidný a pak zašeptal: „Než se voda zaplní, máš ještě čas, pustím tě nahoru a můžeš se tu projít.“ Vytáhnul mě nahoru a já se rozhlédla. Napravo bylo lávové jezero, veliké a děsivé. Muž, o kterém jsem si myslela, že je něco jako ďábel, mě upozornil: „Nechoď k té lávě blízko, je to nebezpečné.“ Přede mnou se rozprostírala skála z černého kamene a nalevo od ní byly dveře. Za mnou byly také dveře, které jak jsem se brzy dozvěděla, vedly do koupelny. Ďábel, démon, či satan? Nevěděla jsem a do tváře mu vidět nebylo, jen vlasy černé vím, že měl. Jak jsem se tam ocitla? Co se vlastně stalo? Proč musím zemřít? Miliony otázek mi lítaly hlavou sem a tam, bez jakékoliv smysluplné odpovědi. Když jsem se znovu rozplakala, že zemřít nechci, plakala jsem opřená o něj a on se mě snažil utěšit. Voda tekla velice pomalu, trvalo to zaplnění několik dní. Mezitím mi ukázal koupelnu a směla jsem se procházet po této jeskyni. „Už je skoro čas,“ pověděl muž. Posadila jsem se na skálu u dveří, s pár dalšími lidmi čekajícími na smrt.  V ruce jsem svírala veliký střep. Bála jsem se smrti utopením. Musí to být hrozně nepříjemné. Nechci to zažít. Opět jsem se trochu rozplakala a muž si přisedl ke mně. Chytil mě kolem pasu a jeho ruce byly až k neuvěření jemné a příjemné. Potichu mi zašeptal: „Neboj se smrti. Víš, že tam musíš jít. Chápu tvůj zármutek, ale každý si tímto projde, ať chce, či nechce.“ Střep jsem držela čím dál pevněji, ruce se mi klepaly a já tam nechtěla. „Je čas,“ vyřkl tato nebezpečná slova a postavil se. Šli jsme ke studni, díře, či něčemu, co nevím, jak nazvat.  Držíc velký střep jsem tam s odhodláním vešla.  Nejdříve jsem se prvních pár vteřin bránila utopení, poté jsem se bránit přestala a chtěla si podříznout hrdlo střepem. Než jsem se nadála, dusila jsem se a nemohla jsem pevně střep držet. Již jsem se ani nehýbala, nebojovala jsem se smrtí. Ale on mě vytáhl. Jeho lítost zvítězila a já byla živá. Posadil mě na skálu a pověděl: „Nechám tě tu, můžeš žít, ale dojdeš si pro své oblečení. Půjdu ale s tebou.“  Nějakým mne záhadným způsobem se „teleportoval“ ke mně do pokoje. Sbalila jsem si všechny své věci a vrátili jsme se zpět. Opět jsem si sedla na skálu. Pověděl mi, že jestli chci, mohu se jít vykoupat, vytáhla jsem proto z batohu nožní pyžamo a chtěla odkráčet. Zastavil mě se slovy: „Počkej, ještě ti ukáži tvůj pokoj.“ Odvedl mě ke dveřím, vytáhl klíče, zasunul jeden z těch desítek klíčů dovnitř a otevřel. Přikývnul mi, abych šla dovnitř a tak jsem také učinila. Pokoj byl stejný jako můj doma. Vše stejné, jen laptop, který se mi nedávno podařilo rozbít, byl opraven. Otevřela jsem skříně, abych si tam dala své věci, ale moc místa tam nezbylo. Byla tam hromada úžasného oblečení. Takové, jaké jsem si vždy přála. Pokoj nebyl tmavý jako statní místnosti, přesto jsem muži do obličeje neviděla. Měla jsem pocit, že jeho obličej je jemný a krásný, tak jako byly jeho ruce. Co se s ním stane? Nebude mít kvůli mne problém? Lítostí mě nechal žít, ale proč jsem měla zemřít? Otázky mě nenechaly být ani na zlomek vteřiny... Dokud jsem se neprobudila.